Martin Lames a Claudia Augsteová z fakulty sportovních věd univerzity v Augsburgu analyzovali záznamy utkání mistrovství světa 2006. Zaměřili se na veškerá přerušení hry - vhazování, volné, rohové či pokutové kopy, kopy od branky, rozehrávání, střídání a případně ošetřování zraněného hráče. V průměru měl zápas neskutečných 117 pauz, které celkem zabraly 35 minut. A s podobným „skóre“ můžeme počítat i na Euru, uvádějí badatelé v tiskové zprávě univerzity vydané minulý týden.
Vědci také analyzovali příčiny častých přerušení. Za pauzami stála fotbalová pravidla, ale často i záměrné zdržování hry ze strany hráčů. A v závěru zprávy dává ještě Martin Lames praktické doporučení milovníkům pěnivého moku v řadách televizních diváků: „Jakmile rozhodčí povolá na trávník lékaře, nastává čas pro rychlé doplnění zásob piva.“ Hra totiž bude s velkou pravděpodobností přerušena na více než minutu. Průměrná délka pauzy, při níž je ošetřován zraněný hráč, dosahuje podle analýzy 66 sekund.
Sprinteři a vytrvalci Se závěry německých odborníků souhlasí i český fotbalový expert. „Zápasy se opravdu velmi často přerušují. V některých utkáních se odehraje třeba jen 50 minut,“ říká docent Rudolf Psotta z Fakulty tělesné výchovy UK v Praze. I v průběhu nepřerušeného zápasu však hráči ne vždy „jedou“ na plný výkon. A právě zátěž střídavého charakteru, typickou pro fotbalová utkání, analyzují čeští odborníci. „Zátěž hráče má v průběhu utkání střídavý charakter. Proto studujeme schopnost opakovat sprinty,“ vysvětluje docent Psotta. Společně s kolegy testuje hráče na počítačově řízeném rotopedu. Hráč několik sekund šlape maximálním úsilím a poté několik desítek sekund odpočívá, což několikrát zopakuje. „Měříme mechanický výkon dolních končetin a sledujeme, jak ho jednotliví hráči dovedou udržet v daných intervalech,“ popisuje Rudolf Psotta. Další variantou testování jsou krátkodobé běžecké sprinty, opět prostřídané například dvacetisekundovými odpočinky. Odborníci sledují, jak se mění rychlost běhu při střídavé zátěži.
Uvedené testy zobrazují pohyb hráčů během utkání. Mezi jednotlivci existují velké rozdíly. Vytrvalostní typy jsou pomalejší, ale udrží výkon delší dobu. Rychlostní typy hráčů dosahují sice na začátku výrazně větších rychlostí, ale po pátém, šestém nebo sedmém sprintu je pokles výkonu velmi výrazný.
Jedna zahraniční studie například srovnávala hráče Ligy mistrů s hráči dánské ligy. „Ukázalo se, že prvně jmenovaní v průměru zvládnou větší počet sprintů za sebou. Patrně je to způsobeno jejich lepším metabolickým zotavováním po akutním zatížení a schopností organismu lépe vyrovnávat hladiny kyselin a zásaditých látek v těle,“ podotýká docent Psotta.
Výsledky testování schopnosti opakovat sprinty se využívají při tréninku. „Podle naměřených hodnot lze dělit hráče do čtyř skupin. První mají na začátku testu vynikající výkon a jeho pokles v průběhu dalších sprintů je malý,“ popisuje Rudolf Psotta. Druhý typ má zpočátku výkon také velmi dobrý, pak však následuje výraznější pokles. Třetí skupina hráčů se vyznačuje nižší úrovní výkonu na začátku, ale jeho malým poklesem.
Čtvrtý typ má na začátku malý výkon a jeho pokles je navíc výrazný. „Takový hráč má malou úroveň rychlostních předpokladů i nižší schopnost udržet daný výkon. Je celkově nedotrénovaný,“ říká docent Psotta.
Hráči ze třetí skupiny mají relativně dobrou vytrvalost, chybí jim však výbušná síla dolních končetin. V tomto případě by český expert doporučil začlenit do tréninku cvičení explozivní síly. Například odrazy, skoky a jejich kombinaci s rychlými běžeckými kroky, které zahrnují práci svalů v cyklech protažení-zkrácení. „Dvojkám“ by zase nasadil vytrvalostní trénink, avšak založený na zatížení v intervalech. Například hrát tři na tři po dobu tří až čtyř minut a pak odpočívat.
