Příběh malíře a architekta Raffaela Santiho (1483–1520), neúnavného hledače absolutní krásy, se na filmovém plátně odvíjí chronologicky. Postupně se ocitneme ve třech městech, rodné Urbino vystřídá Florencie a následně Řím, kde na umělce kromě nových podnětů, slávy a uznání čeká také předčasná smrt.
Dějovou linku vede hlas vypravěčky Valerie Golino, který se střídá s promluvami historiků umění. V záběrech vystupuje sedm odborníků přibližujících historická fakta, ikonografii obrazů či skryté významy. Poukazují zároveň na inspirační zdroje a zmiňují zajímavosti, které doplňují legendami spojenými s malířovým životem a jeho díly. Důležitá je tu kamera. Imerze diváka je nenásilná, ale důkladná. Sled záběrů na jednotlivá města od pohledů z ptačí perspektivy po sugestivní nadhledy, podhledy a průhledy se prolíná se záběry na obrazy a fresky od detailu k celku a vice versa.
Interpretačním klíčem k celému dokumentárnímu filmu je zobrazení ženy. Žena jako madona, matka, milenka, personifikace, zpodobnění absolutní krásy. Námětu Madony s dítětem a portrétování žen, ať už se jednalo o portréty vlivných žen, dívek a dam (Dáma s jednorožcem, Portrét Maddaleny Strozzi, Dáma se závojem), či o smyslné ztvárnění ženy, se Raffael věnoval po celé své tvůrčí období. Ve vyobrazeních jemných a nadčasových ženských tváří (potažmo figur) sledujeme vývoj jeho malířského stylu v rozmezí dvou prvních desetiletí 16. století.
Předčasná smrt génia
Do děje diváky uvádí legenda spojená s kruhovým obrazem nazvaným Madona s židlí v podobě animovaných ilustrací. Autorem osmi zdařilých animovaných vsuvek, laděných do tónů modré barvy, je Giordano Polini. Jejich prostřednictvím přiblížil některá Raffaelova díla spojená se skutečnou událostí, jak je tomu v případě obrazu s námětem kladení do hrobu, nebo legendou – v případě nástěnné malby mořské nymfy Galatei či smyslného portrétu s názvem Pekařka (La Fornarina). Animované ilustrace dokument rovněž uzavírají „záběrem“ na pohřební průvod z Andělského hradu k Pantheonu. Tyto vsuvky do jisté míry vyvažují objemný příval informací, jimiž jsou diváci během osmdesáti minut projekce obdařeni.
V rodném Urbinu Raffael vytvořil svá raná díla, k nimž patřil i jeho první portrét významné osobnosti. Vyobrazení vévodkyně z Urbina a mecenášky Elisabetty Gonzagy následovala podobizna další význačné ženy a podporovatelky umění jménem Giovanna Feltria. Má se za to, že slavný portrét s názvem Němá (La Muta) zobrazuje právě její tvář. Giovanna napsala dopis, v němž malíře doporučila Pieru Soderinimu, státníku Florentské republiky. Doporučující dopis, přestože bývá některými badateli považován za falzum z 18. století, mu měl umožnit pokračování v uměleckém růstu.
Historik umění Vincenzo Farinella poznamenává, že Florencie byla na začátku 16. století pro umělce něco jako Paříž na počátku 20. století. Raffael tu zažil rozkvět italské renesance v celé její kráse, seznámil se s díly Leonarda da Vinciho a Michelangela Buonarrotiho, kteří zde působili, a z této lekce vytěžil maximum. Pečlivé studium jejich pojetí madon a výrazu ženské tváře však Raffael dokázal transformovat v odlišný, svébytný výsledek. Svědčí o tom například portrét Dáma s jednorožcem nebo tondo Madonna d’Alba, které namaloval už v Římě.
Příchod do Říma v roce 1508 mu umožnil plně obdivovat krásu antického umění. Začal pracovat pro papeže (nejprve Julia II. a následně Lva X.) a vytvořil tak v papežském paláci, v prostorách dnes známých jako Raffaelovy sály, cyklus fresek. Kamera sice zběžně do sálů zavítá, divák je však ochuzen o detailnější záběry a interpretaci výjevů. Středem zájmu je naopak Vila Farnesina. Na objednávku jejího majitele Agostina Chigiho zde Raffael vytvořil fresky se scénami z antické mytologie. Svou vlastní představu o ideálu krásy aplikoval ve výjevu Triumf Galateie. V lodžii vily pak realizoval scény podle legendy o Amorovi a Psýché, v nichž se zrcadlí milostný příběh římského bankéře Agostina Chigiho a jeho ženy.
Ve spojitosti s věčným městem nemohl být opomenut Raffaelův zájem o římské antické památky a jeho úloha konzervátora. Grotesky – malované, bohatě zdobené ornamenty –, které spatřil poté, co sestoupil do prostorů bývalé městské vily Domus Aurea, zanedlouho uplatnil a bohatě rozvinul v lodžii papežského paláce. Jeho schopnost přijímat nové podněty a neustále rozvíjet svůj malířský styl obdivujeme dodnes.
V záplavě práce teprve sedmatřicetiletý umělec nečekal, že by se k němu Štěstěna mohla otočit zády, přesto se tak stalo. Tento výpravný snímek chce připomenout a potvrdit, že Raffael Santi byl génius, onačení geniální si však zaslouží i tento dokument.
RAFFAEL – MLADÝ GÉNIUSRežie: Massimo Ferrari Scénář: Marco Panichella Itálie 2021 |
