"Hej! Kdesi v Texasu se rodí muzika/ a my ji děláme zadara a pro všechny/ Brázdíme města, hrajeme se svejma kapelama/ Willie, Waylon a já..." Dupák od Davida Alana Coea opěvuje, stejně jako desítky podobných country vyznání, kamarádství mezi vidláky ze středozápadu USA, kteří na začátku 70. let začali budovat impérium tzv. outlaw country.
Country, které se nesnášelo s nashvillskými standardy a v Grand Ole Opry z něj naskakovala kopřivka, vymysleli Waylon Jennings a právě Willie Nelson a za poměrně krátkou dobu s sebou stáhli řadu dalších muzikantů: Johnnyho Cashe, Krise Kristoffersona (ostatně tato čtveřice tvořila jednu dlouhou šťastnou dekádu projekt The Highwaymen), Merle Haggarda nebo zmíněného Coea.
Willie Nelson je ovšem rebel z nejzarputilejších. Divoký, drzý, zrzavý – ve svém věku pravda značně prošedivělý – kovboj a hipík, tvrdohlavý politický aktivista a demonstrant, advokát marihuany a zároveň její velký milovník (naposled ho za její přechovávání zatkli v roce 2006), chronický neplatič daní – v roce 1993 dlužil americké daňové správě skoro sedmnáct milionů dolarů, příležitostný alkoholik, propagátor bionafty, ale také otec devíti dětí ze svých čtyř manželství a držitel více než padesáti ocenění včetně několika prestižních Grammy.
V Americe je nedotknutelnou ikonou, takže si může dovolit napsat písničku o teplých kovbojích (Cowboys Are Frequently, Secretly Fond of Each Other: "V každém kovboji je lady, která se občas ráda projeví."), účinkovat v reklamách na texasky a zpívat u toho s Ryanem Adamsem hit Move It On Over jiného klasika outlaw scény Hanka Williamse, skamarádit se s americkým rapperem Snoop Doggem a společně válcovat YouTube se singlem My Medicine nebo vydat koncertní, jen tak mimochodem úplně fantastickou nahrávku s americkým jazzovým trumpetistou-klasikem Wyntonem Marsalisem Two Men with the Blues.
Na běžného Středoevropana asi nic z toho žádný zvlášť velký dojem neudělá; Nelson přichází na řadu až dlouho po Cashovi a Kristoffersonovi; naštěstí možností, jak ho objevit, je pořád plno.
I Jack Kerouac chtěl
Letos se Willie Nelson připomněl hned třemi deskami. Inspirovaný nahrávkou od Beatles Let It Be... Naked natočil sedmnáctipísňové Naked Willie, sbírku hitů z konce 60. let v "nahých" úpravách, bez doprovodných vokálů a nadbytečných nástrojů a s přispěním Kristoffersona v Sunday Morning Coming Down. V srpnu pak vyšla kompilace Lost Highway, kam si Nelson pozval Shaniu Twain, Raye Price, Lucindu Williamsovou, Dianu Krall nebo Elvise Costella. Slušný standard a 29. příčka v oficiální americké country hitparádě je odpovídajícím komerčním ohlasem.
Nejnovější nahrávka American Classic loví playlist v americké popové pokladnici a je myšlena jako pokračování multiplatinové hitparádové jedničky Stardust z roku 1978, kde Nelson přezpíval Gershwina, Weilla, Ellingtona nebo hity Unchained Melody a Georgia on My Mind. Podobný úspěch měl jen se svou "příručkou outlaw country" Red Headed Stranger a později třeba albem Always on My Mind (stejnojmennou, nepůvodní píseň předělali i Pet Shop Boys).
Ta je koneckonců přítomna i na American Classic, hned vedle Come Rain or Come Shine (tak oblíbená, že ji kromě Sinatry, Charlese nebo Claptona nazpíval i Jack Kerouac), oplodňováku Fly Me to the Moon, stařičké jazzové If I Had You, vánočního favorita Baby, It’s Cold Outside nebo bluesové balady Since I Fell for You.
Možná se někdo jen opil
Což o to, vybrat si Nelson umí dobře. Zahrát na svou kytaru jménem Trigger s dírou po jednom večírku umí taky dobře a zazpívat uhlazený popsong a vdechnout mu do noty trochu pravé americké whisky, to by mu taky šlo. Jen škoda, že ho tentokrát nedoprovází jeho ošuntělá The Willie Nelson family, parta stylových kovbojů, hipíků a karbaníků. Kdoví, možná jim cestou do studia došla bionafta v jejich autobuse Honeysuckle Rose, možná je někdo z nich alergický na On the Street Where You Live z muzikálu My Fair Lady. Možná se někdo jenom nezřízeně opil a nemohl hrát.
Nic z toho se nikdy nestane vyklidněnému jazz bandu, který Nelsona tentokrát doprovází. Trio bubeník, kontrabasista a klavírista dává kompozicím punc elegance a vkusu, a výstřední zpěvákův vokál je tak jedinou opravdovou zvláštností na tomto – jinak ale nadprůměrném a vytříbeném – albu klasik. Jeden by řekl, kdyby Williemu Nelsonovi nebylo 76, že nám kultovní hipík pomalu dospívá.
