Nikdy to nikdo neviděl černé na bílém, a přece měla mít fotbalová Slavia od roku 1951 zapovězené své tradiční červenobílé dresy. Od nového režimu s vedoucí silou KSČ dostala nálepku buržoazního klubu.
Její významní členové z této strany už odešli jinam (Vykoupil, Jandera, Knotek), klub byl decimován i majetkově a prožil neuvěřitelné proměny ve všech sférách. Někteří bývalí funkcionáři (většinou nečekali na vyhazov a sami odstoupili se slovy "tohle už není moje Slavie") dokonce tvrdili, že "ti noví" nejsou ani klubisti. Jsou to "poserové", co se chtějí zavděčit, a na pouhé doporučení komunistů dresy prostě správci nedovolili používat.
Leč, drtivá většina fanoušků červenobílých věřila, že kyvadlo dějin se zase otočí a Slavia, v nařízené podobě podle sovětského vzoru Dynamo, bude zase Slavií. I se svými slavnými dresy. Zde je příběh o návratu k tradici.
1. Jaro 1954
Celkem 138. derby Sparty se Slavií se hraje pod názvy Spartak Praha Sokolovo – Dynamo Praha. Domácí tradičně v rudém, Slavia alias Dynamo v hasičské modré.
Nikdo nereptá, nikdo nemá námitky. Hráči se bojí se projevovat a jen hrají. Jsou rádi, že se do klubu mohl vrátit Josef Bican, třebaže mu je už 41 let. Zcela vpravo stojí kapitán Trubač, vedle něho brankář Kabíček a dál Ipser, Marek, Fišer, M. Urban, Andrejkovič, Hubálek, Štádler, Bican a Kocourek.
Zápas prohrávají po špatném druhém poločase 1:5 (poločas 1:2) a Josef Pondělík je na stránkách Československého sportu peprný: "Dynamovci hráli do poločasu dobře, potom ale po hřišti pobíhalo deset hasičů a jedenáctý byl jejich trubač."
2. Podzim 1955
Tentokrát 142. derby a Slavia zase v netradiční kombinaci. Bílé dresy, modré trenýrky a modrobíle pruhované štulpny. Odleva stojící jsou kapitán mužstva Štádler, Hildebrandt, Hubálek, Fiktus, Pešek, Trubač a Kocourek, v dolní řadě odleva pak Muzikář, Jonák, Ipser a Pičman. Příští derby na Spartě už zase budou červenobílí, ale to nikdo ještě netuší.
3. Velikonoce 1956
Konečně zase červenobílí! Je neděle. 2. dubna odpoledne. Začíná mezinárodní Velikonoční turnaj. Na sparťanský trávník vybíhá jedenáctka v nových, nažehlených červenobílých dresech. Jako za Pláničky a Bicana. Stadion bouří, tleská, mnozí fanouškové slzí radostí, fotografové se sbíhají, nelze přece propást ten slavnostní okamžik!
Před jejich objektivy předstupuje tato památná jedenáctka: v horní řadě odleva Kocourek, Andrejkovič, Jareš, Hildebrandt, Hubálek, Pešek a kapitán mužstva Štádler, v dolní řadě odleva jsou Fiktus, Jonák, S. Hlaváček a Svoboda.
Traduje se hrubá věta "Todle někdo vodsere!" – prý ji řekl prezident Antonín Zápotocký (byl v lóži na hlavní tribuně), prý to byl redaktor Josef Laufer (popřel to, byl přitom se správcem Polťákem v kabině mužstva), a dokonce i nejvyšší zástupce sjednocené tělovýchovy František Vodsloň (seděl na hlavní tribuně v první řadě), leč skutečného autora vypátrat nelze.
Možná šlo jen o báji a mýtus. Slavii už z tak slavných dresů nadále nikdo nesvlékal.
4. Velikonoce 1956
Znovu… a vítězně! Červenobílá jedenáctka poráží v euforii a po nadšeném výkonu na úvod tohoto turnaje Hajduk Split 3:1, druhý den opakuje týž výsledek s IFK Göteborg a turnaj na Spartě vyhrává! Momentka z úvodního duelu s Hajdukem zachytila v záklonu po odhlavičkování vysokého centru nejlepšího muže zadních řad slávistů Hildebrandta, kterému asistují Štádler a Andrejkovič, útočník hostí Veselinovič klečí na zemi už bez šance zasáhnout do hry.
5. Jaro 1956
Jen pět týdnů po Velikonocích zase nejtradičnější derby na Letné. Už 143. v pořadí. Po sérii devíti vzájemných zápasů v neslávistickém oblečení přichází opět potěšení příznivců. Obě strany mají ještě socialistické názvy, ale tradiční dresy. Slávista Jareš (střelec vůbec prvního znovu červenobílého gólu proti Hajduku a pozdější trenér Slavie) tentokrát neuspěl, v hlavičkovém souboji byl úspěšnější sparťan Procházka, stejně tak i celé jeho mužstvo. Výsledek? 1:0 pro Spartu.
6. Léto 1956
Dnes by to byl zápas Slavie proti Dukle, tehdy se v lize hrálo v Edenu pod názvy Dynamo – ÚDA. Soutěž se hrála naposledy sovětským systémem jaro–podzim. Červenobílí i soupeř v tradičním oblečení. A aktéři tohoto duelu? Dva, kteří oblékli i reprezentační dres. Domácí Andrejkovič brání a hostující kanonýr Dvořák se snaží soupeře obejít.
7. Podzim 1956
Slavné jihoafrické turné červenobílých s hrajícím trenérem Pepim Bicanem. Snímky slávistů se objevují ve všech tamních denících i magazínech. Probíhá slavný Johannesburský festival (La Scala, London Philharmonics, od nás Vlachovo kvarteto), čeští zástupci vyhrávají pět zápasů (při skóre 23:3) a najdou přemožitele (už notně utrmácení) až v posledním duelu svého turné (0:2).
Tam už je odkryta rouška tajemství, proč se mohla slávistická obec vrátit k tradičním dresům. Šlo o obchod (náš podnik zahraničního obchodu) s takovými komoditami jako zlato (třetina světové těžby je právě v tomto koutu Afriky) a diamanty. Obchodovat je potřeba.
Jihoafrická republika je v klatbě pro apartheid. Musí tedy cestovat také někdo, kdo je u nás také v klatbě (rozhodně ne Dukla, Sparta či Slovan), ale musí hrát v tradičním dresu a s tradičním označením (tedy: doma Dynamo, v Jihoafrické republice Slavia). Takové rozhodnutí na nejvyšších místech prý padlo v Praze už na jaře. Shodou okolností právě o Velikonocích…
8. Konec roku 1956
Slavná hokejová legenda žijící v zahraničí Josef Maleček (na snímku se slavným útočníkem Montreal Canadiens Mauricem Richardem) a jeho rozhovor s Bicanem na vlnách rozhlasové stanice Svobodná Evropa. To byl další amen nad Pepim.
Znovu ho z klubu vyhodili a až do roku 1964 (to se Dynamo stalo opět Slavií) se nesměl objevit v žádné ročence, klubové brožuře ani v zápasech starých internacionálů.
Co hrozného řekl? Přibližně asi toto: "Žádné utlačování ani lynčování černých jsem neviděl, dokonce tam mají fotbalově hodně slibné černé chlapce a ti mají možnost za své kluby hrát. Naši funkcionáři si museli tam získané šperky a cennosti nechat poslat lodí, mělo jich být tolik, že by letadlo mělo nadváhu a prý ani nevzlétlo."
