Josef Mysliveček (1737– 1781) byl rozhodně výjimečná osobnost: vyrůstal v pražských Sovových mlýnech na Kampě, mlynářem se na přání otce také vyučil a vstoupil i do mlynářského cechu. Současně však absolvoval hudební průpravu, byť zřejmě nijak výjimečně důkladnou. A v pětadvaceti letech se rozhodl vydat na dráhu skladatele a houslového virtuosa.
Odešel do Itálie, země překypující špičkovou konkurencí, a uspěl – stal se jedním z nejžádanějších skladatelů své doby. Přesto zemřel v bídě, nemoci a depresích, jeho dílo upadlo z velké části do zapomnění a teprve v poslední době se k němu upíná soustředěnější pozornost.
IL BOEMOČR, SR, Itálie 2022 Režie: Petr Václav Premiéra 20. 10. |
Zároveň však Mysliveček ani v minulých stoletích úplně nezmizel z české národní paměti – zasloužil se o to zejména Jakub Arbes svým romanetem Il divino Boemo, kde skladatelův osud vylíčil stejně sugestivně jako nepřesně: o skutečném životě Josefa Myslivečka se toho totiž dodnes mnoho neví.
Jeho dílu se dostává zvýšené pozornosti zejména od 90. let 20. století. Jedním z vrcholů této vlny zájmu byla novodobá české premiéra Myslivečkovy opery L’Olimpiade, kterou v roce 2013 uvedl orchestr Collegium 1704 pod vedením Václava Lukse v pražském Národním divadle a inscenace byla nominována na britskou cenu Opera Awards v kategorii znovuobjevené dílo.
Zkoušky opery L’Olimpiade tvoří také jeden z pilířů dokumentárního filmu Zpověď zapomenutého, který v roce 2015 natočil Petr Václav. Stejný režisér nyní pokračuje v objevování Josefa Myslivečka dalšími prostředky.
Výpravný snímek Il Boemo má ambici přinést zprávu o osudu a díle Josefa Myslivečka nejen českému, ale také světovému publiku. Má pro to řadu předpokladů: nešetřilo se (v rámci možností) na lokacích ani zápůjčkách historických hudebních nástrojů a rekvizit. Pěveckých partů se ujali špičkoví interpreti – Philippe Jaroussky, Simona Šaturová, Raffaella Milanesi, Emőke Baráth či Krystian Adam – a stejně vynikající renomé má i Václav Luks a Collegium 1704, kteří se podíleli na hudební složce filmu.
Nesporným kladem je důraz na autenticitu dobových reálií, třeba při zprostředkování živé atmosféry při operních představeních (některé výsady můžeme tehdejšímu publiku jen závidět). Podstatná je i skutečnost, že se ve filmu mluví téměř výhradně italsky, svůj part se v této řeči musel samozřejmě naučit i představitel hlavní role Vojtěch Dyk. (Vynahradí si to ovšem, když může v jedné scéně hovořit česky hned za dvě postavy – Josefa a jeho dvojče Jáchyma.)
Mozart bez Salieriho
Další „návnadou“ pro mezinárodní publikum je nabízející se srovnání se slavným Amadeem Miloše Formana. To je ovšem dvousečná zbraň, a nejen proto, že hollywoodskou výpravu Václavův snímek přece jen trumfnout nemůže. Je přitom nicméně sympatické, že se srovnání nezříká, a naopak k němu přímo vybízí: využívá k tomu skutečnosti, že Mysliveček se s velmi mladým Mozartem téměř jistě opakovaně setkal.
Filmová konfrontace Myslivečka s Mozartem je zřetelnou variací na slavnou scénu z Amadea, v níž Mozart znemožní Antonia Salieriho, když hravě a bez přípravy přetvoří jeho poněkud nudnou skladbu. Mysliveček se od geniálního eskamotéra dočká stejného kousku a je podobně konsternovaný – ovšem na rozdíl od Salieriho si tento žert nebere osobně, zná svou cenu a sílu Mozartova talentu dokáže unést.
Srovnání s Amadeem však nutí porovnávat také náboj a sdělení obou filmů, a tady je deficit Il Boema nejcitelnější. Václavův snímek fabuluje s poctivostí vůči dochovaným faktům i vůči skladatelově hudbě, výsledkem je ovšem sice poutavý, ale přece jen poněkud limitovaný životopis. Mysliveček je představen jako vynikající hudebník a sympatický muž, který rozuměl ženám a ony jemu, poznal radosti i strasti své doby a trpce doplatil na nespravedlnost osudu. Ta se počíná už tím, že skladatelé, byť sebelepší, nemají v Myslivečkově době žádnou jistotu obživy a jejich výdělky jsou ve srovnání s pěveckými hvězdami nuzné.
Smůla a později přímo zmar provází hudebníka i v osobním životě – jeho přítelkyně se vdávají za jiné či už dávno mají žárlivé manžely, následně churaví a hynou. Jako osudová ironie je předvedeno i Myslivečkovo nakažení syfilidou – dochází k němu právě tam, kde měl být protagonista před zkázou zachráněn.
Záběr z natáčení snímku Il Boemo
Následná nemoc, znetvoření, nezbytnost skrývat se pod maskou a bolestivé umírání dávají příležitost konfrontovat hrdinu s nevděkem světa i s limity vlastních sil, snímek ukazuje Myslivečka jako osobnost, která se nehodlala vzdát ani podlehnout skepsi. Nadčasovou platnost má i zobrazení toho, jak se Mysliveček vyrovnával s dobovými trendy a rozmary publika.
Vojtěch Dyk se role zhostil se ctí; říci, že lépe hraje v masce než bez ní, by bylo poněkud nespravedlivé, ale fakt je, že scény z mrazivého závěru filmu mají zdaleka největší působivost. Opravdu výraznou tváří snímku je Barbara Ronchiová v roli fenomenální a psychicky nevyrovnané pěvkyně Cateriny Gabrielliové.
To vše (a třeba také těžko zapomenutelná scéna s neapolským králem a jeho nočníkem) umožňuje strávit více než dvě hodiny s Il Boemem a rozhodně toho nelitovat. Žádný Salieri, v jehož rozhořčeném pohledu se odrazila tragika konkurentova osudu, tu však není – ani nic, co by se takovému nápadu vyrovnalo. I výpravný povzdech nad ironií osudu ale nakonec může mít svůj smysl.
