Snímek, který zůstal černobílý, natočili amatéři sdružení ve společnosti Blues film producenta Martina Procházky, který na plátně ztvárnil hlavní roli, byl spoluautorem scénáře i autorem výpravy.
Hlavním cílem prý bylo odhalit tajemství, jak vznikala literární předloha Babička Boženy Němcové, kdo je ve skutečnosti autorem knihy a jaká byla vlastně babička.
Babička - soused
Nové netradiční zpracování Babičky má dvě linie. Na Staré Bělidlo přijíždí babička, která je ale ve skutečnosti soused. V druhé linii se Božena Němcová hádá s vydavatelem, kterému se nelíbí její dílo a sám ho pak přepisuje. Vše se nakonec spojí ve chvíli, kdy přijíždí opravdová babička.
V nové Babičce nehraje žádná známá herecká tvář. Na internetových stránkách filmu je dokonce zvýrazněno, že diváci na plátně nenajdou například Aňu Geislerovou, Ivana Trojana nebo Evu Holubovou. "Po zralé ekonomické úvaze, bylo rozhodnuto, že ke spolupráci budou přizváni herci předních amatérských divadel," píší autoři. Ve filmu hraje 30 herců a asi 50 komparsistů. Film se zatím promítá v 21 kinech po celé České republice.
Film za 70 tisíc
Nová komedie vycházející ze slavné předlohy ctí obrazem i hudbou atmosféru filmů pro pamětníky a obsahuje černý humor. Spoluautor scénáře, režisér a kameraman uměleckým jménem Pjeer Van Eck film nasnímal ve skanzenu v Kouřimi a na zámku v Chrámcích na Mostecku.
Přípravy trvaly téměř rok, natáčení samotné zabralo o víkendech 28 dní, zúčastnilo se ho půldruhé stovky nadšenců z řad kamarádů a přišlo na 70 tisíc korun. Mnohem větší částku však ušetřila specializovaná firma, která zdarma zařídila úpravy obrazu, zvuku a záznam pro kina s digitálními projektory.
První babičku, půlhodinovou němou verzi, mohli diváci na plátně vidět v roce 1921. Natočila ji režisérka Thea Červenková. Promítání pak pokračovalo uvedením Babičky režiséra Františka Čápa s Terezií Brzkovou v titulní roli z roku 1941 a dvoudílné verze Antonína Moskalyka z roku 1971. Babičku tehdy hrála Jarmila Kurandová, Barunkou byla Libuše Šafránková.
Válečné zpracování se v československých kinech objevilo až koncem roku 1945 a navštívilo je 1,3 milionu diváků. Moskalykova verze vznikla sestřihem čtyř dílů natočených pro televizi; v titulcích tehdy nesměl být uveden jako spoluautor scénáře režimem neoblíbený František Pavlíček. Do kin se dostala v roce 1972, kde ji vidělo 200 tisíc diváků.
