Ve vzduchu visela samozřejmě věčná otázka, jak se Lenny vyrovná se „syndromem druhého alba“. Jen zdánlivě měla pozici zjednodušenou tím, že Hearts nebylo z těch nejběžnějších povedených debutů, o kterých se tvrdí, že „jsou velmi slibné, byť v sobě mají stále ještě jistou nehotovost“. Lenny totiž před oněmi čtyřmi lety nebyla jen slibným talentem, ale po několika EP, vlastních koncertech i pódiové spolupráci s matkou Lenkou Filipovou byla i přes nízký věk vlastně prokazatelně „hotovou“ a poměrně zkušenou hudebnicí.
  |
Otázka, týkající se druhého alba, tedy nestála „zda se u Lenny potvrdí slibný talent“, nýbrž „jak bude Lenny ve své dráze pokračovat“. A někde v podtextu samozřejmě také lehká nedůvěra, zda to před těmi čtyřmi lety nebyl všechno jen nějaký omyl nebo souhra náhod. Ke klidu však v tomto ohledu vybízely nové písničky z alba, které Lenny k fanouškům posílala v mnohem větším předstihu, než bývá zvykem – první klip Enemy byl zveřejněn už na jaře 2018, tedy před dvěma lety.
Ambiciózní projekt
Album Weird & Wonderful ukazuje, že z mnoha možností, jak navázat na Hearts, zvolila Lenny a její tým tu nejlogičtější, a jen zdánlivě nejjednodušší. Žádné zásadní změny se tu totiž neodehrávají – přitom ale vůbec nelze mluvit o nedostatku invence. Jen se dobře nastoupená cesta sleduje dál a rozdíly jsou spíše v detailech.
Album je stejně jako debut velmi stylově členité, takže některé skladby vytržené z kontextu mohou dát zcela zkreslenou zprávu o podobě alba – v tomto smyslu se zdá být přístup Lenny a jejího producenta Ondřeje Fiedlera vlastně „klasický“, přemýšlejí opravdu o dlouhohrajícím celku, nikoli o shluku jednotlivých singlů. Protože kdybychom slyšeli samostatně třeba Maneater, mohli bychom nabýt dojmu, že posloucháme poněkud zatěžkanou artpopovou záležitost, a naopak NANANANANANA [¿¿¿] zavádí až k jakémusi technologickému rocku. V rámci celku alba ale mají své místo a moderní mainstream vítaně doplňují.
Zpěvačka Lenny vydává album Weird & Wonderful. Nechtěla jsem, aby začínalo hned největším hitem, říká v rozhovoru |
Snad jen jediná píseň provázanost alba narušuje, je nicméně traktována jako bonus: Easy, duet s raperem Marpem. Tady vlastně Lenny opakuje model z debutu, který zakončoval anglicko-český duet s raperem Pauliem Garandem. I tentokrát je, málo platné, český rapový vstup rušivý a hlavně zbytečný. I když jde jen o bonus.
Ambicióznost alba se projevuje v jeho mezinárodním záběru. Například v tom, že se album míchalo v Londýně a natáčelo nejen v Praze, ale i Bratislavě a Londýně (byť skeptik vznese oprávněnou pochybnost, zda se množství studií skutečně nějak výrazně na zvuku alba podepsalo – a taky, zda tomu tak vlastně vůbec mělo být). Mezinárodnost projektu na konkrétním příkladu ostatně popisuje i sama Lenny: „Píseň Home jsem napsala v Berlíně s mým novozélandským kamarádem a písničkářem Chesterem Travisem a švédským skladatelem Kimem Wennerstromem.“
Zcela zásadní ale je nepochybně podíl producenta Ondřeje Fiedlera, jehož podstatná zásluha byla i na kvalitě minulého alba. Původně prý zpěvačka zvažovala širší produkční tým, ale po špatných zkušenostech („Když se mi z pod rukou německého producenta vrátila písnička Home v podobě jakési disko ‚tucárny‘, bylo mi to odstrašujícím příkladem.“) naštěstí oslovila osvědčeného spolupracovníka.
Poctivý zvuk
Po producentské a aranžérské stránce není album možná tolik kytarové jako Hearts, jasnou logiku má, že ve více písních dominuje zpěvaččin klavír. Ve Figure It Out má ostatně značný podíl nejen zvukový, ale i v klipovém zpracování.
Instrumentace alba je sice veskrze současná, ale zároveň v nejlepším slova smyslu „poctivá“. Některé písně, třeba Wake Up, znějí natolik kompaktně, jako by je natáčela sehraná kapela, jako by ani nešlo o cílenou profesionální studiovou práci pro sólovou zpěvačku. K dobrému dojmu přispívá i to, že přes podstatný podíl efektů a elektroniky tady znějí ve velké míře „živé“ instrumenty – kytary, baskytary, někdy i bicí, a dokonce i „opravdové“ smyčcové kvarteto.
Lenny jako zpěvačka se od debutu možná ještě více uvolnila a našla některé nové polohy svého projevu, hlavně ty jemnější. Nelze přeslechnout něco, co dřív tak patrné nebývalo, že totiž v některých pasážích se blíží její hlas matčině barvě (např. v Lovers Do nebo ve Forever) – a to v žádném případě není výtka. Velmi dobrá zpráva je, že i nadále si udržuje Lenny také svoji autorskou pozici, nestává se hříčkou v rukou najatých skladatelů a producentů, za hodně věcí si zjevně zodpovídá sama, a někdy třeba také vyloženě nese kůži na trh. I za cenu šlápnutí vedle. V šestadvaceti – klobouk dolů.
