Budeme-li považovat za jedny z pilířů celé dosavadní existence Evropské unie principy jednoty a solidarity, jak se tyto prvky osvědčily ve světle současných krizí?
Myslím, že můžeme přinést tisíce různých příkladů toho, kdy solidarita zafungovala pružně a v konkrétní moment. Nejde o solidaritu, jak ji známe například díky kohezní politice a jíž považujeme za samozřejmou. Myslím si, že právě v krizích si solidaritu, která zafungovala, uvědomujeme více, protože jsou to mnohdy opravdu rychlá rozhodnutí. Nejen politiků, ale solidarita, která má velkou podporu občanů. To je velice vzácná věc.
Ve snaze vysvětlovat a rozebírat zmíněnou „tradiční“ politiku soudržnosti jsme se setkali s kritikou, že si řada českých politiků nenašla k unii přístup a že o ní nebyli schopni komunikovat. Občané, pokud by chtěli, se často k informacím musí dopracovat pomocí jiných zdrojů nebo sami – to, že mají zájem, dokládají nejnovější průzkumy veřejného mínění. Vidíte to stejně?
Myslím si dlouhodobě, že agenda Evropské unie nebo vůbec problematika EU není něco, co podle českých politiků přináší medaile. Když komunikuji do Čech řadu zásadních věcí, kterými se unie zabývá a řešení jdou k duhu Čechům, Moravanům a Slezanům, i tak se to těžko vysvětluje a prodává. Jde o záležitosti, které mají třeba dlouhodobější nebo globální dosah. Naopak se mi doma dobře prodávala spotřebitelská politika, což bylo naprosto logické. Lidé chtěli vědět, že je Unie podpoří v tom, aby měli slušnou nabídku v obchodech, za solidní ceny, aby měli bezpečné výrobky, aby neměli ošizené potraviny.
Nechci kritizovat českou vládu za to, že komunikuje málo. Spíš si myslím, že historicky ta komunikace prostě nebyla něco, co vypadalo, že to občané chtějí. Vždycky je to interakce. Nyní, když Česko předsedá v radě EU, samo vidí do mechanismu unie. Zjišťuje, že je vlastně malý zázrak, když se podaří cokoli, kde je nutná jednomyslnost. Občanům se to lépe vysvětluje, když máte kormidlo v ruce. Mě teď třeba mrzí, že se málo ví, že EU pomáhala hasit požár v Hřensku. Rychle mobilizovala dva hasicí letouny a dva vrtulníky přes mechanismus civilní ochrany EU. Je to také evropské nouzové satelitní mapování, které shromažďuje nezbytné údaje pro zásahové jednotky, kde hoří.
Bylo by fajn, kdyby Česká republika zůstala v Evropské unii vahou nejen kvůli Česku, ale kvůli celé Evropě.
Říkáte, že pro Česko je předsednictví velká šance, jak se dostat „do centra unijního dění“. Jak se to vládě Petra Fialy daří?
Zatím dobře. Pár věcí vidím už teď jako úspěchy, ale k tomu centru dění: já bych strašně ráda viděla, aby se tam Češi nejen dostali, ale tam i zůstali. Aby to nebyl jen takový pokus z vyděšení, protože teď máme půl roku předsednictví a dál to zase pustíme, ať si to žije svým životem. Je velký rozdíl mezi solidním členstvím, kde členský stát šlape v brázdě a souhlasí se záležitostmi, s nimiž může souhlasit; občas má nějaké návrhy, ale v zásadě to bere tak, že jde o hlas jednoho ze sedmadvaceti. Nebo zda je to těžká váha, kdy se čeká, co ten či onen ministr řekne.
Vidím velkou příležitost v tom, že panuje nejistota, co vlastně ta střední Evropa chce a kam kráčí. Evropská unie, občané, politici a média mluví o krizi identity střední Evropy, jestli patří na Západ nebo na Východ. Tím, že Češi fungují v předsednictví, ostatním ukazují, že by mohli být oním kompasem, dejme tomu pro celou oblast, potažmo i východní Evropu, takovým tím háčkem, kterým se východní Evropa lépe připojí k jádru EU. To se nedá udělat za půl roku. Bylo by fajn, kdyby Česká republika v unii zůstala vahou nejen kvůli Česku, ale kvůli celé Evropě.
Co už se povedlo?
Velkým úspěchem je shoda na rozhodnutí řešit energetickou krizi v průběhu léta. To znamená plán na to, jak ušetřit, abychom měli plnější zásobníky v zimě. Nebylo moc těch, kteří říkali, že úmluva bude rychlá. Nakonec byla.
Dále bylo uzavřeno několik trialogů, například Digitální dekáda. Je to zásadní strategie, na niž jsou navázány miliardy peněz. Velkou zásluhu má na tomto počinu česká zpravodajka v Evropském parlamentu Martina Dlabajová. To, že Češi tento trialog dotáhli, je docela zásadní vstupenka pro dlouhodobý pobyt na evropském výsluní na poli digitální politiky.
Pro republiku bude základním úkolem udržet jednotu a solidaritu v unii, což se ještě neprojevuje. Platí to po celých šest měsíců. Myslím, že Češi řídili dobře Radu pro všeobecné záležitosti v Praze, kam se sjeli ministři, kteří debatovali o nutnosti posílit právní stát. Přednost nikoho před zákonem, takzvaná rovnost před zákonem, nezávislost médií, situace médií v Evropě. A vypadá to, že Česko plní dobře roli nezávislého nebo nestranného hybatele věcí a že mu ta role velice sluší. Řekla bych, že jdeme dobrým směrem.
Jaký byste nabídla recept na to, aby Česko zůstalo v EU vahou i po předsednictví?
Hlavní je mít tu ambici. Já ji před pár měsíci slyšela jako „hlavně, ať se nestane průšvih“. To je strašně málo. A myslím si, že už je to pryč. Musí jít o snahu být v klíčové skupině těch, bez nichž se velká rozhodnutí nedělají. Z vlastní zkušenosti vím, o čem mluvím. Zažívám to osmým rokem tady v té budově, kde jsem si musela vybojovat pozici, že co řekne Jourová, je důležité a bere se vážně. V sedmadvacetičlenném klubu je to složité.
Dále je nezbytné vybrat si agendy, které mají pro Českou republiku strategický význam. Řeči o tom, že musíme hájit svoje národní zájmy, nejsou mimo, ale naše národní zájmy přesahují hranice země. Neznám evropský zájem, který by se neprolínal nebo nebyl v souladu s českými národními zájmy. Pokud nejdu do nějakých sektorových politik: leží mi v žaludku dlouhodobě, že nejsme schopni udržet dividendy. To není otázka pro Evropskou unii.
Třetí věc jsou lidi. Takoví, kteří by měli být osobnostmi, budou dobře připraveni osobnostně a vzdělanostně a znají jazyky. Kteří naskočí na ten režim, na tu disciplínu a na životaběh evropských institucí. Kteří to pochopí, jak to celé tiká a na co to jede. Těch teď budeme po předsednictví potřebovat spoustu. Musí pokračovat úsilí dostat Čechy do vedoucích pozic. To se zatím moc nedaří.
Zůstat na pozici obra v oblasti ekonomiky a trpaslíka v oblasti bezpečnosti a zahraniční politiky by byla fatální chyba.
Jak se promítly nepředvídané výzvy a tlaky, jimž EU a svět třetím rokem čelí, do vaší vlastní práce?
Všechno, co se děje posledních deset let, jasně ukazuje, že unie nesmí zůstat na místě a musí růst. Zůstat na pozici obra v oblasti ekonomiky a trpaslíka v oblasti bezpečnosti a zahraniční politiky by byla fatální chyba. Jsem v komisi v době, kdy jsme odvážnější, dostáváme se na samý okraj kompetencí a musíme učinit kroky, abychom byli větší geograficky. Prožíváme historickou dobu, kdy se vážně pracuje na rozšíření Evropy, což tady strašně dlouho nebylo. Zároveň existuje obrovská odpovědnost, která vyžaduje značný diplomatický um. Je zapotřebí, aby se udržela jednota, abychom kráčeli stejným směrem.
Není to federalizace, co mám na mysli, je to budování síly přes spojení snah. Dost mi vadí, když slýchám v Česku od chytrých a znalých lidí, že nám chybí lídři. Někdo, kdo by bouchl do stolu. Zaplať pánbůh, že chybí! V minulosti už zaznělo, že problém má ten stát, který potřebuje hrdiny (“Běda společnosti, která potřebuje hrdiny“ — Bertolt Brecht, německý básník, dramatik, divadelní režisér, pozn. red.). My potřebujeme hrdiny mezi běžnými občany, kteří musí dělat maximum, aby vydrželi. Ten moment, kdy společně rozhodujeme, kdy máme u stolu 27 lídrů, kteří musí najít společnou řeč, to je přece gró moderní demokracie. Chraň nás bůh před někým, kdo začne bouchat pěstí.
Co potřebuje Evropa k tomu, aby rostla?
Tři věci. Zvládat krize, kterou jsou teď, ať už jde o krátkodobé nebo střednědobé problémy, jako jsou pandemie, energetická nouze nebo hrozící imigrační vlna kvůli potravinám. Schválně jsem neřekla válku, ta se nad tím vznáší, a tu nemáme zcela v moci, abychom ji řešili sami. Nicméně ty věci, jež jsem vyjmenovala, tak ty ano, ty máme v moci a musíme je řešit.
A pak jsou tady dlouhodobé věci, se kterými se musíme rovněž umět vypořádat. Třeba to, že nemůžeme setrvat v nepřetržitém, až mejdanovitém ekonomickém růstu. I to je něco, na co musíme připravit obyvatelstvo, v tom nám pomáhá bohužel Vladimir Putin. K tomu se řadí faktor navazující klimatické krize, kterou se potřebujeme zabývat s partnery globálně. Mám co do činění s nástupem umělé inteligence, tu musíme znavigovat pozitivním směrem pro lidi, aby nebyly oběti nejen „na životech“ ani na pracovních místech a prosperitě. Pro obě důležité vize, ekologickou a hospodářskou transformaci a digitalizaci, potřebujeme úplně každého na palubě. Toto není něco, co rozhodnou lídři za zavřenými dveřmi. Je nezbytné, aby každý z nás přinesl svůj díl směrem k úsporám energií, k šetrnějšímu zacházení s planetou. Pro digitální revoluci potřebujeme, aby ji začal nějak akceptovat každý jeden člověk – a ten, kdo se nemůže přizpůsobit, tomu musí být pomoženo. Nemůžeme dopustit, aby digitalizace válcovala lidi, kteří na ni nejsou připraveni.
Toto není věc silové politiky, je to věc širokého společenského konsensu.
Jste přes tři a půl roku místopředsedkyní komise s odpovědností za hodnoty a transparentnost, jak změnily události posledních let vaši původní agendu?
Když mi dala Ursula von der Leyen toto portfolio, věděla jsem, že bude pokračovat v něčem, co jsme už začali. Že se demokracie, hodnoty, lidská práva a právní stát neochrání samy, že to není perpetuum mobile. Vstoupili jsme do éry krize liberalismu, kdy mnozí tvrdí, že toto jsou staré recepty, že musíme přijít s novými nápady, a já jsem věděla, že v této pozici budu této nové odpovědnosti daleko blíže. Že jde o vizi společnosti, která by si měla udržet prosperitu a sociální soužití bez velkých otřesů. Je jasné, že musíme tvrdě pracovat na tom, aby demokracie tuto zatěžkávací zkoušku, jež začala pandemií a pokračuje ruskou agresí, ustála.
Je nezbytné přesvědčovat vlády evropských států, aby si nechaly omezovat moc, aby nepřešly do autokratického způsobu vládnutí. Musíme nabádat lidi, aby byli ostražitější, pokud jde o princip rovnosti před zákonem. Když bude porušen, aby vyšli do ulic. Jistě, není to hlavní nástroj, ale je legitimní. Čekám nás ohromné množství práce, při níž je třeba používat kombinaci dialogu, přesvědčování, vysvětlování až po tvrdé nástroje, jako jsou sankce.
V červnu oficiálně skončila Konference o budoucnosti Evropy, masová diskuse mezi institucemi EU a jejich představiteli s občany členských států o tom, jakou cestou by se měla unie ubírat. Jak se na tento počin díváte?
V průběhu konference (trvala jeden rok, pozn. red.) bylo tisíckrát zopakováno něco, co jsme považovali až dosud za samozřejmé. Byly to věci spojené s tématem posílení demokracie, role médií a právního státu. Pro mě to bylo radostné a současně zavazující překvapení, že se právě otázka demokracie a právního státu držela celou dobu na špici, včetně společné digitální platformy, která byla zájemcům k dispozici.
Na konci konference jsem viděla rozdvojení na oblasti, na nichž hodně záleželo „lidem z ulice“, a na ty okruhy, jež byly důležité pro Evropský parlament. Tam patřily institucionální věci, způsob volby (do EP), vedoucí kandidáti do evropských voleb, možnost (předkládání) legislativní iniciativy ze strany europarlamentu… Musím říci, že mnoho občanů bylo překvapeno, co vše je prioritami pro jejich politické kolegy v EU. V závěru jsem se naplno věnovala podnětům lidí, aby se přednostně řešily výzvy, které tvoří spodní část Maslowovy pyramidy (lidských potřeb – pozn. red.), tedy bezpečí a zajištěné základní potřeby mít co jíst a čím topit. Toto ještě konference zachytila, třebaže dualitu mezi přáním obyvatel, aby pro ně EU zůstala nejlepší adresou na světě, a touhou politiků po vybudování jim vyhovujícího systému, tu jsem tam zaznamenala.
Bylo by příliš odvážné říci, že jsou krize, jež si nové přístupy a společnou reakci vyžadují, k něčemu dobré?
Pro mě jsou krize dvojího druhu. Ty, které Evropu posilují a stmelují, a ty, které nás rozeštvávají. Těmi, které nás posilují, paradoxně nebo právě proto pochopitelně, jsou ty největší: pandemie a válka. U nich je znám společný velký nepřítel, který nás spojuje. Samozřejmě platí, že takovéto zlo není dobré pro nikoho. Spíše bych řekla, že krize bývá šancí.
Pamatuji si velmi dobře slova papeže Františka z projevu v Evropském parlamentu v roce 2014. Tehdy prohlásil: „Co je s tebou Evropo, chováš se jako stará unavená babička!“ Několik let mě to zlobilo. Měla jsem pocit, že mu rozumím, že opravdu nejsme dost odvážní či asertivní. Proč, když dáváme obrovskou ekonomickou sílu Evropy do zahraničního obchodu a zahraničních vztahů, nevyžadujeme toho podstatně více. Proč nejsme razantnější v boji proti ruské propagandě, což začalo anexí Krymu…
Dnes není Evropa stará unavená babička. Má v čele bojují matku (šéfku Evropské komise Ursulu von der Leyenovou – pozn. red.), namastila si svaly a dělá správné věci. Jen musíme postupovat společně a vědět, kam jdeme.
