Je logické, že se film Fair Play prezentuje zejména jako exkurze do třinácté komnaty české sportovní historie: poprvé je tu výrazně zpracováno velké téma státem řízeného dopingu v osmdesátých letech. Předolympijský rok 1983, v němž se děj snímku odehrává, byl rokem, kdy vláda ČSSR vydala Opatření pro zkvalitnění čs. státní reprezentace; pověřila v něm ministra zdravotnictví podporou výzkumu a kontroly podpůrných prostředků. Vznikla Laboratoř klinické biochemie a farmakologie, jež měla mimo jiné za úkol "aplikaci podpůrných prostředků ve smyslu nárůstu svalové hmoty". Mnozí vrcholoví sportovci byli celkem nepochybně (byť je to v konkrétních případech stále obtížně doložitelné) tlačeni k účasti v dopingovém programu, navzdory zdravotním rizikům. Hitem byl v Československu medikament Stromba, určený původně k léčbě svalové atrofie a obsahující anabolické steroidy.
Judit Bárdos a Eva Josefíková ve filmu Fair Play
Vydá-li se člověk do kina na Fair Play s tím, že se přesně dozví, kdo, co, kdy a jak, bude zaručeně (zbytečně) zklamán. Sama režisérka uvádí, že "scénář je vzdáleně inspirován skutečnými událostmi". "Dostal se ke mně případ jedné vrcholové atletky, které údajně její trenér bez jejího vědomí píchal anabolické steroidy s romantickým názvem Stromba. Tvrdil, že jde o obyčejné vitaminy. Předpokládal, že by se dopovat nenechala. To pro mě byla zásadní inspirující informace," dodává.
Relativně blízko má osud hlavní hrdinky Anny třeba k případu slovenské běžkyně na lyžích Alžběty Havrančíkové, která se odmítla zapojit do dopingového programu a sportovní funkcionáři ji kvůli tomu mimo jiné i nechali vysadit z autobusumířícího na zahraniční soustředění. Žádná konkrétní osoba však přímým předobrazem Anny není a příběh Fair Play je přiznanou konstrukcí, byť utkanou z reálných prvků.
I když tedy snímek připomíná řadu skutečných a alarmujících principů, které v oné době fungovaly, jeho ústřední situace je modelová. Hodně tu proto záleží na ochotě diváka odmyslet si některé konkrétní reálie (atletická špička té doby nebyla zase tak široká a její představitelky byly poměrně výrazné) a nechat se vtáhnout do fiktivního příběhu, který se snaží v koncentrované podobě zprostředkovat celkovou atmosféru oné doby.
Olympiáda jako šance emigrovat
Teprve osmnáctiletá Anna je velký běžecký talent. Přijali ji do Střediska vrcholového sportu, má na dosah účast na olympiádě. Funkcionáři jí předloží k podpisu souhlas se zapojením do zvláštního programu zdravotní péče – což fakticky znamená řízené užívání zakázaných látek. Když Anna zjistí, oč skutečně jde, odmítne strombu dál brát (rozhodnutí jí nejspíš dost usnadní drastické tělesné změny, které na sobě pozoruje). Hodně tím riskuje – už tak má totiž pokažený kádrový profil, její otec je v emigraci, matka, bývalá špičková tenistka, byla odstavena z veřejného života a pracuje jako uklízečka. Ani sotva dospělá Anna si nedělá žádné iluze o komunistickém režimu. Ví i to, že její matka občas přepisuje zakázané texty, a to jednak z přesvědčení, jednak díky charismatu krásného disidenta, kterého nedokáže odmítnout.
Anna Geislerová a Roman Zach ve filmu Fair Play
Annina matka chápe, že svůj život už zpátky nevyhraje – pro svou dceru by však přece jen ráda viděla lepší budoucnost. Anninu účast na olympiádě vidí jako příležitost k její emigraci, i proto je pro nominaci své dcery ochotna udělat téměř cokoliv. Včetně toho, že se přinutí přimhouřit oči nad devastujícími účinky stromby a tajně ji Anně aplikuje místo vitaminů – protože bez dopingu, jak se ukazuje, se mezi špičkou opravdu udržet nejde. Hra na několikerém ostří nože pochopitelně nemůže dopadnout dobře a výsledek je pro matku i dceru dosti chmurný – přesto si nicméně nakonec obě (každá za něco trochu jiného) připisují silné morální vítězství, které jim žádný komunistický bafuňář nemůže vzít.
Anna Geislerová jako matka, která chce pro svou dceru to nejlepší...
Fair Play těží z důkladného prokreslení i přesvědčivého hereckého ztvárnění jednotlivých figur. Talentovaná maďarská herečka Judit Bárdosová obdařila Annu zádumčivě hlubokým pohledem (jaký, pravda, na dobových fotografiích atletek moc často nenalezneme – jako tam ostatně nenalezneme ani dlouhé vlasy) a zároveň jistotou ve sportovních scénách: i díky ní je tato postava po celou dobu uvěřitelná. Ještě přesvědčivější je Aňa Geislerová v roli Anniny matky Ireny. Právě její mravní dilema je tímnejpodstatnějším, o čem Fair Play vypovídá – a je tu předloženo neokázale, o to však palčivěji. Dobře sehrané jsou i menší party: spíš omezený než zlý trenér Romana Luknára nebo naopak odpudivě démonický lékař Ondřeje Malého. Nebezpečnou úlisnost spojenou se zákeřností a pomstychtivostí vtělil do své role vyšetřovatele StB Igor Bareš.
Fair PlayČR 2014 |
Silnou stránkou filmu je také vykreslení dobového prostředí, ať jde o zařízení bytů, pražské exteriéry, nebo třeba jízdu autobusem: iluze návratu o třicet let zpátky je téměř dokonalá. Sugestivní jsou i pohledy do tehdejšího sportovního zázemí – byť je otázka, zda důraz kladený na jeho omšelost a nevábnost divákovi až příliš neztěžuje snahu uvěřit, že se spolu s hrdinkou pohybujeme na samémvrcholu tehdejšího vrcholového sportu. I zachycené závody působí spíš dojmem školních přeborů – atleti, s nimiž se počítalo na olympiádu, by se asi přece jen účastnili i mítinků na znatelně jiné úrovni.
To ale nakonec není na snímku Fair Play to nejdůležitější. Jeho hlavním kladem je poctivý ponor do přízračné situace zdánlivě už neškodných 80. let, kdy odolat pokušení a zachovat si čisté svědomí bylo možná svým způsobem obtížnější než kdy jindy. Ale nebylo to nemožné.
