Ve věku 81 let zemřela v pondělí 15. května umělkyně, která se proslavila monumentálními kresbami obyčejných věcí – inspirovala se prostředím, kde pracovala po absolvování malířského ateliéru na pražské Akademii výtvarných umění jako restaurátorka. Zaujaly ji strohé tvary drátů, prken, kabelů, trubek...
Školu skončila v roce 1967, zažila krátkou dobu společenského a politického uvolnění, ale pak jako mnoho jiných spadla do tíživé doby takzvané normalizace. Přizpůsobit se však nechtěla, a tak po celá sedmdesátá a osmdesátá léta prakticky nevystavovala. Po celý její život pro ni byla zásadní kresba, z níž vycházela i v barevně uměřené malbě. Zajímavě experimentovala také v oblasti objektů, které vytvářela z drátů a papíru.
Sledování výtvarného dění
V roce 1991 se vrátila na pražskou Akademii výtvarných umění jako profesorka a vedla tam deset let ateliér kresby. Vychovala řadu žáků, z nichž někteří vyrostli ve výrazné osobnosti. Až do poslední doby, pokud jí stačily síly, sledovala, co se ve výtvarném umění děje. Mohli jste ji potkávat na vernisážích a ještě nedávno učila na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.
Nejraději čte o masových vrazích a diktátorech. Myslím, že lidi zlo do určité míry fascinuje, říká malíř Jakub Janovský |
Upozornila na sebe už ranými portréty, figurálními motivy i pohledy do přírody, ve kterých směřovala ke střídmé barevnosti a vyvážené kompozici. Jejímu projevu však nechyběla ani živost a dynamika. Typické pro tento projev bylo i jemné odstupňování barevných tónů.
Na počátku sedmdesátých let kreslila krajiny na vrstvách lepenky. Tehdy se zvýraznila barevnost obrazů inspirovaných přírodními ději a volně utvářené tvary se přirozeně prolínaly. Do první poloviny tohoto desetiletí spadají také objekty z drátů a papíru, v nichž své motivy citlivě přenášela do trojrozměrného řešení.
Jedním z jejích důležitých témat se stala okna ztvárněná v kresbách i sochách. Zásadním obdobím se pro ni stala druhá polovina sedmdesátých let, kdy vznikaly přesně komponované, často monumentální kresby. V nich oživovala zjednodušené tvary věcí výrazná struktura, do které se promítla energická gesta (Zatarasené dveře, Žebřík, Drátěný plot, Žárovka, Traverza, Plot). Mnohé tužkové kresby z tohoto období jsou dnes ve významných veřejných sbírkách – Národní galerie Praha, Galerie hlavního města Prahy, Galerie Benedikta Rejta v Lounech, Muzea umění Olomouc, Musea Kampa.
Významná osobnost
Smysl Jitky Svobodové pro věcnost se prohluboval. Kolem roku 1980 vytvářela rozměrné nebarevné tužkové kresby s průmyslovými motivy (Kabel, Kůly, Stočená hadice), které patří k tomu nejlepšímu a nejpřesvědčivějšímu, co v jejím ateliéru vzniklo. A opět přenášela své představy do soch z drátů a papíru, v nichž docházelo k dynamickému a přitom rafinovanému ztvárnění zvolených námětů (Oheň II, Oheň III).
Představy radikálních žen. Tak nesourodá díla na jednom místě nutí k zamyšlení |
Důkladně se zabývala také vztahy mezi vnitřním a vnějším prostorem (Draperie, Svinutý papír). K jejím motivům patří i záznam fyzikálních procesů nebo vztahy mezi vesmírnými tělesy (Modrý prostor; Slunce, měsíc, duha). Kolem poloviny devadesátých let se dalším předmětem jejího zájmu stalo lidské oko.
Projev Jitky Svobodové se před koncem minulého století uvolňoval a v pastelech směřoval k vyjádření přírodních procesů, k až šímovsky křehkému záznamu mořských vln, ke kosmickým vizím (Hvězdy, Měsíc) nebo vystižení vztahu mezi dnem a nocí (Den–Noc, Noc–Den).
Umělkyně dokázala velmi citlivě zachytit také proměny tvarů mraků, kouře nebo sestav letících ptáků. Téma obydlí hrálo důležitou roli v desátých letech 21. století (Stůl a tma). Jednu z větších kapitol její tvorby představují křehké pastely ztvárňující volně splývající záclony, které jako by se chvěly v jemných závanech větru (2015–2016).
Jejímu dílu se věnovali významní teoretici výtvarného umění, především Karel Srp a potom Hana Hlaváčková, Jiří Valoch, Hana Rousová, Hana Larvová, Helena Musilová nebo Věra Jirousová. Jaromír Zemina o ní kdysi řekl, že je vedle Adrieny Šimotové zřejmě nejvýznamnější současnou českou umělkyní.
Kdo se chce s jejím dílem blíže seznámit, má až do srpna příležitost shlédnout v Městské knihovně, v sálech Galerie hlavního města Prahy její obsáhlou a citlivě podle témat rozčleněnou výstavu. Nebo si lze najít její vzpomínky na stránkách Paměti národa. Tam se zmiňuje například o své účasti na neoficiální výstavě na chmelnici v Mutějovích, která byla brzy po otevření násilně ukončena.
