Sobota 20. dubna 2024, svátek má Marcela
130 let

Lidovky.cz

Výzvy pro EU

Ruská invaze ukazuje slabiny EU. Putinovi nejde primárně o ekonomiku

Ruský prezident Vladimir Putin (22. února 2022) foto: AP

Analýza
Ještě nikdy nemusela Evropská unie čelit takové mezinárodní krizi. Válka Ruska proti Ukrajině se Evropanů přímo dotýká a jejich reakce osvětlila i některé dlouhodobé problémy Evropské unie. Jedním z nich je, že Evropa je sice ekonomický obr, ale zahraničně-politický trpaslík. Pomalé schvalování sankcí proti Rusku stejně jako původní nejednota v tom, zda Kyjevu poskytovat zbraně, ukazují, že bude třeba zřejmě změnit společnou evropskou obrannou a zahraniční politiku. Posílit ji, nebo na ni rezignovat.
  18:35

Dlouho to vypadalo, že Evropa hraje v mezinárodní politice docela slušnou roli, ale po jejím neúspěchu odvrátit ruskou invazi na Ukrajinu vypadají Evropané jako naprosto bezmocní. Obojí je pravda tak napůl. Současné neúspěchy politiky Evropské unie totiž plynou z toho, že je unie pokud jde o zahraničněpolitické kroky rozdělená a že se už tradičně snaží nahradit politickou sílu silou ekonomickou, což v případě Ruska prostě nefunguje.

Historie neúspěšných pokusů

Evropská unie má v sobě přímo zakódováno využívání ekonomiky k politickým cílům. Už v padesátých letech minulého století bylo jedním z veřejně nepřiznaných cílů Evropského společenství uhlí a oceli, které se později stalo součástí Evropských společenství jako předchůdce Evropské unie, pevně svázat Francii a Německo tak, aby mezi nimi nejen nemohla vzniknout válka, ale aby se v budoucnu i politicky více propojily. Tento ekonomický rozměr evropské integrace se pak stával čím dál tím důležitější, protože pokusy o politickou a vojenskou integraci poválečné Evropy bez Američanů ztroskotaly.

Nepovedl se vznik společné evropské či spíše západoevropské armády, v níž by se rozpustily národní armády, jejíž vytvoření navrhli v roce 1952 Francouzi, aby ji při hlasování o ní o dva roky později zamítli kvůli obavám o ztrátu své suverenity. Nepřežil ani náhradní francouzský plán ze začátku šedesátých let a evropská politická kooperace z roku 1970, která měla sladit zahraniční politiku členů Evropských společenství, také příliš nefungovala, i když se několikrát „posilovala“ či spíš opravovala.

Putinův výklad událostí zní lidem na Západě bizarně, ale je chyba to považovat za pouhý bizár

První aspoň trochu funkční koordinaci zahraniční politiky získala evropská integrace až v osmdesátých letech a nakonec se stala společná bezpečnostní a zahraniční politika druhým pilířem Evropské unie zakotveným v Maastrichtské smlouvě na začátku devadesátých let. Základem tohoto pilíře jsou ekonomické sankce a pak ne zcela fungující společné postoje v zahraniční politice.

Pro neschopnost tvrdě „bouchnout do stolu“ však neberou silní hráči společnou evropskou zahraniční politiku vážně. Je to dáno tím, že společné postoje i sankce schvalují jednohlasně představitelé jednotlivých unijních zemí, které mají rozdílné zájmy. Zatímco Středo- a Východoevropany až tolik nezajímaly problémy Blízkého východu, které byly důležité pro Jihoevropany, západní a jižní Evropa naopak nevěnovala dlouho tolik pozornosti ruské hrozbě. Zároveň zásada jednomyslnosti a schvalování zahraničněpolitických stanovisek a sankcí vede k tomu, že důležitá rozhodnutí nelze přijmout ani rychle. Skutečným nástrojem zahraniční politiky Evropské unie jsou tak spíše obchodní a asociační dohody, kterým ovšem chybí jasný politický a hlavně bezpečnostní rozměr.

Není to jen o ekonomice

Výsledkem je, že světové velmoci pak neberou Evropskou unii jako reálného partnera, s nímž je třeba vyjednávat. Bylo to vidět i na tom, že Rusko před invazí na Ukrajinu raději jednalo s jednotlivými členskými zeměmi a nereagovalo příliš ani na evropské hrozby ekonomickými sankcemi.

První sankce zavedla Evropská unie na ruské podniky a jednotlivce už v roce 2014 kvůli tomu, že Rusko obsadilo a pohltilo ukrajinský Krym a že ruská armáda podpořila vytvoření separatistických republik na ukrajinském území. Ruští představitelé se prvním tehdy uvaleným sankcím vysmáli. Pak sice sankce přitvrzovaly a díky snižování světových cen ropy a plynu, na jejichž exportu je závislý ruský státní rozpočet, byly nakonec dost bolestné, Rusko však stejně nepřinutily změnit jeho politiku. Nebyly tak tvrdé, aby například omezily ruský surovinový vývoz či platby do zahraničí. Navíc v Moskvě se už tehdy začalo pracovat na tom, aby bylo Rusko mnohem odolnější vůči takovým tvrdým sankcím, pokud by byly přijaty.

Stejně tak ruského prezidenta Vladimira Putina nedonutila změnit jeho plánovanou politiku hrozba sankcemi, k nimž se předpokládalo, že Evropská unie přistoupí, pokud Rusko zaútočí na Ukrajinu. Ke změně nevedla ani další kola sankcí, které Evropská unie začala uvádět v život poté, co na začátku týdne Putin uznal nezávislost separatistických proruských republik na Ukrajině a poslal tam vojáky.

Problém je v tom, že Putinovi nejde primárně o ekonomiku, ale jde mu také o symboly, prestiž a snahu se udržet u moci. Domnívá se, že na zásah proti Ukrajině má právo a že válka posílí jeho popularitu doma, a za to mu ekonomické ztráty stojí. Jakékoliv sankce ho nemohou odradit od jeho postupu, pokud neohrožují jeho moc. Pro Putina je totiž setrvání u moci patrně jednou ze zásadních věcí, protože on sám ani jeho okolí neví, jak by se věci vyvíjely, pokud by nebyl na vrcholu moci. Putin v Rusku vytvořil systém, kde je nenahraditelný.

Západ představil sankce, přiškrtí ruské bohatství. Chce zmrazit aktiva centrální banky, část bank mimo SWIFT

Přitom Putin možná sázel i na to, že nejednotnost unijních zemí mu umožní se těm nejtvrdším sankcím vyhnout. Zatím mu to vycházelo. Viděl to už po obsazení Krymu. Proti tvrdším sankcím tehdy bylo například Nizozemsko či Kypr, kde měla formální sídlo a platila tam daně spousta ruských firem. Později měla výhrady například Itálie. Podobné to bylo se schvalováním nynějších sankcí. Za nejtvrdší opatření je považováno úplné odříznutí Ruska od zbytku mezinárodního společenství a hlavně odříznutí Ruska od mezinárodního bankovního systému SWIFT, který usnadňuje mezibankovní platby. Jenže k něčemu takovému nebyly podle serveru Politico ochotny Itálie, Rakousko a hlavně Německo. Nakonec bylo proti jen Německo, ale i německý odpor byl nakonec zlomen poté, co se rozhodlo, že SWIFT bude vypnutý jen pro některé ruské banky.

Úplně vypnutí systému pro celé Rusko by totiž poškodilo i německé podniky obchodující Ruskem a mohlo by to ohrozit dodávky ruského plynu a ropy do Německa. Takové sankce by zkrátka znamenaly pro Německo i celou Evropu vysoké náklady.

Reforma sněžného muže

Nakonec se zdá, minimálně z některých reakcí ruského prezidenta, že právě tyto poslední plánované sankce vyvolávají u Vladimira Putina skutečné obavy. Mohly ovšem přijít dříve. Stejně jako dodávky zbraní bojující Ukrajině, proti kterým bylo zpočátku také Německo, a kterému unie odsouhlasila až po té, co její jednotliví členové začali posílat zbraně do Kyjeva sami.

Zkrátka společná zahraniční a bezpečnostní politika Evropské unie potřebuje změnu. Musí být rychlejší, pružnější a koordinovanější. Ostatně, má své velké kritiky v mnoha členských zemích. Například polský europoslanec a bývalý polský ministr zahraničí Witold Jan Waszczykowski z parlamentní skupiny Evropských reformistů a konzervativců tvrdí, že je to něco jako sněžný muž. „Každý o něm mluví, ale nikdo ho nikdy neviděl,“ tvrdí. Podle něj je problém v tom, že Evropa nemá společnou definici zájmů, a v tom, že některé země si nepřejí za sankce „platit“, protože často nejsou bezbolestné. Sankce jsou pak příliš měkké a přicházejí pozdě.

Uvidíme, jak poslední sankce nakonec budou fungovat a co v nich přesně bude, říká europoslanec Luděk Niedermayer, zvolený za TOP 09, který v parlamentu zastupuje Evropskou lidovou stranu. Podle něj však má společná zahraniční politika cenu, protože přes všechny těžkosti nakonec Evropa aspoň mluví jedním hlasem. Kdyby vystupoval každý unijní stát zvlášť, zejména vůči Rusku, bylo by to problematické. Nicméně evropská zahraniční politika bude po této zkušenosti evidentně potřebovat nějakou změnu. Jakou, to se ještě uvidí. Buď půjde k větší integraci a větší rychlosti přijímání jednotlivých postojů i sankcí, nebo se objeví názor, že něco takového nemá cenu. Evropský parlament vyzval tento měsíc k tomu, aby se evropská společná zahraniční politika už neřídila zásadou jednomyslnosti, ale většinovým hlasováním.

Tento článek je součástí autorského seriálu EU v době covidu.

Autor: