Určitě to dělá schválně! Proč nepíská? Copak nic nevidí? rozčiluje se fanoušek Slavie a pro „zdůraznění“ svého názoru přidává ještě pár jadrných výrazů. Terčem kritiky se stal pomezní rozhodčí. „To byl přece jasný ofsajd,“ hodnotí slávista na tribuně ze svého pohledu zcela jednoznačnou situaci.
Derby vrcholí. Sparťanský útočník pronikl za slávistické obránce a tam si počkal na přihrávku. Fanoušek má jasno: muž v černém je buď naprosto neschopný, nebo dostal zaplaceno. Výzkumy českých a nizozemských vědců však ukazují něco jiného: mnohé ofsajdy čili postavení mimo hru není rozhodčí vůbec schopen rozpoznat.
| Optický klam ovládá hřiště |
|
|
Někdy má pomezní rozhodčí velmi malou šanci správně vyhodnotit dění na hřišti, tvrdí tým vedený Raoulem Oudejansem z Vrije University v Amsterdamu. Nizozemští badatelé nechali špičkové rozhodčí posuzovat dvě stovky mnohdy velmi sporných ofsajdů. V pětině případů muži v černém chybovali, uvádí studie otištěná v prestižním vědeckém časopise Nature.
Postavení mimo hru vyvolává vášnivé diskuse mezi laiky i odborníky již řadu let. „Posuzování ofsajdu má i společenské dopady. Velké otazníky kolem něj mohou snížit důvěryhodnost utkání, fotbalových soutěží a samotného fotbalu,“ poznamenává docent Rudolf Psotta z Fakulty tělesné výchovy UK v Praze.
A kdy se vlastně fotbalista ocitá v ofsajdu? Pokud se hráč nachází na soupeřově polovině, musí mezi ním a brankou stát v okamžiku přihrávky alespoň dva soupeři - jedním zpravidla bývá brankář, druhým obránce. Při porušení této regule zvedá asistent rozhodčího praporek a hra se přerušuje.
Problém nastává, především když se sudí nedostane na úroveň obránce. Muži v černém „nestíhají“ zvláště při rychlých protiútocích. Ke zkreslení situace postačí, aby se rozhodčí od ideální pozice odchýlil o metr.
Může za to optický klam: pokud vidíme v krajině z jednoho místa třeba výrazný strom a o kousek dál několik domků, bude se nám jejich vzájemná pozice jevit určitým způsobem. Popojdeme-li o několik kroků vpravo či vlevo, vzdálenost mezi jednotlivými objekty vyhodnotíme zcela jinak. Přímá linie se zase může v závislosti na poloze pozorovatele stáčet nalevo či napravo.
Pomezní rozhodčí má sledovat dění na pomyslné kolmici k postranní čáře v úrovni obránce. Pokud bude muž v černém v porovnání s běžícími hráči blíže k brance nebo naopak ve větší vzdálenosti od ní, dopouští se chyb. Jejich povahu určuje také fakt, zda je k rozhodčímu blíže útočník či obránce (Podrobněji viz grafika).
Zbytečně zvednutý praporek
Jak jsou uvedené omyly časté, zkoumal právě Raoul Oudejans s kolegy. Požádal tři profesionální pomezní rozhodčí, aby na videu posoudili 200 potenciálních ofsajdových situací, které jim sehráli hráči elitních juniorských klubů z Nizozemska. Výsledkem bylo 40 chyb. Ve 26 případech zvedli rozhodčí praporek, přestože se útočník nedostal za obránce, 14krát naopak nesignalizovali ofsajd, který nastal.
„Trochu nás překvapilo, jak velké množství chyb rozhodčí udělali,“ uvedl Oudejansův kolega Frank Bakker pro časopis Nature. Zároveň však podotkl, že se mladí fotbalisté měli chovat tak, aby sudím posuzování herních situací co nejvíce ztížili. V 90 procentech případů byl asistent rozhodčího metr za posledním obráncem. A právě tento fakt podle Raoula Oudejanse zásadně ovlivnil úsudek sudího.
Po experimentech se nizozemští vědci zaměřili na praxi. Provedli analýzu ofsajdových situací ve dvou stovkách skutečných zápasů mistrovství světa a evropské ligy. Zjistili, že i zde rozhodčí značně chybovali.
| Překvapivé výsledky přitahují jako magnet |
|
Proč je fotbal pro diváky tak přitažlivý? Před nějakým časem se tím zabýval tým vědců vedený Elim Ben-Naimem z Národní laboratoře v americkém Los Alamos. Ukázalo se, že jednou z příčin mohou být překvapivé výsledky. Outsider častěji než v jiných kolektivních sportech vítězí nad favoritem. |
Jak ale ukazuje nová studie českých odborníků, ani když sudí stihne doběhnout na úroveň obránce, nemá zdaleka vyhráno. Tým výzkumníků z Fakulty tělesné výchovy UK v Praze vedený Rudolfem Psottou začal ve spolupráci s Českomoravským fotbalovým svazem a Unií českých fotbalových rozhodčích v čele s docentem Evženem Amlerem zkoumat faktory, které mohou za těchto okolností limitovat objektivitu sudích.
„V určitých okamžicích a při určité konfiguraci herní situace nedovolí zrakové vnímání rozhodčímu, aby správně vyhodnotil vzájemné pozice pohybujícího se útočníka a posledního obránce,“ poznamenává docent Psotta.
Čeští výzkumníci zjišťují, jaký vliv má rychlost útočníka a obránce a jejich vzájemná poloha na hřišti. Rudolf Psotta vytvořil společně se svými kolegy a s juniorskými hráči videosekvence téměř 180 modelových herních situací. Lišily se ve třech faktorech - v rychlosti pohybu útočníka, v rychlosti pohybu obránce a ve vzdálenosti obou hráčů od asistenta rozhodčího. Před měsícem byla tato videa využita při pilotním měření s dvanácti českými rozhodčími.
Odborníci tak mají k dispozici alespoň dílčí výsledky. Ukázalo se, že i pokud stojí rozhodčí na úrovni posledního obránce, dělá chyby. Když je bránící hráč k sudímu blíže než útočník, tak se může útočník v okamžiku přihrávky od spoluhráče dostat tzv. do stínu obránce. Asistent rozhodčího pak není schopen objektivně ofsajd posoudit. Kanonýr tak může být v postavení mimo hru, ale rozhodčí ho nevidí.
„S rostoucí vzdáleností mezi obráncem a útočníkem se prodlužuje dráha pohybu útočníka směrem k brance soupeře, ve které nemůže asistent rozhodčího ofsajd správně posoudit,“ přibližuje jeden z poznatků docent Psotta.
Na videonahrávkách se hráči pohybovali krokem i sprintem. „Pomocí kinematické analýzy jsme zjistili rychlost, při níž se útočník s obráncem míjeli,“ popisuje Rudolf Psotta. S kolegy si stanovil pracovní hypotézu, že s rostoucí rychlostí hráčů při střetu vzrůstá počet chyb sudího. Nyní ji chce ověřit v praxi.
„Výzkumy probíhají už rok a půl a zatím nejsou zdaleka u konce. V práci chceme pokračovat ještě další rok či dva,“ plánuje docent Psotta. Vědci se mimo jiné pokusí zjistit, jakou roli hraje psychika rozhodčího. „Někdo má větší sklony k riskování, jiný sudí se chová spíše úzkostlivě a to vše se může promítat do posuzování ofsajdů,“ odhaduje Rudolf Psotta.
Čip, nebo raději trenažér?
A jak lze proti omylům rozhodčích při rozpoznávání ofsajdu bojovat? Ve světě se vyvíjejí systémy, které by pomocí čipu umístěného v míči a mikrovysílaček v kopačkách hráčů postavení mimo hru automaticky signalizovaly. Sudí by dostal potřebnou informaci třeba prostřednictvím vibrací speciálního náramku. Ve Švédsku se zase testoval systém čtyř kamer umístěných v různých částech hřiště. Jimi zachycený obraz pak vyhodnocoval speciální počítačový program a stanovoval, kdy je hráč v ofsajdu.
Český expert spoléhá spíše na vzdělávání sudích. „Chceme natočit vizuálně náročné situace a promítat je rozhodčím pohybujícím se na běžeckém trenažéru, který by napodoboval jejich pohyb po hřišti. Sudí by se tak mohli cvičit ve vyhodnocování nepřehledných situací,“ plánuje Rudolf Psotta.
