Film Marka Bellocchia není tak docela tím, čím se zdá na začátku být. Rozehrává jednu pozapomenutou historickou skutečnost: v polovině 19. století, kdy byla Bologna jedním z tzv. papežských států podřízených církvi, byl z židovské rodiny Mortarů úřady odvlečen chlapec jménem Edgardo.
Stalo se tak na základě středověkého ustanovení, že rodiny jiných vyznání nesmějí vychovávat křesťanské děti. A Edgardo byl podle úřadů v minulosti tajně pokřtěn.
Začíná se tedy drastickou událostí a následuje zoufalá snaha Edgardových rodičů absurdní rozhodnutí zvrátit, která naráží na bohorovnost církevních úřadů i samotného papeže Pia IX.
Potud je to příběh řekněme očekávatelný, mohl by vyústit buď v zasloužené vítězství oloupené rodiny, nebo v bolestné svědectví o neprůstřelné aroganci moci. Výsledek je mnohem bližší tomu druhému, ale není to přece jen tak jednoduché.
Mortarovi mimo jiné nejsou oběti bez zastání: je to měšťanská rodina s dobrými kontakty i slušnými příjmy, která si kupříkladu platí služebnou (což se jim bohužel vymstilo), ale také si může dovolit vést za svá práva docela účinnou kampaň.
Papežův zákonItálie, Francie, Německo, 2023
Premiéra 18. dubna 2024 |
Tak úspěšnou, že se skandální případ dostal na stránky novin v Evropě i v Americe. A povědomí o něm patrně přispělo k revoltě vůči církvi a posílilo hnutí vedoucí ke sjednocení a modernizaci Itálie.
Takže pár let po únosu je najednou mnohé jinak: Bologna už není papežský stát, Pius IX. polyká hořké pilulky ostré kritiky a někdejší církevní soudce, který nechal Edgarda unést z rodiny, se za to ocitá před soudem.
Jenomže zároveň je Edgardo pořád v Římě, kam jej církev unesla, a pod dohledem papeže se mezi dalšími chlapci stává vzorným, teologicky vzdělaným, a hlavně přesvědčeným katolíkem! A na tom už se do konce jeho dlouhého života nic nezmění.
Bellocchiův snímek empaticky vykresluje úsilí Edgardových rodičů, zdrženlivého otce (Fausto Russo Alesi) i bojovné matky, kterou působivě ztvárnila Barbara Ronchiová (jež před časem svým výkonem výrazně pomohla i filmu Petra Václava Il Boemo).
Povzdech nad ironií osudu. Snímek Il Boemo se postaral o to, aby se na hudbu Jana Myslivečka nezapomnělo |
Důraz ale režisér klade také na zobrazení představitelů církve – není to jen samolibý, trestuhodně necitlivý papež, ale také ti, díky nimž se Edgardův únos podařilo dovést do konce: vzdělaní, laskaví opatrovníci, tím účinněji ovšem sloužící nelidské instituci.
A pak je tu sám Edgardo, jehož situace představuje největší hlavolam. Interpretovat jeho životní příběh jen jako politováníhodný případ vymytí mozku by bylo zjednodušující a urážlivé: je přece nutné ctít svobodnou vůli jednotlivce. Třebaže byla zformována nepřípustnými prostředky.
Co si z toho příběhu prodchnutého absurditou vzít za poučení? Především asi připomínku toho, jak bolestné a komplikované výsledky mívají lidské snahy o blaho druhých. Zejména ty prodchnuté urputnou ideologií.
