Čtvrtek 20. června 2024, svátek má Květa
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Retro zážitky v technologickém věku. Pražské jaro ukázalo, že digitalizace nemůže nahradit skutečná lidská setkání

Kultura

  18:00
PRAHA - Málokdo si dokáže představit, jakou překážkovou dráhu museli letos zdolávat účinkující na Pražském jaru.

Bezpečně a online. Svůj koncert v Pražské křižovatce muselo Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704 odehrát a odzpívat v rouškách. foto: PRAŽSKÉ JARO – IVAN MALÝ

Zpívat a hrát pro prázdný sál a pro videopřenos je pro muzikanty stejně nesnadné a nestandardní jako pro hudební kritiky psát o tom, co pak doma vidí a slyší. A člověk si víc než jindy uvědomí, jak hodně je v této situaci, pro muzikanty tak svízelné, s nimi na jedné lodi.

Do zážitků v sále se promítá mnoho momentálních okolností, u těchto streamovaných koncertů je to ještě výraznější. A doprovodné okolnosti tu často formují zážitek víc než umělecké výkony samotné.

Pražské jaro nabídlo velmi důstojnou sérii koncertů, na které se bude vzpomínat. Mají vyrovnanou dramaturgii, kterou tvoří řada vrcholných, a přitom přece jen známějších a přístupnějších hudebních kusů. A zapojili se ti nejlepší hudebníci mladší generace. Důvody, proč se na ně bude vzpomínat, se ale mohou hodně lišit.

Collegium 1704 v rouškách

Minulý týden v pondělí bylo mírně šokující vidět Collegium vocale 1704, jak zpívá Bachovo Moteto v rouškách. Zvuk samotný to překvapivě neovlivnilo tolik a chválili si ho i v německém rozhlase, který koncert živě přebíral, a nebýt videostreamu, možná by posluchači nic nepoznali. Ale sledovat živě videozáznam vyvolávalo na jedné straně solidaritu s účinkujícími, na straně druhé rozhořčení nad absurditou některých opatření, kterých se musí veřejně známý pořadatel držet striktněji než všichni ostatní. 

Koncert Collegia 1704 se navíc konal v den, kdy se mnohá omezení skokově uvolnila a všichni si mohli nakonec oddechnout, kromě muzikantů samotných. Překážkovou dráhu, kterou připravují stále se měnící nařízení, si běžný posluchač sotva představí – a sebelepší videostream po internetu není vždycky dostatečnou záplatou.

Atmosféra solidarity s hudebníky a krásný pocit, že je zase vidíme alespoň trochu naživo, to všechno je důležité. Přímý přenos vydařeného sobotního koncertu Tomáše Netopila a České filharmonie jsem poprvé slyšel z postaršího rádia na chalupě a radoval se především z toho, že slyším ze sálu alespoň část živého potlesku, který působí z rádia mohutněji než reálný pohled do sálu. 

Vybrat pro tuto příležitost z Mozarta právě nejznámější scény z Figarovy svatby a Dona Giovanniho – to byla ideální dramaturgie pro těžké časy. I když se staré rádio občas rozladilo, člověk si říkal, jaké to musely být krásné časy, když lidé u rádia poslouchali chraplavé přenosy s pěveckými legendami a byli dojatí. 

A že mohl dirigent takhle sezvat pro mozartovský program na jedno pódium Simonu Šaturovou, Kateřinu Kněžíkovou, Adama Plachetku a Jana Martiníka, to by se mohlo kdykoli zopakovat za jakýchkoli podmínek, pokud možno regulérních. Tak jsem nakonec ocenil luxusní možnost, že všechny koncerty je možné vidět na internetu i zpětně.

Ale mimochodem, byl to také benefiční koncert pro Člověka v tísni, nejrenomovanější českou lidskoprávní organizaci – a během přenosu se vybralo o řád méně peněz než při prvním přenosu České filharmonie už 28. března, kde zahrálo pár hudebníků několik lehkých kousků.

Ze všech živě vysílaných či streamovaných koncertů zapůsobil nejvíc tento první. Tísnivá nálada prázdných ulic v prvních týdnech nouzového stavu dělala divy. Dnes už je zase jiná a Pražské jaro má i trochu smůlu, že musí vysílat tak omezujícím způsobem do mnohem civilnější a uvolněnější atmosféry. Všichni bojují statečně a spolu s ostatními vyhlížejí normální stav, mimořádná situace pro pořadatele trvá dlouho a musí se znovu a znovu zvažovat, do čeho dávat síly. Je dobré o sobě dát důstojně vědět a není přitom třeba soutěžit s miliony videí na Facebooku a se všemi youtubery.

Plachetka v prázdném Rudolfinu

Slyšet pak živě toto pondělí Schubertovu Zimní cestu s Adamem Plachetkou z prázdného potemnělého Rudolfina, to je situace, která právě tomuto dílu paradoxně sluší víc než plný sál a ovace vstoje. Pozdní dílo nemocného Schuberta je určitým „monologem osamělého poutníka“ a bolestnou citovou výpovědí. Ale jak se na tohle naladit přes internet v atmosféře, kdy se prázdné ulice zase plní lidmi a člověk znovu musí řešit tisíc všedních věcí? Vedle nesporných technologických výhod si posluchač nutně začne uvědomovat i všechny možné limity – z nichž síť přetížená videokonferencemi možná není tím nejhorším. Hledat společný soustředěný čas k poslechu, kdo to dnes opravdu umí?

Přes všechno poctivé úsilí možná bude hlavním vzkazem letošního ročníku Pražského jara, že žádné technologie nenahradí skutečná lidská setkání. Kéž si to uvědomí i ti, kdo se neustále ptají, jestli by se to živé umění mělo ještě platit. Výzev k přemýšlení, které tento mimořádný stav přináší, je dost – chopme se jich dřív, než začneme znovu opakovat všechny chyby, které umělecké zážitky jenom kazí.

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!