Sobota 25. května 2024, svátek má Viola
  • Premium

    Získejte všechny články mimořádně
    jen za 49 Kč/3 měsíce

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Sokurovův Faust: Prožvanit se na konec světa

Kultura

  14:00
Vítězný film loňského festivalu v Benátkách Faust ruského režiséra Alexandra Sokurova je nesmlouvavé a do detailu propracované dílo. Nedívá se na něj snadno, je to ten druh filmu, který je potřeba vydržet, nečekat, že strhne. V mysli ale uvízne na dlouho.

Svůdce a sváděný. Mefistofelský lichvář (Anton Adasinsky, vlevo) a Faust (Johannes Zeiler) na zastávce cestou ke zkáze bez katarze. foto: AČFK

Sokurovův Faust je završením režisérovy „tetralogie moci“, předcházely mu filmy Moloch (1999) o Adolfu Hitlerovi a Evě Braunové, Býk (2001) z posledních dnů V. I. Lenina a Slunce, jehož hlavní postavou je japonský císař Hirohito.

Zatímco v předcházejících částech cyklu autor ve výrazné stylizaci ukazoval svoje absolutní mocí znetvořené hrdiny za zenitem (Hirohito píše básně, zatímco z Tokia už nezbylo skoro nic) nebo těsně před počátkem pádu, je Faust portrétem mocného tohoto světa ve stavu zrodu, vzteklé a nicotné bytosti, již čeká zbožštění.

Jednašedesátiletý Sokurov bývá považován za dědice mistra ruského spirituálního filmu Andreje Tarkovského. Styly obou tvůrců jsou jistě v mnoha ohledech příbuzné – dlouhé kontemplativní pohledy, výmluvná ticha. Mezi Sokurovovy nejznámější filmy patří Ruská archa (2002), natočená v petrohradské Ermitáži v jediném nepřerušovaném devadesátiminutovém záběru. I Faust vykazuje znaky filmové oduševnělosti, kamera Bruna Delbonella ve volném tempu klouže po scenériích často odkazujících ke klasickým malbám především devatenáctého století, hovoří se o velkých věcech.

Sokurovovým cílem ale jako by bylo zobrazit a postihnout naprostou bezduchost. Jeho Faust je antitezí transcendentální kinematografie, povznášející a dotýkající se vznešených hlubin ukrytých za viditelnou skutečností. Faust ukazuje svět, v němž právě tohle absentuje, je ovládaný primárními pudy a prostoupený všudypřítomným žvaněním. Pokud bylo autorovou ambicí vyjádřit se prostřednictvím klasické – byť výrazně upravené – látky k dnešku, je těžké si představit příkřejší odsudek.

Lokalizovat sídlo lidské duše

Film velmi výstižně předznamenává hned první záběr. Kamera se snese z „božských“ výšin, odkud svět vypadá majestátní a krásný, až do temné místnosti, v níž se doktor Faust (Johannes Zeiler) hrabe v podbřišku jakéhosi nebožtíka ve snaze lokalizovat sídlo lidské duše, v jejíž existenci ovšem nevěří. Trpí nouzí, chce si půjčit od místního lichváře (Anton Adasinsky, českému publiku známý jako vůdčí postava divadla Děrevo), ďábelské figury, jež vědce manipuluje ke zkáze – moc práce to Mefistovi nedá.

Faust a Markétka v Sokurovově filmu

Procházejí spolu světem a vedou jakési hovory, Faust se mezitím stihne upsat krví, dopustí se vraždy, svede Markétku (Isolda Dychauková). Sokurov ale neukazuje drama lidského pádu, jeho postavy i svět, jejž obývají, jsou natolik bezduché, že skutečnou tragédii ani prožít nemohou.

Bezcílně putují stísněnými a přeplněnými ulicemi (natáčelo se mj. v Ledči nad Sázavou), i v interiérech často splývají s hmyzím hemžením davu, odpudivým, jakkoliv může mít parametry krásy (scéna v lázních). Podobně i zvuk je v Sokurovově filmu přehlcený, z různých stran se ozývají útržky vět, jako na představení nějakého žvatlavého chóru. Všelijaké bizarnosti, deformity (scéna, v níž se Mefisto svlékne, je pro silnější povahy a nejen ona) upomínají na způsob, jímž faustovské téma pojednal Jan Švankmajer. Hodně se toho děje, nic z toho ale nemá význam, váhu.

Faust

Rusko/Německo 2011
Režie: Alexandr Sokurov
Hrají: Johannes Zeiler, Anton Adasinsky, Isolda Dychauková a další
Premiéra 12. 7. 2012

Všichni slepě a tupě následují svoje puzení, setrvávají ve vyprázdněném nepokoji až do konce, v němž Faustovi u nohou zůstane ležet svět. Sice už možná skončil, to ale Sokurovovu antihrdinovi nezabrání, aby vysoko pozvedl prapor žvástu, odhodlaný podrobit si tu vyprahlou krajinu. Hnát se dál vstříc smrti, ani v ní se bezcílný úmorný zmatek ale nemusí zastavit.