Putin zpívá Blueberry Hill. Příliš drahý jed má úspěch díky hercům i trefnému překladu

Prebbleové hra by se snad dala označit i za dokumentární drama, však také autorka vyšla z knihy novináře Luka Hardinga, který podrobně odhalil anatomii známého případu i následné vyšetřování. Bývalý sovětský a ruský agent KGB a nástupnické organizace FSB Alexander Litviněnko se od roku 1991 zabýval organizovaným zločinem a postupně rozkryl nezákonné postupy FSB, jako například pokyn k zavraždění oligarchy Berezovského, a také poukazoval na propojení politiky, ruské mafie a terorismu. To mělo za následek jeho opakované zadržení i věznění. V roce 2000 požádal o politický azyl v Británii, kde ho o šest let později otrávili ruští agenti izotopem polonia a on po třech týdnech zemřel.

Tyto reálie, nebo dejme tomu dokumentární východisko, jsou ale jen jedna rovina textu, kterou však Prebbleová permanentně narušuje zábavnou divadelností, ironickým komentářem, groteskně vyhrocenými situacemi. A také vrstvením časových rovin, v jejich prolínání se také ukrývá další výpověď. Příběh začíná příchodem otráveného Litviněnka doprovázeného manželkou do londýnské nemocnice, následně se v první půlce inscenace před očima diváků odehrává rekapitulace toho, co předcházelo. U Prebbleové je úžasné, jak vynalézavě dokáže zkombinovat emoce a humor, divák s napětím sleduje, jak se dává do pohybu mašinérie vedoucí k odstranění nepohodlného kritika režimu a zároveň jeho vztah s manželkou a později i její neutuchající úsilí dosáhnout spravedlnosti. A na druhé straně ho baví trefnou ironií, hlavním trumfem v tomto směru je proměna Putina v jízlivého a manipulativního glosátora i hybatele děje. Druhá část textu je pak kromě epilogu ještě nadsazenější.

Místy až černá komedie

Režisér Thomas Zielinski, který je i autorem výtvarného řešení, do jisté míry drží styl černé komedie. Inscenace působí akčně a dynamicky, což podporuje nejenom téměř klipové střídání scény, ale především kombinace live videa a filmových a živě hraných scén. To možná může zprvu působit banálně, ale záhy divák pozná, že režie s tímto prostředkem zachází promyšleně i vynalézavě. Na jevišti je stěna z bílých panelů, které se různě přeskupují a při využití jednoduchých dekorací mohou stejně dobře posloužit jako nemocniční pokoj nebo Putinova pracovna.

Režisér ale také živě snímá scény v různých zákoutích divadelního zákulisí či přísálí a tato místa, která vlastně ani nejsou nijak scénicky „vylepšená“, působí překvapivě autenticky, ať už je to byt Litviněnkových, ulice, kde je Litviněnko napadený, nebo bar, v němž Berezovskij pořádá mejdan. Divák je sleduje na velké obrazovce pod portálem, vždy opatřené příslušnou datací, což rovněž stylově funguje. I natočené klipy zapadají do této grotesky, ať už je to sestup Putina po palácovém schodišti, nebo ironická parafráze z Mrazíka na téma kde sehnat polonium.

Skvělou tečkou je v tomto směru záznam z charitativní akce v Petrohradu, kde publikum vestoje aplauduje Putinovi. Ten zde anglicky pěje Blueberry Hill a holdují mu rozjaření umělci Gérard Depardieu, Vincent Cassel, Alain Delon, Kevin Costner, Sharon Stoneová, Goldie Hawnová... Sotva se dá najít výmluvnější scéna, která by jako operetní happyend uzavřela všechny peripetie. Možná už ani nebylo třeba epilogu, který rekapituluje snahy po spravedlivém procesu a odsouzení dvou najatých, nikdy nevydaných vrahů. Tady autorka samozřejmě míří svou kritikou k britské politice, k jejímu lavírování ve státním zájmu.

Zielinského inscenace je také dobře obsazená a herecky naplněná. Je tu věcný a odhodlaný Litviněnko Petra Lněničky, který ale určitě není žádným čítankovým hrdinou a autorka rozhodně některé jeho problematické postoje a činnosti nezastírá. Jeho žena Marina je v podání Anny Stropnické velmi citová až instinktivní, ona je nakonec ve své vášnivé odhodlanosti středem všeho dění. Výtečně stylizovaný je Putin Roberta Jaškowa, herec mu propůjčuje mrazivě zlověstnou neprostupnost výrazu, ale není to žádná karikatura, je to přesný obraz úskočného manipulátora.

A jsou tu další propracované charakteristiky, které dobře souzní i s autorčiným humorem – oba vrazi, Lugovoj (Tomáš Červinek) a Kovtun (Matěj Anděl), se mění v jakési komické duo, něco jako Dobčinskij a Bobčinskij v Revizorovi, Kovtun touží být pornohercem a Lugovoj vede patetické vlastenecké řeči. Dobře trefený je oligarcha Berezovskij Tomáše Petříka, široká ruská duše i suverénní buran, který při každém ožrání bolně huláká ruské písně. A ještě zbývá pochválit mluvný, živý překlad Ester Žantovské, který rovněž dobře vystihuje ironické polohy textu.