Čtvrtek 5. srpna 2021, svátek má Kristián
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Kultura

Seděly jí bizarní figury a uměla se shodit. Nina Divíšková se nebála říct svůj názor

Nina Divíšková foto:  Viktor Chlad

PRAHA - Nina Divíšková, která zemřela ve věku 84 let, byla především divadelní herečka. Pětatřicet let strávila v Činoherním klubu a zažila i jeho největší slávu, na níž se významně podílela. Ve filmu sice hrála menší role, ale dobře zapamatovatelné: například v Chytilové snímcích Hra o jablko nebo Panelstory.
  21:12

Odchod z Činoherního klubu nebyl pro Divíškovou jednoduchý, ale nakonec se od něj dokázala odpoutat a našla pro sebe jinou cestu. Začala spolupracovat s mladšími režiséry, střídat divadla a také hrát v televizi. Poprvé mě okouzlila, když jsem ji viděla hrát Svatavu ve Smočkově Podivném odpoledni dr. Zvonka Burkeho právě v Činoherním klubu. Pro roli potrhlé a svérázné stařeny se uměla nádherně vyhastrošit; umět se shodit, potupit a vlastně tím vzbudit jakýsi soucit s lidskou ubohostí ji bavilo. A takové bizarní figury jí vždycky seděly, v 90. letech třeba hostovala v Divadle Labyrint v inscenaci Witkiewiczovy Matky, kterou režíroval Michal Lang, kde titulní postavu vymodelovala jako hrůzostrašné monstrum. Tahle bláznivá, zdrogovaná alkoholička, šlechtična, která miluje téměř incestní láskou svého syna Leonka a postupně oslepne, zešílí a umře, ji evidentně bavila, protože v ní také byla báječná nadsázka a černý humor. V Langově režii pak hrála i v Tartuffovi – Orgonovu matku, kterou pojala jako zlolajnou a bigotní stařenu.

Na šílené matky se zavedla a šly jí, skvělá byla i ta v Dejvickém divadle, v Zelenkových Příbězích obyčejného šílenství, kterou pak v uhlazenější podobě ztvárnila i ve filmové verzi. Ta divadelní byla umolousaná, groteskní a horečnatá osoba nervních tiků až k pomatenosti, která se výborně doplňovala s Otcem Miroslava Krobota. To už byla pryč z milovaného Činoheráku, z kterého odešla po pětatřiceti letech a složitě se s tím vyrovnávala. „Nahrnulo se všechno jako ve vztahu, který dlouho funguje, a najednou se něco stane. Je to ta chvíle, kdy si člověk řekne – to už dál nepůjde. Za prvé jsem si konečně všimla, že spousta kolegů, s kterými jsem si rozuměla, už tam není – buď odešli, anebo zemřeli. Přišli jiní lidé, jiná dramaturgie, jiný šéf, a tak jsem šla i já,“ rekapitulovala. Tehdy jí prý režisér Dušan Pařízek, s kterým nastudovala Giudicelliho Premiéru mládí, po zkoušce řekl, že hrozně trpí odchodem z Činoherního klubu, ale že se strašně plete, že to není konec, ale začátek. Řekla si, že je to nesmysl, že přece nebude začínat v pětašedesáti, ale pak mu dala za pravdu.

Divíšková také bývala odbojná a pro slovo nešla daleko, v rozhovoru vyprávěla, jak v roce 1968 hostoval Činoherní klub na divadelní přehlídce v Londýně a herci byli pozvaní na recepci, kde byla princezna Margaret, lord Snowdon a další slavní a známí lidé. „Vyhlédl si mě tam nějaký novinář na rozhovor a v ranním vydání novin se skvěl titulek – Půvabná herečka z Prahy říká: Nenávidím komunisty.“ Bála se hlavně, že si to za ni vypijou jiní. „Redaktor se korektně zeptal, jestli bychom souhlasili, že by do večerního vydání místo rozhovoru dali reklamu. Pro mě to taky byla zkouška charakterů – hodně lidí se mi nepodívalo do očí. Jen Lanďák povídal – a co, řeklas, co sis myslela, a František Husák mě jaksi objal.“

Nina Divíšková pocházela z Brna, ale vystudovala herectví na pražské DAMU v Praze, kde absolvovala v roce 1958. Zde se také seznámila se svým manželem Janem Kačerem. Po studiích odešla s ním a se skupinou spolužáků do ostravského Divadla Petra Bezruče, kde působila šest sezon (zahrála si tu mimo jiné Violu i Sebastiána ve Večeru tříkrálovém, Němou Katrin v Brechtově Matce Kuráži, Blanche v Tramvaji do stanice Touha aj.).

V roce 1965 získala angažmá v právě založeném Činoherním klubu v Praze. Zde vytvořila řadu rolí – charakterních, ale také komediálních, hrála v inscenacích svého muže, ale také Ladislava Smočka, Evalda Schorma, Jiřího Menzela; vedle zmíněné Svatavy to byla například Dora Duletová v Camusových Spravedlivých, Kateřina ve Zločinu a trestu, Milada ve hře Aleny Vostré Na koho to slova padne, Charlotta ve Višňovém sadu, paní Hedvika ve Smočkově Kosmickém jaru. V roce 1970 si zahostovala v Národním jako Němá Katrin v Brechtově Matce Kuráži v Kačerově režii, roli alternovala s Marií Málkovou a byla to inscenace, která soudruhům dost ležela v žaludku.

V době normalizace v Činoherním klubu zůstala, odejít musel Jan Kačer, vrátil se do Ostravy a ona zůstala sama v Praze s třemi malými dcerami. Ale přežila a hrála divadlo a nebyly to špatné role, třeba Arkadinová v Rackovi, Valérie ve Smočkově Bitvě na kopci, Marie v Albertové Parádním pokoji, Matylda v Hejtmanovi z Kopníku nebo Valérie v Povídkách z Vídeňského lesa – v 80. letech hodně hrála ve Smočkových inscenacích. Po roce 2000, kdy z Činoherního klubu odešla, také učila na Vyšší herecké škole a hrála v různých pražských divadlech (CD 94, Labyrint, Řeznická). V posledních letech ji také hodně zaměstnávala televize (seriál Vyprávěj), v roce 2009 si ještě zahostovala v Národním v Lagronové Pláči o setkání čtyř žen po letech. V režii svého muže zde hrála jízlivou Květu, která výborně dotvářela hořkosměšnou linku inscenace. Naposledy stála na jevišti v roce 2013 ve Fréharově Sudičce Lachesis.

Mohlo by vás zajímat