ODPOVĚĎ (21.5.2009 10:02) Vážená Zezule, Váš muž hledá svou identitu. To je primárně jeho problém, se kterým mu nemůžete moc pomoci, ale je dobře, že ho doma nesrážíte. Zhoršit to totiž můžete vždy. Bohužel někdy chlapi mívají zkratovitou reakci – nevím co se sebou, tak vyměním manželku. Stačí pohledět na naše vcelku bezcharakterní politiky a víte, o čem mluvím. s úctou jk

ODPOVĚĎ (21.5.2009 9:58) Vážená Johanko, to se ptáte toho pravého. Pořádek mi nikdy neříkal pane. Každopádně si všimněte pořádkumilovných. Ti neuklízejí nárazově, ale průběžně. Jako ti, co se přejídají, se zpravidla furt něčím cpou. Tedy není dobré, že máte záchvaty uklízení. Ty musejí nutně dopadnout špatně. Uklízejte po troškách. Řekněte si: „Teď uklidím tento stůl.“ Druhý den si řekněte: „Dnes uklidím věci na parapetu.“ To Vám udrží byt v přijatelném pořádku. Dále se držte zásady: „Kde nic není, tam ani bordel nebere.“ Vyházejte všechny zbytné věci. Ty, které Vám nic neříkají. Poloprázdný byt se snadněji uklízí než byt plný krámů. s úctou jk

ODPOVĚĎ (21.5.2009 9:56) Vážená Janeto, bolesti hlavy, zvláště takto úporné, nikdy nezačínáme řešit s psychologem, ale vždy s doktorem. Napřed se musí vyloučit, že za tím není nějaká organická příčina, například nádor. Na gymnasiu jsme měli spolužáka, na základce premiant třídy. Na gymplu div ne propadal. Pořád si stěžoval, že ho bolí hlava. My si z něho utahovali, že je simulant atd. Po škole se ukázalo, že měl v hlavě pomalu rostoucí nádor. Pokud ale doktor vyloučí, že za bolestí je nějaká organická příčina, pak existují psychologické techniky na mírnění bolesti hlavy. Například pomáhá, když si lehnete, zavřete oči a začnete tu bolest hlavy pozorovat vnitřním zrakem. Důležité je, abyste se ji nesnažila měnit silou vůle. Jenom si prohlížejte ta místa v hlavě, kde ta bolest momentálně je, jak například bodá, tlačí či pulzuje. Když to děláte několik minut, možná zjistíte, že ta bolest se začíná měnit, třeba se začíná přesouvat z temena do týla, pak se přesouvá ke krku a rozpustí se v hrudi. Někomu tato technika funguje. Pokud ne, je třeba hledat jinou techniku. s úctou jk

ODPOVĚĎ (14.5.2009 9:36) Vážený Honzo, já jim bohužel za pravdu dát nemohu. Naopak mohu Vás potěšit. Psychologie nezná diagnosu lenost. To, co popisujete, vypadá spíš na regulérní na depresi. Ať to je to jakýkoli druh deprese, měl byste vyhledat odbornou pomoc – psychiatra, nebo alespoň psychologa. s úctou jk

ODPOVĚĎ (14.5.2009 9:21) Vážený Martine, vy máte to, co se v psychologii označuje za ambivalentní vztah: Zároveň či v rychlém sledu se u Vás střídají přitažlivé či odpudivé síly vůči Vaší partnerce. Tyto smíšené pocity vedou k chaotickým obranným reakcím, které nám často více škodí, než pomáhají. Právě této reakci na ambivalentní objekt se věnovala moje disertační práce a podle ní jsem napsal i knihu Partneři a rozchody. Nejdůležitější Váš postřeh je: „Když nejsme spolu, přitahuje a naopak.“ Jinými slovy vaše city jsou funkcí vzdálenosti. S rostoucí mezilidskou vzdáleností ochabují odpudivé síly a zároveň posilují přitažlivé síly. Vy pak zjevně neúspěšně hledáte nějakou úzkou skulinu mezi těmito dvěma silami, kde byste se cítil dobře. Jde o to najít takovou vzdálenost, kde Vás nic neodpuzuje a zároveň se nemusíte potit strachy, že příjdete o dívku, na které jste závislý. To, že nemůžete spontánně najít tuto příjemnou vzdálenost, je příznak toho, že asi obě síly jsou u Vás příliš silné. Flexibilní lidé mívají totiž tuto oblast příjemného prožívání poměrně širokou. Na Vašem místě bych věnoval maximální pozornost odpudivým silám a hledal tu frustraci, která vyvolává Váš štítivý odpor vůči Vaší dívce. To může být: Vaše přemáhání a přepínání se, její přehnané vyčítání, strach z ublížení, špatné vzpomínky na vztah rodičů atd. Co konkrétně je to ve Vašem případě, musíte zjistit vy. To se nedá z Vašeho popisu vyčíst. Ještě poznámku: Síla Vašeho vztahu k ní nezadržitelně roste v čase bez ohledu na to, zda aktuálně pociťujete přitažlivé či odpudivé síly. Z toho, že občas pociťujete odpudivé síly, tedy vůbec nevyplývá, že případný rozchod byste snášel lépe než ona. Může se lehce zdát, že dnes máte strach z rozchodu uskladněn v ní, v její fantazijní postavě, kterou vnímáte jako zranitelnou. Říkáte si: „Já bych byl v pohodě, ale ona by se zhroutila.“ Jenže to může být jen tzv. projekce. Problém je v tom, že subjektivně si neuvědomujeme absolutní sílu našich citů, ale pouze momentální rozdíl mezi přitažlivými a odpudivými silami. Ty jsou u Vás teď přibližně stejně silné, ale po případném rozchodu, by odpudivé síly šly poměrně rychle k nule, ale přitažlivé síly by zůstaly prakticky nezměněny. (Přesně podle závislosti, kterou jste naznačil.) Pak by byste mohl být velice překvapen tím, že navzdory očekávání byste rozchod s ní snášel velmi špatně. Paradoxně by to mohla být ona, kdo by byl více v pohodě. Odhad, jak byste rozchod snášel, můžete kvalifikovaněji udělat ne podle toho, že vůči ní občas pociťujete averzi, ale podle toho, jak obtížně navazuje partnerské vztahy. Máte-li problém navazovat partnerské vztahy, pak je nasnadě předpokládat těžší rozchod - podle zásady: Kdo není schopen schodu, není schopen rozchodu. s úctou jk

ODPOVĚĎ (14.5.2009 9:15) Vážená Evo, nejprve byste si měla zvážit, zda od psychologa požadujete (expertní) poradenství/konzultace nebo terapii. Já osobně se věnuji výhradně poradenství, tzn. jsem placený za to, že říkám klientům či novinářům svůj názor. Naproti tomu většina klinických psychologů má výcviky právě na terapii, tedy vedou klienta k tomu, aby si na závěry přišel sám. To je zřejmě i Vaše zkušenost. Otázka, jestli zvolit poradenství nebo terapii, závisí na mnoha okolnostech. Například partnerský rozchod je něco, co zažije praktický každý. Tedy naprostá většina mých klientů jsou normální, psychicky zdraví lidé, kde není žádný důvod k terapeutizování. Ti potřebují se jen zorientovat v tom, co se děje, a pak vcelku bývají schopni se řídit podle mých rad. Někdy však vidím, že poradenství nestačí, že klient by potřeboval dlouhodobé vedení. Pak se otvírá prostor pro terapii, ale tu přenechávám jiným. Přečtěte si tento článek, který pojednává o tom, co by měl člověk vědět před terapií: http://klimes.mysteria.cz/clanky/psychologie/pred_terapii.htm s úctou jk

ODPOVĚĎ (30.4.2009 8:54) Vážená Adriano, když bylo našemu Erlankovi čtyři měsíce, tak jsem se vůbec ženy nedovážil zeptat, jestli chce další dítě. Takže se Vaší vyčerpanosti vůbec nedivím. Normální rodiče jsou z jednoho dítěte vyčerpaní, pouze zdravotní sestry v kojeneckých ústavech bravurně zvládají „péči“ o 6 kojenců naráz. Jinak myslím, že tři až čtyři děti je rozumný počet. Není důvod nutit se do dalšího dítěte. Jaké zákonité změny Vás čekají (nahodilosti a katastrofy nevěštím): Nástup do školy. Najednou budete mít mnohem více času i energie. S energií jde i chuť něco začít dělat a uvidíte, jaké příležitosti půjdou okolo vás. Nijak to ale neuspěchejte – až to přijde, tak to přijde. Teď mají prioritu děti. Pak by mohlo být dlouhé, možná i klidné období, do doby než začnou odcházet děti z rodiny. Objeví syndrom prázdného hnízda, kdy si budete muset s mužem znova definovat svůj vztah. Jedinou výjimkou může být období okolo poloviny života – krize středního věku. Po klimakteriu v přírodních podmínkách začíná druhá kariéra žen (na rozdíl od mužů, kteří mají jen krizi identity). Mějte na paměti, že než se stanete babičkou, tak Vás čeká ještě jeden důležitý úkol. Postarat se o stárnoucí a umírající rodiče. Na plus mínus 85 let je geneticky naprogramovaná naše smrt, tedy je to období, kdy umře přibližně 80 % nás všech. Tedy zkuste odhadnout, na kdy toto období péče o rodiče připadá u Vás. Můžete použít rovnici: 85 – (věkový rozdíl mezi Vámi a vašimi rodiči). Mělo by to být někde mezi Vašimi 50 – 60 lety. Tam mohou ležet dvě náročná, až pětiletá období, kdy se budete muset o rodiče intenzivně starat, protože vám budou zřetelně chátrat před očima. Najednou to nebudou ty všemocné autority, ale třesoucí se a možná i dětinští staříčkové. Je dobré, aby se na to připravili i sami rodiče, tj. okolo 65 let se přestěhovali poblíž k Vám do nějakého malého domku či bytu s bezbariérovým přístupem, protože staříci v 80 letech strašně špatně snášejí stěhování. Pozor toto období bývá náročné nejen psychicky, ale i finančně. Pak už se stáváte babičkou vy a, jak to půjde dál, už víte. s úctou jk

ODPOVĚĎ (23.4.2009 12:44) Vážená Karolíno, není moudré porušovat zásadu: „Nehrabejte na životy svých blízkých.“ Proč? Dřív by se řeklo, že lidský život patří Bohu a ne nám. Dnes řekneme: „Protože nám to nedělá dobře.“ Ale ta zásada je furt stejná. K čemu ve Vašem případě došlo. Vy jste šla na interrupci, abyste se zbavila únavy, ale ta je už dávno pryč. Naproti tomu dnes nemůžete mít to, o co jste se před pár lety sama připravila. Takže kdykoli začnete snít o dítěti, tak se vracíte k onomu momentu a znova a znova si přehráváte ten krizový okamžik, samozřejmě s děsným závěrem: Zabijíte si to, po čem teď zoufale toužíte. Toto přehrávání si musíte především uvědomit, zjistit, co ho spouští, a pak to celé zastavovat. Je na to řada technik. To platí i pro pocity viny. Není žádný důvod, abyste se v nich koupala po zbytek života. Ty už Vám vůbec nepomohou, abyste se stala lepším člověkem či rodičem. Naopak vidíte, že Vám ničí manželství, možná i výchovu první dcery. Tedy brzděte pocity viny, jak to jde, protože škodí. Tento postinterrupční syndrom je známý, ale čekám, že úplně stejným mechanismem bude vznikat posteuthanazní syndrom. Lidi v podobném vyčerpání jako vy, doporučí euthanasii svým blízkým. Únava opadne a jim se začne po tatínkovi stýskat. Bude jim smutno, ale to jediné, co jim bude dunět v hlavě, bude jejich vlastní věta: „Jdi do toho, tati! Vždyť už ti o nic nejde!“ A budou se zžírat pocitem, že jsou vrazi vlastního otce. Vidíte sama, že my psychologové budeme mít vždy práce dost. Každopádně pamatujte si do budoucna a doporučujte to i svým známým: „Na životy blízkých lidí se nehrabe.“ s úctou jk

ODPOVĚĎ (23.4.2009 12:36) Vážený Mirku, mohu Vás ubezpečit, že je málo politiků (ale jsou tací), kterých si vážím. Za to je hodně těch, kterým se vyhybám obloukem. Pojďte, budeme držet basu - dokud bude u Lidovců Čunek s Kalouskem, tak mohou zapomenout na naše hlasy. :-) s úctou jk

ODPOVĚĎ (16.4.2009 9:41) Vážený pane M., vidím, že máte strach, abyste nebyl v křeči. To je rozumné. Sklonům k manipulaci se nejlépe zbavíte přáním. Přejte partnerce, aby se rozhodla, jak chce. Dejte jí vnitřně možnost, aby Vám ublížila. Například jde na sraz spolužáků, Vás zalije nával žárlivosti, kroutíte se na posteli a fantazie jsou k nesnesení. Zkuste se udržet, abyste z této bolesti jí nic neukázal – neposílejte ji žárlivecké sms, nekontrolujte ji atd. Řekněte jí v duchu: „Přeji ti Jani, aby jsi se dobře bavila a užila si večera, i když já takto trpím. To je můj problém, já si ho vyřeším sám a nechci tě zatáhnout do tohoto svého pekla. Tobě přeji, abys byla šťastná, protože své ženě vždy přeji, aby byla šťastná – i kdyby mě chtěla opustit.“ Pokud Vám přesto nějaká žárlivecká sms ujede, tak co nejdřív napsat: „Promiň Jani. Ujelo mi to. Ale to víš, stýská se mi. :-) pusu Jarda“ Pak jsou samozřejmě další techniky, třeba kolotoč přání či řízená samomluva, o kterých jste četl v  zmíněné knize. Víte vy musíte své špatné stavy a frustraci uspokojit. Jak budete v pohodě, tak zvládnete i tyto občasné šílené stavy. s úctou jk

ODPOVĚĎ (16.4.2009 9:37) Vážený Milane, já jsem proti polovztahům, tj. programově nereprodukčním vztahům, hlavně u lidí, kteří již rodinu mít mohou a odkládají ji z malicherných důvodů. U studentů chápu, že když přijdou do puberty v 14 letech, tak nemohou žít celibátní život do třiceti, až skončí Ph.D. U Vás je zřetelná touha po partnerce, tak si ji pořiďte, ale nesnažte se vymezit, zda to bude na dobu určitou či neurčitou. To se ukáže časem. U polovztahů je největší problém, že se samovolně rozpadají okolo šestého roku a s rozchodem jde ruku v ruce velká bolest. Ta bolest pak lidem mrzačí důvěru ve vztahy obecně. U Vás je otázka, zda se máte takto trápit samotou, nebo prostě jít do vztahu s rizikem, že to skončí rozchodem. Nevím, jestli je to pro Vás útěcha, ale každý vztah končí špatně – buď smrtí nebo rozchodem. Nejde o konec, ale o vlastní průběh. s úctou jk

ODPOVĚĎ (9.4.2009 10:37) Vážená Věrko, Dr. Plzákovi se připisuje věta: „Zatloukat, zatloukat, zatloukat.“ Proč je to rozumné? Protože u druhého partnera nevznikne syndrom mysli podváděného partnera (http://klimes.mysteria.cz/clanky/psychologie/nevera.pdf). Jde o to minimalizovat následky nevěry, tedy když už člověk dělá jednu hloupost, nemusí dělat dvě. Já k tomuto výroku ještě dodávám doplňkový výrok: „Nezjišťovat, nezjišťovat, nezjišťovat.“ Opravdu nechápu, jakou přidanou hodnotu očekává žena, když přitlačí muže ke zdi a vymačká z něho přiznání o nevěře. On jí pak řekne: „Tak dobrá, já ti to tedy řeknu. Zamiloval jsem se a konečně jsem poznal tu pravou lásku. S tebou jsem jen ze soucitu...“ To už jim může manželka rovnou ustlat na kanapi, protože pak uslyší věty: „Hele o víkendu jedu s tou druhou na kola. Co vyvádíš? Vždyť o tom víš už dávno, že s ním spím...“ Tedy je relativně dobrým znamením, když muž svou nevěru zatlouká a skrývá. Protože když chcete jet o víkendu na kola vy, tak on musí potajmu napsat milence: „Sorry, nejde to. Žena chce jet na kola.“ Možná nemůžete udělat nic proto, aby s nevěrou přestal, ale především dejte si dobře záležet, abyste nedělala akce, které by šly proti Vašemu záměru – zachránit manželství. s úctou jk

ODPOVĚĎ (9.4.2009 10:14) Vážená kolegyně, těžko se mohu hájit, zda jsem kompetentní psycholog nebo sebestředný debil. Spíš Vám popíši, proč jsem tam, kde jsem, a proč nejsem jinde. Když mi bylo, co Vám teď, řádil tu bolševik a hrál si na normalizaci. Nikdy mi nepřišlo na mysl, že jednou budu psychologem, natož veřejně známou osobou. Studoval jsem hydrogeologii a moje vize byla, že budu buď kněz, nebo noční hlídač a po nocích že si budu studovat středověkou filosofii. Každopádně jsem počítal s tím, že asi skončím v kriminále jako disident. Dodnes mám články, které jsem publikoval pod svým celým jménem třeba v Křesťanských rozhledech Josefa Navrátila. Za to se tenkrát vyhazovalo ze školy, stejně jako jsem třeba ještě před revolucí byl u Havlů v bytě ap. To byl můj svět do 22 let. Pak přišla sametová revoluce – ta znamenala pro mě velkou změnu a potažmo i osobní krizi. Všechno se mi to otočilo hlavou naruby. Chtěl jsem studovat onu metafyziku na FFUK a oni mě poslali na přijímačky z psychologie. Dodnes si na ně pamatuji. Příjdu tam a povídám: „Já jsem tady omylem.“ Dr. Kuťák se dívá do těch mých papírů a povídá: „To vidíme.“ Tak jsem se stal psychologem. Nikdy jsem však nechtěl dělat ani klinickou psychologii, ani partnerské vztahy, ale vždy vědu. Proč ji dnes nedělám? Prostá odpověď – žiji v Čechách 21. století a ne 19. století. Jednou jsem byl v Mnichovské knihovně. Nadšený, že do hodiny mám na stole vzácné časopisy, které u nás nebyly k sehnání. Tak jsem je vzal do ruky a zjistil jsem, že mají slepené listy – třicet let to nikdo neotevřel, o přečtení ani nemluvě. To je dnešní svět. Napíšete chytrý článek, děláte na tom třeba rok, a pak zjistíte, že jste jediná, koho to zajímá, jedna z mála, kdo je s to to pochopit, a že to z vašich kolegů nikdo důkladně nepřečetl. To byl osud třeba tohoto mého článku: Využití Oční kamery ve výzkumu reklamních materiálů Mnohokrát jsem si řekl: „Já nechci shnít se slepenými listy v dokonalé Mnichovské knihovně.“ Když napíšete dobrý článek do Československé psychologie, tak to nečtou ani psychologové. Když napíši něco do novin, tak to vleze do tisíce hlav. To je moje volba. (S tím souvisí i mrzké platy na fakultě, ale to nemá cenu komentovat.) Znáte nějaký jiný způsob, jak přesvědčit lidi, aby si přečetli moje knihy, než být populární psycholog? O partnerských problémech je popsáno stovky knih, proč by čtenář měl sáhnout zrovinka po té mé? Argument je jen jediný - včera mě viděl v televizi... Já jsem teď na podzim napsal knihu o Ježíši. Kdybych nebyl známý psycholog, tak by jistě nebyla ta kniha za půl roku pomalu rozebrána. Ty úvahy jsou myslím hodně složitý, protože předpokládají znalost několika oborů – třeba teologie, psychologie a evoluční biologie. Těžko budu sám hledat kompetentního čtenáře, který zná tyto tři obory a je schopen se o tom bavit jinak než povrchně. Pár takových schopných čtenářů si už ta kniha našla, ale bezpochyby to bylo kvůli tomu, že mě znají z medií. Jinak bychom o sobě vůbec nevěděli. Zkrátka sláva je jen otročina vlastním myšlenkám, které se snažím propagovat ve svých knihách. Proto o té knize o Ježíšovi říkám, že je to Kozí andante. To je název písně od Vltavy a ta má tato slova: „Toto je kozí andante, taková písnička od bláta. Taková nosí se na zádech, než aby běžela do světa...“ Věřte, že mě taky nebaví psát pátý článek na téma „lidé a dovolená“, ale říkám si: „Třeba to prodá dvě knihy...“ Všimněte si – jediný důvod, proč se mnou bavíte, je, že jsem známý. Zmiňujete moje knihy, ale evidentně jste ani jednu nečetla. Vidíte – ani u Vás, u kolegyně z oboru – nemám jinou cestu. Jestli se kdy podíváte na mé knihy, pak to bude proto, že Vás dráždí moje popularita a že mě znáte z médií. Ne proto, jestli jsou mé knihy kompetentní či hloupé. Na to se dnes nehraje. Vítejte v Čechách 21. století! s úctou jk

ODPOVĚĎ (2.4.2009 10:06) Vážená Moniko, ano může, stejně tak i žena může milovat dva muže. Ale tady je chyba jinde. Stojí za tím naprosto chybná úvaha – pokud někoho miluji, tak mám právo, div ne pokyn z nebes, s ní(m) i spát. Takže Váš muž takto jen obhajuje svou nevěru, snaží se z ní vyvinit. Odlište dva případy: Pokud muž obhajuje nevěru, jen když je momentálně nevěrný, tak se to dá s přivřením očí tolerovat. Pokud ovšem hlásá nevěru jako své programové prohlášení a je to stálá součást jeho světonázoru, pak takovým mužům je lepší se zdaleka vyhnout. Vemte to takto - oni by se od Vás pravděpodobně taky štítivě odvrátili, kdybyste hlásala totéž. Takovou vadu charakteru byste si měla ověřit dřív, než s nimi začnete chodit, protože s tím jde řada dalších problémů. Především tito muži také nemají žádné zábrany lhát a jejich „amorální kodex“ bývá soupis manipulativních pravidel, které mám ve své knize Partneři a rozchody. Kromě toho nevěra je časově a finančně nákladný „koníček“, který vždy jde na úkor rodiny. s úctou jk

ODPOVĚĎ (2.4.2009 10:04) Vážený pane, přemítejte a dumejte o prastarém systému výměnků. To nebylo vícegenerační soužití v jednom bytě – jak se dnes experimentuje. To byly dvě oddělené domácnosti v úzkém sousedství, tedy: 1) Rozhodně si neberte svou matku do bytu. Zničí Vám to vztahy ve vlastní rodině. Vaše matka nechť žije v sousedství a k Vám chodí jen na předem ohlášené návštěvy. Třeba dvakrát, třikrát týdně. Stejně tak se na návštěvu ohlašujte Vy: „Maminko, mohu přijít odpoledne?“ 2) Nechejte děti, aby mezi těmito dvěma domácnostmi migrovaly, jak je napadne. Pro ty režim návštěvy neplatí. 3) Obě domácnosti nechť jsou zřetelně finančně a funkčně odděleny. Například můžete si vypomoci s nákupem, ale přesto peníze je třeba oddělit za každý nákup zvlášť. Jinými slovy mezi Vámi a Vaší matkou musí být zřetelná a tvrdá čára, která přesně definuje pravidla soužití. Stejně jako u tonoucích lidí – nechoďte zachraňovat někoho, pokud si nejste jisti svými plaveckými schopnosti a neumíte zachraňovat tonoucí lidi. To raději nechejte tonoucího jeho osudu, než abychom měli tonoucí dva. I Vy matce pomáhejte, ale jen tolik, aby se neutopila celá Vaše rodina, především manželka. Řečeno příměrem, když krmíte divou zvěř, dejte si pozor, aby Vám nesežrala ruku. Je samozřejmé, že matce bude vše málo, furt budete slyšet nářky a vyčítání, jak jste nevděční a zlí. To holt musíte vydržet a nepustit si to k tělu. Raději dávejte málo dlouhodobě, než jednorázově vše. Poučte se třeba z Buňuelova filmu Viridiána. Charitu nemohou dobře dělat ti, co mají jen velké srdce, ale pouze ti, kteří mají nejen velké srdce, ale k tomu hodně pevnou až tvrdou ruku. s úctou jk