Čtvrtek 25. dubna 2024, svátek má Marek
130 let

Lidovky.cz

Kultura

Velkolepý Mahler i komorní slavnost. Komorní hudba se stala vrcholem Pražského jara

Virtuózní lehkost. Housle Isabelle Faustové a viola Antoina Tamestita přinesly jeden z vrcholných zážitků letošního Pražského jara foto: PJ/Ivan Malý

Doporučujeme
Na Pražské jaro zavítal Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu, který by rozhodně měl jezdit častěji. Vrchol ale přinesla komorní hudba. A klavírista Igor Levit překvapil.
  14:00

Jeho pozváním Pražské jaro rozhodně drží prst na tepu doby. Poutá pozornost nahrávkami i angažovaností, jako ruský emigrant v Německu hodně na podporu Ukrajiny. Jeho recitál ve čtvrtek 25. 5. ale vzbudil i otázky, jestli by se neměl na hudbu přece jen víc koncentrovat.

Měl neotřelý program, málo známého pozdního Brahmse hrál z tabletu, ukázal se jako velký komunikátor, když publiku oznamoval, že bude hrát ještě novější skladbu svého přítele Freda Hersche, než jaká byla v programech. Lehce jazzová kompozice ale do programu příliš nezapadla.

Úprava předehry z Wagnerova Tristana pak po pauze ztrácela napětí a Lisztovu sonátu nepojal příliš monumentálně a nevystavěl ji jako sonátu. Bylo to spíše klidné vyprávění, které mělo svá lyrická zastavení a pár virtuózních sekvencí podaných nepříliš precizně. Mladý charismatický hráč si umí získat pozornost, ale ani jeho úhoz není tak výjimečný, a tak u mě převládl dojem, že chce koncertováním vyslovit mnohé, ale o své klavírní umění nepečuje s náležitou pozorností.

Netopilovo radostné loučení. Čeští umělci na Pražském jaru poutají stejnou pozornost jako ti zahraniční

Vzácná příležitost slyšet Sedmou symfonii Gustava Mahlera se nabídla ve středu 24. 5. ve Smetanově síni. A to pod taktovkou jednoho z nejuznávanějších dirigentů střední generace, Angličana Daniela Hardinga. Hostování Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu s tímto dílem má hned dvojí českou spojitost. V čele orchestru stál v letech 1961–1979 Rafael Kubelík, největší osobnost české hudební emigrace po nástupu komunismu, který s orchestrem natočil už koncem 60. let dodnes respektovaný komplet Mahlerových symfonií.

A k tomu měla právě tato symfonie premiéru pod skladatelovou taktovkou v Praze roku 1908 s Českou filharmonií. Od prvního taktu bylo možné se přesvědčit, že rozhlasoví symfonikové z Mnichova jsou špičkové těleso, které se vymyká představě o solidních evropských rozhlasových orchestrech. Je cílevědomě vedeno nejlepšími dirigenty a jeho novým šéfem bude po Marissu Jansonsovi od příští sezony sir Simon Rattle. Ve zvuku orchestru je zemitost a plnost, každý hráč či každá skupina má krásný čistý nosný tón. Klíčové žesťové skupiny hrály svěže a barvitě.

Na Daniela Hardinga jsme čekali dlouho a nakonec v této sezoně byl v Praze třikrát, se svým Švédským rozhlasovým orchestrem na Dvořákově Praze s Dvořákem, pak v sezoně České filharmonie se Schumannovým oratoriem Ráj a Peri a do třetice s tímto orchestrem.

Finský zázrak i skvělá Kožená. Dva koncerty v rámci Pražského jara okouzlily Česko

Jeho přístup k Mahlerovi se zdál být přímočarý a stavitelský, ale očekával bych přece jenom větší drama a zřetelnější koncepci. Dirigent nabídl krásný zvuk a přesnost, ale něco z charakteristické ironie, ale i Mahlerova romantismu v Nočních hudbách 2. a 4. věty scházelo. „Starý Kubelík“ nemá tak dokonalý zvuk, ale je tu víc dramatického napětí a citové angažovanosti, toto provedení bylo spíše rovné a klasické.

Dvojitý Stradivari

Jednoznačný vrchol letošního Pražského jara ovšem můžeme hledat v komorní hudbě, ve vystoupení francouzského violisty Antoina Tamestita. Ten ukázal o víkendu několik tváří nejprve na recitálu s klavírem. Po obdivuhodném výkonu ve Schnittkeho koncertu se dokonale převtělil do citlivého repertoáru s hudbou Schuberta a Schumanna. Viola mu zněla přirozeně a měkce a přitom ve velké škále barev s mnoha detaily v dynamice.

Ve zpěvnosti a výrazové síle přitom není nic dlužen nejlepším zpěvákům. Další možnosti pak ukázal ve smuteční Lachrymae Benjamina Brittena a v barvitě dramatické sonátě dodnes nedoceněné skladatelky Rebeccy Clarkové. Soustředěné publikum se dočkalo přídavku v podobě úpravy Dvořákovy písně Když mě stará matka, která si jímavostí s ničím nezadala s verzí pro lidský hlas.

Ještě větší překvapení pak ale přišlo v neděli 21. 5. v programu, který vypadal nenápadně. Samá dua pro housle a violu, ve kterých Tamestita doplnila německá houslistka Isabelle Faustová. Kdo ale zažil jejího Bacha na Pražském jaru před několika lety, dobře ví, o jak mimořádnou osobnost se jedná. A také ano. Nejen že jsme na pódiu slyšeli Stradivariho housle a violu současně.

V neefektních číslech baroka, klasicismu i 20. století jsme mohli sledovat nevídanou sehranost, zářivé výšky houslí se všemi jemnými ozdobami a nuancemi, virtuózní lehkost. Viola a housle si přirozeně předávaly vůdčí úlohu nejprve v barokních suitách od Sainte-Colomba, ale ještě zřetelněji a s nevídanou prokresleností a lehkostí znělo Mozartovo Duo B dur a G dur.

Jako oživující doplněk promyšleného programu fungovalo několik miniatur Györgyho Kurtága a ve virtuózním lesku a s hudební radostí vyšly i Tři madrigaly pro housle a violu Bohuslava Martinů. Byla to ukázka největšího mistrovství, jakého lze v tomto žánru dosáhnout, všechno při respektu ke stylu a notovému zápisu. Aristokratická jemnost a skvělé hudební cítění, mnohostranný dialog v naprostém souznění. Přídavkem byla brilantní úprava Papagenovy árie se zvonkohrou z Mozartovy Kouzelné flétny.

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!