Sobota 15. června 2024, svátek má Vít
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Román jako cesta k měkkému přistání

Kultura

  11:43
PRAHA - Současný nejznámější japonský spisovatel přiletěl včera do Prahy, aby dnes převzal mezinárodní Cenu Franze Kafky. Před deseti dny vyšel v Odeonu v překladu Tomáše Jurkoviče jeho román Kafka na pobřeží z roku 2002. Spisovatelova návštěva i plánovaná úterní autogramiáda (od 16 do 18 hodin v Paláci knih Luxor) jsou výjimečnou událostí i proto, že Haruki Murakami se publicitě vyhýbá.

Japonský spisovatel Haruki Murakami foto: ČTK

LN Čtenáři si dosud mohou česky přečíst vaše knihy Norské dřevo (v češtině vyšlo v roce 2002), Na jih od hranic, na západ od slunce (2004) a Kafka na pobřeží (2006). Myslíte, že je tento výběr reprezentativní? A přál byste si, aby byl jako další přeložen některý určitý titul?
Bylo by dobré, kdyby si lidé mohli přečíst dva romány, které jsem napsal, když jsem byl mladší. Je to jeden z předobrazů mého příběhu, Hard-Boiled Wonderland and the End of the World (japonsky vyšel v roce 1985), a můj nejdelší román Wind-Up Bird Chronicle (japonsky 1994-1995), který se pro mě stal významným bodem obratu.

V knize Kafka na pobřeží hraje důležitou roli mýtus. Jak mýtus chápete?
Myslím, že mýtus je živý společný světový jazyk. Ačkoliv se samozřejmě podrobnosti mýtu liší podle zemí a kultur, v tom základním se podobají. Jinými slovy, mezi mýty různých oblastí je mnoho prvků, jež lze navzájem zaměňovat. Myslím, že v mýtu určitě existuje něco jako latentní společný obraz lidské existence. S rozšířením internetu atd. je svět v posledních letech globalizován rychleji a rychleji, myslím, že s vývojem technologií má tento nejstarší „společný jazyk“ stále hlubší smysl jako informační databáze pro budoucnost. Domnívám se také, že takový „společný jazyk“ má velkou hodnotu pro románový svět.

Vaše příběhy jsou metaforické i metafyzické. Pro lidi, kteří vyrostli v materialistické a ateistické společnosti, jako je naše, představují něco nového. V Kafkovi na pobřeží Hošino diskutuje s Colonelem Sandersem mimo jiné o Bohu a o Buddhovi. V knize rozhovorů nazvané Underground jste hovořil se členy kultu Ómšinrikjó, kteří v roce 1995 zaútočili jedovatým plynem na tokijské metro. Jaký je váš postoj k náboženství a spiritualitě?
V kapitalistickém světě, tak ohromném jako dnes, se nemálo lidí snaží najít osobní hodnoty, které nemají určitý tvar, stojí mimo početní hodnoty, mimo určitou formu, hmotu a stereotypy. Romanopisec pracuje na tom, aby nahradil „to, co nemá tvar“ tvarem příběhu a předal ho lidem. Hodnota románu spočívá v živé účinnosti tohoto „nahrazení“. Pracujeme na tom po celém světě už několik tisíc let. Domnívám se, že náboženství slouží zhruba podobné funkci. Duchovní představují lidem své vlastní systémy, které mají charakter příběhů a určují duchovní místo člověka. Nicméně náboženství ve srovnání s románem poskytuje lidem silnější vzory a vyžaduje po nich také silnější závazky. A v případě, kdy na sebe náboženství bere kultické zabarvení, existuje možnost, že vznikne nebezpečný proud. Po rozhovoru s vyznavači náboženského kultu Óm šinrikjó jsem došel k myšlence, že k odpovědnosti, která je románu dána, také patří zabránit, jak jen to jde, vytvoření takového proudu. Román dychtí po měkkém a přirozeném přistání lidských duší na bezpečném (nebo přinejmenším nikoli nebezpečném) místě.

Mnoho velkých děl posledního století bylo napsáno v exilu a společenskými outsidery, jako v případě Joyce, Becketta či Nabokova. Tato situace je příznačná i pro českou literaturu. Vy sám máte zkušenost člověka, který žil v zahraničí a nezapojoval se do oficiálních struktur, jako jsou například spisovatelské organizace. Myslíte, že pozice „outsidera“, mimo mainstream a struktury, je pro současného autora zásadní? A k čemu může být dobrá?
Bytostně nemám rád žádnou komunitu. Nemohu přivyknout čemukoliv, co se nazývá organizace, od státního zřízení přes školu a firmu až po skupinu spisovatelů. V tomto smyslu slova bylo pro mou povahu pohodlnější vyjet do cizí země a žít jako cizinec. Mohl jsem svobodně psát román, aniž bych byl omezován každodenním životem. Ale tak či onak - jsem japonský spisovatel, který píše japonsky romány, v nichž vystupují Japonci. Je zkrátka namístě říct, že jako spisovatel jsem vůči společnosti zvané Japonsko zavázán povinností. Myslím, že tato dualita - být nezávislou individualitou, jak jen to je možné, ale zároveň nemožnost oddělit se od své vlasti a kultury - je něco, co mnoho spisovatelů zakoušelo velmi naléhavě, a platí to i pro mě.

Milan Kundera v jednom z esejů napsal, že romanopisec má zůstat skryt za svým psaním. Tento spisovatel nemá rád publicitu. Souhlasíte s tím, že spisovatel by měl zůstat ve stínu své práce?
Rád píšu a psaní pro mě nikdy není něčím bolestným. Abych řekl pravdu, nic jiného mi nejde. Je-li to možné, nechci dělat rozhovory, přednášky ani autorská čtení. Ještě jsem se neobjevil v televizi ani v rádiu. Přitom cítím, že uzavírat se příliš do sebe není zdravé, takže občas vědomě vyjdu ven a vystoupím před lidmi. Nicméně, bez ohledu na to, co dělám, nechci obětovat čas potřebný ke psaní. Myslím, že romanopisec by měl přirozeně zahrnout veškeré osobní jednání i principy do románu, a je až na druhém místě, co z toho uskutečnil.

Žijeme v postkomunistické éře a čeští spisovatelé se snaží vyrovnat s tím, co bylo dřív a co je nyní. Má pro vás komunismus nějaký zvláštní význam? Například události pražského jara 1968?
Jak víte, rok 1968 měl pro naši generaci mimořádný význam. Tehdy jsme se účastnili politického boje jako univerzitní studenti v Japonsku. A samozřejmě tu bylo také pražské jaro v Československu. Mladí lidé po celém světě volali proti „režimu“ - ať byl protivníkem kapitalistický, nebo komunistický režim. Ale stalo se, že tento idealismus byl rozšlapán ohromnou mocí. Cítím, že naše generace nasála nebývalou sílu z velkého idealismu i z toho, že prošla krutým zklamáním z porážky. A z této zkušenosti, poté, co jsme přesáhli rámec existující literatury, jsme vytvořili chybějící rámec nového příběhu.

Myslíte, že se my v Česku můžeme nějak poučit z japonské poválečné zkušenosti?
Ačkoliv existují různé významové odstíny toho, co znamená poválečné Japonsko, mohlo by posloužit jako ilustrace pro výrok „i když zbohatneš materiálně, nepřináší to nutně také bohatství ducha“. „Co od nynějška hledáme a kam chceme jít?“ - zdá se, že současné Japonsko se vrátilo do tohoto počátečního bodu. Cítím, že idealismus by znovu mohl předvést velkou sílu.

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!