Nadutí páni režiséři či naduté režisérky jsou dnes zhoubou našich divadel. To oni rozhodují, co se bude hrát a hlavně JAK se to bude hrát. Žádný Mozart či Verdi jim není dobrý, teprve jejich výklad textu i hudby či výpravy je ten správný. A hlavně s nimi nelze komunikovat, pouze oni či ony mají pravdu. Je to škoda, ale nelze s nimi bojovat.

Vidím, že se (snad) blíží doba, kdy se bude hrát bez adaptací a aktualizací a nebude to projev "hrdinství". Bude to sice hrdinství, ale snad to přijde. Jinak snad ani nejde, jinak se utopíme v nicotě, hlouposti, mizerném vkusu a tak i budeme vychovávat nové generace? To nemůže přece trvat nastálo.

Bude ještě hůř, pane Kohoute! Chybí ještě, aby režiséři hráli všechny postavy a hlavně, aby do hlediště byli vpouštěni pouze jejich obdivovatelé. Ostatně stejná situace je i v jiných uměleckých oborech. Dlouho a pracně jsem dokumentoval kdysi fotograficky obnovu budovy Národní galerie. Leč fotovýstava k jejímu otevření byla svěřena fotografce, která udělala neostrý nicneříkající záběr z okna (!) a ten byl dvacetkrát kopírovaný umístěn do výstavního sálu. Ten samý záběr, nic víc. Kurátor mi sdělil, že nerozumím umění.