Lidovky.cz: Jak se připravujete před vystoupením?
Já se nemusím připravovat. Jsem takzvaný textař, to znamená, že mám ta vystoupení dopředu připravená a když sem jdu, tak už vím, co budu říkat a jak to budu říkat. Mám tu povahu, že kdybych to začal hrotit na poslední chvíli a začal si třeba před výstupem své texty opakovat, tak bych sám sebe znervóznil. Připravuju se doma, takže když přijdu na představení, tak si celý ten večer už jen užívám.
Lidovky.cz: A víte, že ty texty umíte?
Vím. Nebo radši – doufám.
Lidovky.cz: Jak píšete, jaký máte proces?
Mám v podstatě dvě možnosti, které jsem s v rámci slamu osvojil. Buď je to cesta emocionální, to znamená, že potřebuju prožít nějaké hluboké pohnutí mysli, které mě donutí něco stvořit – třeba jsem napsal text o sebevrahovi, který nám skočil pod vlak, a když jsem v tom vlaku musel dvě hodiny čekat, tak jsem napsal ten text – nebo racionální, kdy si řeknu, že ten text o něčem napsat chci, a tak to v sobě dlouho nosím a nějakým způsobem přetvářím do konkrétních slov, a nebo mi třeba někdo řekne, abych o nějakém tématu napsal. Ale to pořád spadá do té racionální složky.
  |
Lidovky.cz: Jste spíš performer, nebo básník?
Asi záleží na tom, s jakým textem. Protože já se i mimo slam věnuju standardní poezii, pokud to tak můžeme nazvat – píšu i básničky, které si buď ukládám do šuplíku, nebo vydávám knižně a potom čtu na autorských čteních.
Lidovky.cz: Jak se liší tvorba knižních básních od těch, co patří na slamové pódium? Víte předem, pro jaký formát text vytváříte?
Postupem času přicházím na to, že to vůbec nemám pod kontrolou, ten materiál jakoby si sám říkal, co po mě chce.
Lidovky.cz: Jakou roli má ve slamu publikum?
Třeba dneska (na exhibičním večeru v Rock Café, pozn. red.), jelikož jsem nemocný, vybírám texty, co nejsou performativně náročné. Ale obecně jsem hodně expersivní slamer, a v tomhle momentě je to něco, co funguje proti mně. Jinak hodně pobíhám po pódiu a hraju si s publikem. Ale dneska to nebude mít takové koule, jako by mělo.
Lidovky.cz: Jinak je mezi českou a světovou slamovou scénou nějaký rozdíl?
Je v tom markantní rozdíl. V Čechách hodně dominuje humor, lidi se rádi zasmějou, ve světě jsou spíš zádumčiví. Tím nechci říct, že ten český slam je hloupý, mnohdy tady lidé humorně předávají těžká témata, což je taky umění.
Lidovky.cz: Co je vaše nejčastější tematika?
Asi mezilidské vztahy. Rád se věnuju lásce, ačkoli už tím sám sobě začínám vadit. Snažím se předávat i jiná témata, tudíž jsem si třeba nedávno vyrazil na hokej. Nebo jsem nedávno dostal nabídku, abych napsal text o bezdomovectví.
Lidovky.cz: Většinou na exhibicích i soutěžích vystupuje podstatně více mužů než žen. Proč?
Já jsem viděl jeden dokument, ve kterém se řešilo, proč je na slamové scéně tolik mužů a tak málo žen. Údajně je to ze sociologického hlediska proto, že ženy nemají takovou potřebu soupeřit. Co jsem mohl vidět ze světové scény, tak je to tahle všude. Na druhou stranu, když už se nějaká žena objeví, tak už to stojí za to.
Lidovky.cz: Slam může zdálky působit jako typicky pražská záležitost. Je to tak?
Není, a dokonce by se dalo říct, že to tak nebylo ani v počátcích. Kolébkou českého slamu je totiž Olomouc, a její Mekkou je Plzeň. V Praze se tomu sice daří, ale jsou města, která jí buď mohou hodně konkurovat – já jsem třeba nedávno organizoval slam v Sokolově, kam přišlo 200 lidí – a nebo v určitém slova smyslu i překonat. Třeba v Plzni chodí opravdu hodně lidí, a Brno má taky neuvěřitelnou návštěvnost a zápal.
Lidovky.cz: V Praze je většinou také beznadějně vyprodáno. Co ke slamu lidi táhne?
Nám, shodou okolností zrovna v tom Sokolově, jeden hodně učený pán řekl, že tím, co děláme, vracíme slovu sílu. A já bych řekl, že to by mohl být jeden z těch faktorů. Že je v tom nějaká magie. Ale člověk ji pocítí až v momentě, když přijde na ten konkrétní slam poetry večer, těžko se to předává.
Lidovky.cz: Nahrazuje to roli, kterou měla v minulosti klasická poezie?
Já si myslím, že ne, ale možná si to myslím proto, že jsem hodně angažovaný i v klasické poezii a současně ještě studuju český jazyk a literaturu. Mám pocit, že ta poezie, která se píše, je velice intimní záležitost, zatímco slam se musí sdílet.
Lidovky.cz: Česká slamová scéna se formuje už přes patnáct let. Jak dlouho jste její součástí?
Začal jsem v dubnu 2016, takže jsou to necelé dva roky.
Lidovky.cz: A už jste mistr republiky.
A už jsem mistr republiky.
Lidovky.cz: Bylo těžké prorazit a vyšplhat se až na pomyslnou špičku?
Já jsem třeba docela aktivní, co se týče slamové produkce, a to z důvodu, že než jsem začal dělat slam, tak jsem měl bohaté zkušenosti s hudební produkcí. Mám dvě kapely, a tam nejenže píšu texty, ale zároveň i organizuju ty akce a domlouvám nám koncerty.
V tom slamu je jedna velká výhoda – když to v sobě máte, tak to v sobě prostě máte. Já razím tu teorii, že to může dělat naprosto každý. Našel bych analogii v díle Milana Kundery. On v Nesnesitelné lehkosti bytí definuje dva druhy kurevníků. Jeden z nich je ten idealistický, který stále hledá tu pravou a nemůže ji najít, protože něco jako ideální žena neexistuje – a stejně je to i s muži.
Ten druhý druh kurevníka si uvědomuje, že jsou všechny ženy stejné, ale každá má takovou drobnou odlišnost od té jiné. A ten druhý typ kurevníka sbírá odlišnosti. A já mám pocit že slam dokáže u každého člověka vytáhnout tu odlišnost a ukázat, že jsme opravdu všichni originály. U slamu je poznat, že každý člověk je jedinečný, každý to dělá jinak, a v tom mi slam přijde skvělý. Pak už jenom v ten daný moment moje daná odlišnost zafungovala, a já jsem mohl dosáhnout nějakých úspěchů.
Lidovky.cz: Kdo na české scéně ještě stojí za pozornost?
Vytvořil jsem něco, čemu říkám Filipitchova armáda. Kromě toho, že ty slamy organizuju, tak se k tomu snažím dotlačit co nejvíc lidí. A například můj švagr Tukan, to je přední linie mé armády, ten je úžasný a miluju ho. Další z lidí, co stojí hodně za pozornost, byť se o něm zatím moc neví, je Zigfried, protože ten to dělá naprosto jinak. A nesmíme zapomínat na pana Anatona Svahilce, který tvoří důležitý slamový směr.
Ale jinak si pozornost zaslouží každý, kdo ten slam dělá, a může ho vážně dělat kdokoli. Stačí v sobě objevit něco, co potřebujete vyjádřit, a pak najít koule vylézt na to pódium.
