Pondělí 26. února 2024, svátek má Dorota
130 let

Lidovky.cz

Kultura

Žijeme ve světě, ve kterém jsou některá témata tabu. A to nejenom v Rusku, ruský režisér Timofej Kuljabin


Provokatér? Dotýkat se určitých témat zkrátka není dovoleno, říká Timofej Kuljabin. | foto: FROL PODLESNY

Premium Rozhovor
Inscenaci Vzdáleného zvuku Franze Schrekera, kterou připravuje Národní divadlo, inscenuje jako svůj český debut ruský režisér Timofej Kuljabin. Krátce po ruské invazi na Ukrajinu vydal se svým inscenačním týmem prohlášení, které agresi ostře odsoudilo.

Celý článek jen pro členy

Chcete číst prémiové texty bez omezení?

„Protože v těchto dnech pobýváme v Praze, o to více si uvědomujeme, jak tragické a dlouhotrvající následky měly podobné činy naší vlasti již v minulosti. V žádném případě nepodporujeme rozhodnutí naší vlády a jsme proti válce ve všech jejích podobách,“ píší v něm.

Timofej Kuljabin za své produkce získal řadu ocenění, mezi jinými dvě národní ruské divadelní ceny Zlatá maska. Ve svém domovském divadle Red Torch (Červená pochodeň) v Novosibirsku působí od roku 2007. Pravidelně spolupracuje s divadly v Mnichově, Curychu, Berlíně, Rize, Petrohradu či Moskvě. Jako operní režisér debutoval v roce 2009 inscenací Kníže Igor v Novosibirském divadle opery a baletu, kde v roce 2014 nastudoval rovněž Wagnerova Tannhäusera. 

Tato inscenace vyústila v politický skandál, který vyvolali tamější představitelé ruské pravoslavné církve, a po čtyřech představeních musela být stažena z repertoáru.

Lidovky.cz: Jak jste se vlastně dostal k práci pro Národní divadlo? Byl Schrekerův Vzdálený zvuk vaše volba?
Oslovil mě přímo Per Boye Hansen. Je to veselá historka: berlínský kolega pozval několik svých přátel ke sledování fotbalového zápasu v televizi. Byl mezi nimi i Per Boye Hansen a aniž věděl, kdo jsem, vyprávěl o svém zážitku z Vídně, kde viděl mou režijní adaptaci Tří sester ve znakové řeči. Tak jsme se poznali. Později se jel podívat na několik mých dalších produkcí a poté mi nabídl spolupráci právě na Vzdáleném zvuku.

Lidovky.cz: Vzdálený zvuk není příliš známá opera. Proč jste se rozhodl pro její režii?
Můj zájem o „entartete Musik“ vzrostl po setkání s dramaturgem Iljou Kucharenkem, se kterým jsem se poprvé potkal při práci na Tannhäuserovi. Uvažovali jsme o Schrekerovi nebo Zemlinském, pak jsem měl možnost vidět inscenaci opery Poznamenaní (Die Gezeichneten) a byl jsem úplně fascinován Schrekerovým smyslem pro divadlo. Od té chvíle bylo jen otázkou času, kdy některou z jeho oper zrealizujeme. Takže když přišla nabídka z Národního divadla na Vzdálený zvuk, řekl jsem okamžitě ano. Lákalo mě to i z toho důvodu, že se tenhle titul příliš často nehraje, a nebyli jsme tedy při jeho zpracování zatíženi nějakou tradicí. Celý příběh je tak v našem pojetí komplikovanější než v původní verzi, protože na rozdíl od originálu cestujeme v čase.

Lidovky.cz: Ve stejné divadelní budově, tehdy s názvem Nové německé divadlo, se česká premiéra Vzdáleného zvuku konala v roce 1920 pod taktovkou Alexandra Zemlinského. Zajímá vás a pátral jste, jaká to byla inscenace a jaký byl její ohlas?
Ke každému titulu si samozřejmě dělám rozsáhlé rešerše, takže znám příběh Alexandra Zemlinského, vím toho mnoho o jeho působení v Praze, o jeho vazbách na Franze Schrekera. Ale pro samotné uchopení námětu to pro mě není zas až tak důležité. Moje mysl se soustředí na to, jak tyto příběhy vyprávět způsobem srozumitelným dnešnímu divákovi, a tím nemyslím pouze je „převléknout“ do moderního hávu, to nebude nikdy fungovat, ale skutečně je vystavět na pozadí současného světa. Nevím nic o lidech minulosti, ale vím toho hodně o těch dnešních.

Lidovky.cz: Nevnímáte ale přece jenom při inscenování Vzdáleného zvuku tuto „souvislost prostoru“?
Hledám jiná východiska. Když ale mluvíme o tomto konkrétním titulu, tak jsem určitý čas hodně přemýšlel o době, ve které tato hudba vznikala. V Rusku ve 20. letech existovala skupina skladatelů, dirigentů a muzikologů, kteří byli touto rakousko-německou postmahlerovskou produkcí naprosto fascinováni a podařilo se jim přesvědčit bolševickou (!) vládu, aby podepsala smlouvu s Universal Edition, která vydávala Kurta Weilla, Albana Berga, Arnolda Schönberga nebo Franze Schrekera. Během několika málo let se tak hrál zejména v tehdejším Leningradě Bergův Vojcek, Schrekerův Vzdálený zvuk a několik dalších titulů. 

Tento úspěch, o kterém později dokonce vyšla kniha, ovlivnil celou generaci ruských skladatelů, zvláště Dmitrije Šostakoviče. Když si k tomu dáme do souvislostí další osud této generace umělců, z nichž mnozí byli během 30. let v Sovětském svazu buďto úplně zlikvidováni, nebo proti nim byla vedena obrovská kampaň, a když se podíváme, co se ve stejné době dělo v Evropě, a porovnáme to všechno s tím, co se děje dnes, tak cítím kolem této aktuální pražské produkce mnoho, mnoho emocí.

Lidovky.cz: U nás jste znám spíše jako provokatér – nejznámější je asi váš kontroverzní Tannhäuser. Vaše koncepce, kde se Ježíš na Venušině hoře oddává tělesné lásce, pobouřila nejen novosibirského metropolitu Tichona. Chcete „provokovat“ také v režii Vzdáleného zvuku?
Žijeme dnes v jakési „nové etice“, kde dotýkat se určitých témat zkrátka není dovoleno. A to vnímám globálně, nejenom v Rusku. V Rusku existuje jen více věcí, o kterých se nesmí mluvit. Obecně ale čelí umělci v dnešním světě mnoha zábranám. Nerozumím tomu proč, ale jsem si jistý, že to není v pořádku, protože umělci by měli být těmi, kdo pravidla nikoliv nastavují, ale boří. Těmi, kdo překračují společenské a intelektuální hranice. To je jejich téma a jejich cíl. Pokud to chceme nazvat provokací, tak ano: provokuji.

Lidovky.cz: Je proces nastudování Vzdáleného zvuku srovnatelný s tím, co znáte z jiných divadel?
Práce na Vzdáleném zvuku se nedá s ničím porovnat, protože tato produkce vzniká od počátku za okolností, které nikdo z nás nikdy předtím nezažil. První zkoušky probíhaly v době covidu, kdy zpěváci řekli: „Budeme zkoušet tak dlouho, jak to jen bude možné.“ Než se všechno zavřelo, umožnilo nám divadlo dopracovat ještě světelný design, ale všechno bylo velmi komplikované. A nyní jsme opět v situaci, která není s ničím srovnatelná. S ničím. Co je pro nás obrovsky důležité, že všichni v divadle nás podporují a všichni se snaží, abychom tuto produkci dotáhli do úspěšného konce. Bylo a stále tu je tolik momentů, kdy se mohl celý projekt zastavit. Přesto se daří na něm stále pracovat a my jsme za to velmi vděční. 

Autor: