Jeho pozváním Pražské jaro rozhodně drží prst na tepu doby. Poutá pozornost nahrávkami i angažovaností, jako ruský emigrant v Německu hodně na podporu Ukrajiny. Jeho recitál ve čtvrtek 25. 5. ale vzbudil i otázky, jestli by se neměl na hudbu přece jen víc koncentrovat.
Měl neotřelý program, málo známého pozdního Brahmse hrál z tabletu, ukázal se jako velký komunikátor, když publiku oznamoval, že bude hrát ještě novější skladbu svého přítele Freda Hersche, než jaká byla v programech. Lehce jazzová kompozice ale do programu příliš nezapadla.
Úprava předehry z Wagnerova Tristana pak po pauze ztrácela napětí a Lisztovu sonátu nepojal příliš monumentálně a nevystavěl ji jako sonátu. Bylo to spíše klidné vyprávění, které mělo svá lyrická zastavení a pár virtuózních sekvencí podaných nepříliš precizně. Mladý charismatický hráč si umí získat pozornost, ale ani jeho úhoz není tak výjimečný, a tak u mě převládl dojem, že chce koncertováním vyslovit mnohé, ale o své klavírní umění nepečuje s náležitou pozorností.
Netopilovo radostné loučení. Čeští umělci na Pražském jaru poutají stejnou pozornost jako ti zahraniční |
Vzácná příležitost slyšet Sedmou symfonii Gustava Mahlera se nabídla ve středu 24. 5. ve Smetanově síni. A to pod taktovkou jednoho z nejuznávanějších dirigentů střední generace, Angličana Daniela Hardinga. Hostování Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu s tímto dílem má hned dvojí českou spojitost. V čele orchestru stál v letech 1961–1979 Rafael Kubelík, největší osobnost české hudební emigrace po nástupu komunismu, který s orchestrem natočil už koncem 60. let dodnes respektovaný komplet Mahlerových symfonií.
A k tomu měla právě tato symfonie premiéru pod skladatelovou taktovkou v Praze roku 1908 s Českou filharmonií. Od prvního taktu bylo možné se přesvědčit, že rozhlasoví symfonikové z Mnichova jsou špičkové těleso, které se vymyká představě o solidních evropských rozhlasových orchestrech. Je cílevědomě vedeno nejlepšími dirigenty a jeho novým šéfem bude po Marissu Jansonsovi od příští sezony sir Simon Rattle. Ve zvuku orchestru je zemitost a plnost, každý hráč či každá skupina má krásný čistý nosný tón. Klíčové žesťové skupiny hrály svěže a barvitě.
Na Daniela Hardinga jsme čekali dlouho a nakonec v této sezoně byl v Praze třikrát, se svým Švédským rozhlasovým orchestrem na Dvořákově Praze s Dvořákem, pak v sezoně České filharmonie se Schumannovým oratoriem Ráj a Peri a do třetice s tímto orchestrem.
Finský zázrak i skvělá Kožená. Dva koncerty v rámci Pražského jara okouzlily Česko |
Jeho přístup k Mahlerovi se zdál být přímočarý a stavitelský, ale očekával bych přece jenom větší drama a zřetelnější koncepci. Dirigent nabídl krásný zvuk a přesnost, ale něco z charakteristické ironie, ale i Mahlerova romantismu v Nočních hudbách 2. a 4. věty scházelo. „Starý Kubelík“ nemá tak dokonalý zvuk, ale je tu víc dramatického napětí a citové angažovanosti, toto provedení bylo spíše rovné a klasické.
Dvojitý Stradivari
Jednoznačný vrchol letošního Pražského jara ovšem můžeme hledat v komorní hudbě, ve vystoupení francouzského violisty Antoina Tamestita. Ten ukázal o víkendu několik tváří nejprve na recitálu s klavírem. Po obdivuhodném výkonu ve Schnittkeho koncertu se dokonale převtělil do citlivého repertoáru s hudbou Schuberta a Schumanna. Viola mu zněla přirozeně a měkce a přitom ve velké škále barev s mnoha detaily v dynamice.
Ve zpěvnosti a výrazové síle přitom není nic dlužen nejlepším zpěvákům. Další možnosti pak ukázal ve smuteční Lachrymae Benjamina Brittena a v barvitě dramatické sonátě dodnes nedoceněné skladatelky Rebeccy Clarkové. Soustředěné publikum se dočkalo přídavku v podobě úpravy Dvořákovy písně Když mě stará matka, která si jímavostí s ničím nezadala s verzí pro lidský hlas.
Ještě větší překvapení pak ale přišlo v neděli 21. 5. v programu, který vypadal nenápadně. Samá dua pro housle a violu, ve kterých Tamestita doplnila německá houslistka Isabelle Faustová. Kdo ale zažil jejího Bacha na Pražském jaru před několika lety, dobře ví, o jak mimořádnou osobnost se jedná. A také ano. Nejen že jsme na pódiu slyšeli Stradivariho housle a violu současně.
V neefektních číslech baroka, klasicismu i 20. století jsme mohli sledovat nevídanou sehranost, zářivé výšky houslí se všemi jemnými ozdobami a nuancemi, virtuózní lehkost. Viola a housle si přirozeně předávaly vůdčí úlohu nejprve v barokních suitách od Sainte-Colomba, ale ještě zřetelněji a s nevídanou prokresleností a lehkostí znělo Mozartovo Duo B dur a G dur.
Jako oživující doplněk promyšleného programu fungovalo několik miniatur Györgyho Kurtága a ve virtuózním lesku a s hudební radostí vyšly i Tři madrigaly pro housle a violu Bohuslava Martinů. Byla to ukázka největšího mistrovství, jakého lze v tomto žánru dosáhnout, všechno při respektu ke stylu a notovému zápisu. Aristokratická jemnost a skvělé hudební cítění, mnohostranný dialog v naprostém souznění. Přídavkem byla brilantní úprava Papagenovy árie se zvonkohrou z Mozartovy Kouzelné flétny.
