Mundial v Mexiku 1986, to byl šampionát Diega Maradony. K památnému titulu dotáhl Argentinu pěti góly, včetně toho nejslavnějšího tzv. boží rukou. Že na tomto mistrovství hrála také Kanada, a jak si vedla, si dneska už vzpomene málokdo. Tak tedy: ve skupině s favorizovanou Francií a Sovětským svazem i proti průměrnému Maďarsku se výsledkově docela držela, ale bez bodu, vstřeleného gólu a s pěti obdrženými brankami se brzy pakovala domů.
Johnu Herdmanovi v té době bylo deset let a už tehdy mu muselo být jasné, že to ve fotbale daleko nedotáhne. Tedy co se týče hráčské kariéry. Syn a vnuk dělníků z anglického Consettu nedaleko Newcastlu hrál jen poloprofesionální soutěž a za svou univerzitu. Zato koučování se věnoval už od šestnácti, kdy začal navštěvovat kurzy. V třiadvaceti měl vlastní trenérskou školu, za poznatky jezdil i do Brazílie, až si ho všiml Sunderland a nabídl mu práci ve své akademii. Tam vedl také mladého Jordana Hendersona, dnes hvězdu Liverpoolu a anglické reprezentace.
Ovšem až nyní, coby šestačtyřicetiletý, se dostává opravdu na výsluní. Dovedl na mistrovství světa Kanadu, která si po vzpomínané účasti v roce 1986 zahraje na největším fotbalovém svátku teprve podruhé v historii. „Podívejte se, Kanada umí,“ vzkázal Herdman světu v neděli poté, co si jeho celek v mrazivém Torontu výhrou 4:0 nad Jamajkou zajistil postup ze zóny CONCACAF.
Fotbal, drahá záležitost
Než v lednu 2018 pouze 165 centimetrů vysoký kouč k mužstvu přišel, bývala Kanada v kvalifikacích o MS až za Mexikem, Spojenými státy, Kostarikou, Hondurasem či Panamou. Zaostávala i na šampionátu Severní a Střední Ameriky. Před deseti lety třeba schytala v Hondurasu výprask 8:1.
Země javorového listu je kolébkou hokeje a hokejovou velmocí, přesto se nejvíc dětí z kolektivních sportů věnuje překvapivě fotbalu. Proč v něm tedy na nejvyšší úrovni dosáhla maximálně dvou triumfů z kontinentálního Zlatého poháru (v letech 1985 a 2000)?
Tiká v Paříží časovaná bomba? Neymar se chová jako spratek, údajně ničí PSG zevnitř |
Zatímco v Evropě si může dovolit dát potomka na fotbal prakticky každá rodina, ty kanadské musí za sezonu svých dítek zaplatit i několik tisíc dolarů, což je pro mnohé z nich, především přistěhovalce, velká komplikace. „Hrát fotbal v Kanadě stojí spoustu peněz. Je to slon v porcelánu, kterým se nikdo nechce zabývat,“ vysvětluje pro magazín The Athletic Stephen Hart, rodák z Trinidadu a Tobaga, který v kanadském fotbalu na různých úrovních působí již čtyři dekády a vedl několik reprezentačních výběrů včetně seniorského.
„Dlouhé zimní období vyžaduje, abychom byli hodně v hale, jejíž pronájem není dotován. Taky za kus hřiště na trénink platíte nehorázné peníze. A všechny náklady jdou na vrub rodičů.“
Také rození šikulové hrající každé odpoledne na ulici nejsou v Kanadě tak rozšíření. I na tuto problematiku se soustředily nově vzniklé akademie, které hodně cílí na hledání nových talentů.
Dalším problémem byla absence vlastní elitní soutěže. Mezi lety 2007 až 2012 se Montreal, Toronto a Vancouver připojily k americké Major League Soccer, ale Canadian Premier League vznikla až v roce 2017. Mnoho dorostenců si tak kladlo otázku, zda má cenu s fotbalem pokračovat, když vidina profesionální budoucnosti je mizivá. A ti, co měli štěstí a dostali angažmá ve fotbalově vyspělých zemích, zase pozbyli motivaci trmácet se tisíce kilometrů na reprezentační zápasy proti Belize, Curacau a dalším trpaslíkům. „Ztratili naději, ztratili víru,“ vybavil si John Herdman, v jakém rozpoložení mužský národní tým přebíral.
Motivátor od žen
Leckdo se Herdmanovu jmenování divil, protože přicházel od ženského fotbalu. Nejprve trénoval dámský výběr Nového Zélandu, poté kanadskou reprezentaci, s níž získal dva bronzy z olympijských her a došel do čtvrtfinále mistrovství světa. Ale mužský nároďák, to je přece jen jiná úroveň. Bude na to mít?
Herdman byl však od prvního dne optimistický. „Hned na začátku jsem klukům řekl, že musíme dát téhle zemi něco, v co bude věřit,“ popisuje svůj novátorský psychologický přístup.
Na úvodním mezinárodním soustředění hráče hecoval, aby zkraje kvalifikace Ligy národů CONCACAF proti Americkým Panenským ostrovům překonali kanadské maximum v počtu vstřelených branek. Ne všichni v týmu s tím byli srozuměni, i tehdejší kapitán Scott Arfield hrající za glasgowské Rangers namítal, že na mužstvo vyvíjí nepatřičný tlak. Na to mu Herdman odvětil: „Podívej, buď máme v plánu lézt na hory, nebo chodit po kopcích. Jestli to pro tebe není, tak já si najdu někoho, kdo bude chtít vylézt na horu.“
Kanaďané „úkol“ kanonádou 8:0 splnili, ale rekordní výsledek nebyl tím, o co Herdmanovi šlo. Hlavně chtěl mužstvu vštěpit vítěznou mentalitu, týmový duch a sounáležitost. Kulturní rámec, který zavedl, aby prohloubil spojení mezi hráči, popisoval jako „pyramidu bratrství“.
Výmluvný je třeba výjev z týmové schůzky po kvalifikačním zápase v roce 2019, kdy Kanada poprvé po 34 letech porazila Spojené státy. Místo analýzy taktického výkonu Herdman promítl ukázky skvělého nasazení a obětavých zákroků svých svěřenců včetně toho, jak se na hřišti zastali spoluhráče. „Bez takového chování nedosáhnete výsledků,“ vštěpuje jim.
„Pokaždé, když k nám John (Herdman) mluví, vyvolá ve mně pocit, že bych nejraději proběhl zdí,“ neskrývá křídelník Alphonso Davies, který je už v 21 letech hvězdou Bayernu Mnichov. Při postupu nemohl být, jelikož se zotavuje ze zánětlivého onemocnění srdce způsobeného covidem-19. Radoval se tak aspoň prostřednictvím dálkového videohovoru, při němž nechyběly slzy štěstí.
Vedle Daviese jsou hlavními postavami týmu plného mladých nadějí Cyle Larin (s 24 góly nejlepší střelec kanadské historie), další kanonýr Jonathan David či Stephen Eustáquio, mládežnický reprezentant Portugalska, který po roce přemlouvání přece jen kývl na to, že bude hrát za rodnou Kanadu.
U vás vedro, u nás mráz
Dosažené výsledky relativizují bláhovost Herdmanova prohlášení z února 2019, kdy vyřkl překvapivé ambice. „Chystáme se kvalifikovat do Kataru 2022 a položit základy pro rok 2026,“ uvedl na tiskovce s odkazem na další šampionát, který bude Kanada pořádat spolu s USA a Mexikem.
Mezi zbraně, s nimiž Kanaďané uspěli v kvalifikaci, zahrnuli také specifické domácí prostředí. Teplomilní soupeři si s mrazivými podmínkami často nevěděli rady. Když u nich může být vedro a na hotelu celou noc virvál, tak u nás můžeme hrát v mrazu, řekli si.
Díky unikátnímu mixu Kanada zvládla misi, které se diví celý fotbalový svět. A Herdman může hrdě prohlašovat: „Kanada je fotbalová země, věřte tomu. Ještě to dokážeme, tohle byl jen začátek.“
