Středa 22. května 2024, svátek má Emil
  • Premium

    Získejte všechny články mimořádně
    jen za 49 Kč/3 měsíce

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

RECENZE: Pozoruhodná dějeprava. Gombárův Ztracený ráj se povedl

Kultura

  12:00
BRNO - Městské divadlo Brno uvedlo dramatizaci epické básně Johna Miltona Ztracený ráj s podtitulem Zpráva o člověku. Příběh v režii Dodo Gombára odkazuje ke starozákonní knize Genesis. Na jevišti vznikla tříhodinová freska, která je více než jen ukázkou umně zpracované biblické dějepravy.

Inscenace Ztracený ráj (2020). Režie: Dodo Gombár. foto: MDB

Respekt budí už jenom scenáristické ambice režiséra a dramaturgická odvaha, která musela uvedení díla publikovaného poprvé roku 1667 předcházet. Téměř nekonečná epická báseň geniálního Miltona totiž čítá hned dvanáct knih, je psaná v nerýmovaném blankversu a v tuzemsku byla naposled přeložena v roce 1911. To už tedy věru chce inscenační smělost, jasnou vizi a divadelnickou nebojácnost. Co a jak vybrat z tohoto nekonečného literárního materiálu, zaprášeného zašlým českým slovníkem a pro tuzemské ateisty navrch vcelku odtažitým? A jak podobné veledílo v dnešním světě, který Boha i Satana už dávno ztratil, vůbec přečíst divákům bezvěrcům uvyklým dramaturgickému nadbíhání repertoárové scény?

Inscenace Ztracený ráj (2020). Režie: Dodo Gombár.
Inscenace Ztracený ráj (2020). Režie: Dodo Gombár.

Gombár ideální a funkční klíč našel. Před publikem ve své více než tříhodinové inscenaci rozbalil nejen svět Miltonovy staré básně, místy ji vložil do prostředí dnešní divadelní zkoušky, jindy zase jazykem dneška vypráví a prodlužuje některá témata předlohy. A servírovat z dnešního podhledu zašmodrchaný duchovní epos, vyprávějící o biblických námětech a prostoupený teologickými problémy, je totiž jediná možná a legitimní cesta. Miltonův epos byl ovlivněný puritánskou filozofií, Cromwellem a tragickými událostmi, jež se v době psaní udály (Velký mor Londýna, Velký požár Londýna), a také latinskou Aeneis.

Marmeláda zakázaného ovoce

Gombára hnala touha připomenout dnešku nejen monumentální dílo; naléhavě se ptá současníků, co oni považují za dnešní ráj, zda o něm vůbec přemýšlejí, zda jej žijí, nebo o něj už dávno ve svém nitru či představách přišli. Dělá to formou důmyslné a obrazivé montáže, v níž se primárně neobdivuje kráse veršů a jejich vznešenému jazyku. Režie touží obrátit zrak obecenstva k intimní zpovědi o jeho vlastním selhání, pojetí hříchu, touze po blahobytu či rozlišování dobra a zla. Pozor! Nejde však o žádnou moralitu, žádnou kazatelskou vivisekci nebo přibíjení přihlížejících na kříž věrouky a Bible jako spíše o nápaditý divadelní traktát.

Zobrazuje vyhnání prvních lidí z ráje poté, co byla porušena smlouva a člověk podlehl pokušení, příslibům rozkoše a poznání. Eva tady ze zakázaného ovoce vaří marmeládu, kterou je zapovězeno ochutnat. Její svádění Satanem vtipně evokuje naše otročení moderním technologiím od internetu přes smartphony až po nakousnuté jablko jisté slavné americké počítačové firmy.

Bůh je tady někdy i přehlížený senior na vozíčku (a taky ředitel divadla), Uriel trochu unavený anděl (a trochu režisér tohoto představení) a archandělský tým Gabriela a Michaela tady hrají dvě sexy herečky v minišatech (které jindy jsou hašteřící se kolegyně). Nejde tady však o žádné divadlo na divadle. Přiznaná paralela rajského dění s divadelním provozem je tady funkční, odlehčuje děj a umožňuje dělat režii kýžené úkroky k dnešku. Ostatně mezi přítomné pekelníky a nebešťany pustí Gombár promítaným záznamem filmové ankety také obyčejné smrtelníky z ulice před divadlem.

Pojetí hříchu v dnešní konzumní době

Gombárovo přehledně strukturované divadelní pojednání o povaze zla a hříchu i dnes zdárně korunuje výprava Evy Jiřikovské, hudba Davida Rottera a konečně výkon kolektivu.

Scénu tvoří jakási šedá, odosobněná místnost, snad zkušebna, do které kulatou průrvou ve stropu vane kouř, a tedy zřejmě Boží duch. Černé kabaretní kostýmy s blyštivými pozlátkovými doplňky, jak je nosí Satanova družina, mají protipól v civilním, obyčejném a naoko nepřitažlivém oblečení nebeské grupy (vyjma sexy dvojice archandělů). Prvotní lidé světa jsou oděni v prostých šedých šatech ve finále zacákaných rudou marmeládou. Mimo písně kapely Živé kvety a The Clash tady Rotterovu hudbu na jevišti vybrnkává kytarista Jan Navrátil.

Zcela samostatnou kvalitu inscenace představuje kolektivní výkon, který je tady soudržný, kompaktní a v němž se nikdo nepřetlačuje. Hlavním protagonistou básně je Satan, padlý anděl. Svrženého ďábla hraje Petr Štěpán nejen s prvoplánovým mefistofelstvím, ale také s jakousi uštěpačností, která vzlíná na závěr večera, když si dělá selfie s vyhnanými hříšníky i nebeskou tlupou. Štěpán je logickým a nosným těžištěm inscenace, kolem něhož rotují další hezké výkony. Jmenujme Jakuba Przebindu coby Belzebuba, Milana Němce jako nešťastného a nerespektovaného Uriela. Opravdu hezky strukturovaný výkon nabízí Jan Brožek a Barbora Goldmanová jako Adam a Eva. Jejich prvotní, místy až infantilní rajskou naivitu střídá až hmatatelné zoufalství lidí, kteří nahlédli svůj strašný čin i vykázání z prostoru, kde jim nehrozil hřích ani smrt, tyto dvě personifikované postavy jsou také hezkými rolemi Igora Ondříčka a Eriky Kubálkové. Ostatně na naše pojetí hříchu a na vnímání našich konzumních rájů v dnešní pekelně rozežrané době se Gombárova inscenace přes biblickou dějepravu ptá ponejvíce.

JOHN MILTON, DODO GOMBÁR: ZTRACENÝ RÁJ

Režie: Dodo Gombár

Scéna a kostýmy: Eva Jiřikovská

Městské divadlo Brno, premiéra 15. 2.

Autor:

Rozdáváme tělové mléko Kind od Mádara ZDARMA
Rozdáváme tělové mléko Kind od Mádara ZDARMA

Kosmetiku Mádara určitě od nás už znáte – potkat jste je mohli veletrhu FOR KIDS v Praze nebo také v nedávném v uživatelském testování, kde jsme...