  |
Oranžová, oranžová, oranžová. Sakra, všude jen oranžová. Jsme v Budapešti, nebo v Amsterdamu? Vždyť já jel do Maďarska s přesvědčením, že nizozemské příznivce strčíme s přehledem do kapsy.
A ono ne…
Bez přehánění jsme narazili na tisícovky oranžových fanoušků. Dresy, šály, obleky, vestičky a dokonce i šaty. Nizozemci vyrazili do zhruba 1400 kilometrů vzdálené Budapešti se vší parádou. Zato Češi, těch bylo k vidění pramálo.
I proto se fanzona proměnila v jednu obrovskou nizozemskou párty, která mi začala lézt časem na nervy.
A tak jsme spolu s kamarády a přibývajícím časem vyrazili vstříc Puskás Aréně. Od ohromného kolosu, který pojme za ideální konstelace až 67 tisíc fanoušků, nás dělila asi dvacetiminutová procházka.
Nizozemský trenér: Porážka s Čechy jde na mou zodpovědnost, tuhle lekci musíme akceptovat |
„Čau, Češi, vole,“ zaznělo zpoza nás. Říkám si, konečně nějací Češi! Tak se otočím a za mnou borec oháknutý v dresu Rakouska. „My jsme včera neměli štěstí, ale vy ho dneska budete mít,“ popřál nám a dodal lámanou češtinou: „Jak zpíváte?“ Tak jsme sousedovi z jihu vysvětlili, že nejtradičnějším pokřikem českých fanoušků je prostě: Češi, Češi, Češi… A společně jsme si zaskandovali. Po tom oranžovém šílenství to byla příjemná změna.
Postupem času, jak jsme se blížili centru dění, začalo přibývat českých vlajek i dresů. Najednou to vypadalo, že Budapešť nemusí být zas tak oranžová. A taky že ne.
Uličky, které obklopovaly Puskás Arénu, už patřily českým fanouškům. Tady pivo, támhle pivo, všude Češi! Možná to bylo tím, že jsme byli na té „české“ straně stadionu, ale i tak to byl skvělý pocit.
Autor článku mezi nizozemskými fandy v útrobách Puskás Arény
A protože jsme chtěli dodržet koronavirová opatření UEFA, dvě a půl hodiny před utkáním jsme už byli v útrobách největšího maďarského stánku. Mezi nařízení patřil maximálně 72 hodin starý negativní PCR test, po jehož předložení jsme dostali náramek. A taky jsme měli s sebou respirátory, ovšem ty nám na obličejích vydržely jen během cesty metrem, na stadionu už je nenasazoval skoro nikdo.
Už první pohled z tribuny Puskás Arény byl dechberoucí. Wow! Krásná stavba. A to tam zatím nebyli fanoušci… Ten stadion je supermoderní a zároveň není divu, že vyvolává tolik kontroverze. Jeho cena byla asi pětkrát vyšší, než se plánovalo, to nám však nevadilo. Vypadal totiž výjimečně.
Čeští fanoušci před Puskás Arénou
A ještě lepší pohled byl, když se začala obsazovat jednotlivá sedadla. Takřka polovina stadionu patřila, i přes očekávání, českým fanouškům. Spolu s nimi jsme vytvořili fantastickou atmosféru. Už v první desetiminutovce nechybělo tradiční „Kdo neskáče, není Čech, hop, hop, hop…“ A následovaly další pecky: Češi, do toho! Vysoký jalovec…
Elektrizující atmosféra vrcholila s tempem utkání. První půle mě dočista unavila. Neustálé poskakování, skandování, mávání vlajkou… Ale stálo to za to, však jsme s favoritem utkání drželi statečně krok, což bylo znát i o poločasové pauze.
Šli jsme si pro pivo a něco k snědku. Dostalo se jen na to pivo, protože v celém našem sektoru jaksi došlo jídlo. „Už před výkopem měli jenom preclíky,“ postěžoval si jeden z českých fanoušků. I my jsme si povzdechli, ale rychle nás to přešlo. Celý prostor před vstupem na tribuny totiž začal poskakovat do rytmu české klasiky: Vysoký jalovec…
Potom, co jsme k překvapení maďarské obsluhy dozpívali a doskákali, nás čekal druhý poločas. Měli jsme ohromné očekávání, ale přišlo něco, co nám vyrazilo dech.
Poprvé jsme bujaře oslavovali, když nizozemský obránce Mathijs de Ligt zjevně zahrál rukou a překazil tak šanci Páťovi Schickovi. S velkým napětím jsme sledovali, jak ruský sudí vyhodnocuje celou situaci u monitoru VAR. A když od něj odcházel, měli jsme jasno - začali jsme slavit ještě dřív, než se obránce Juventusu poroučel do sprch.
Česká republika je fantastická, raději bych hrál proti Nizozemsku, říká dánský trenér |
Další moment, který zvedl fanoušky ze sedadel a udržel vestoje až do závěrečného hvizdu, přišel logicky s první brankou. Na krásný centr si vyšplhal Kalas, připravil lépe postavenému Holešovi a pak… Pak už to byla vlna neuvěřitelné radosti. Kluci slavili u praporku přímo pod námi, my jsme sdíleli radost s absolutně neznámými lidmi v okolí. V ten moment jsme však byli jedna velká rodina. Rodina, která byla radostí celá bez sebe.
Následně už to byla pohádka. Druhý gól, neustálé skandování, poskakování a sem tam i slzy. Musím říct, že po brance Patrika Schicka ukáply i mně. Bylo to dojemné. Tolik Čechů po boku a takový moment. Dojalo mě to.
I proto jsme po závěrečném hvizdu ještě velmi dlouho našim hrdinům tleskali. Z tribun znělo především: Hoši děkujeme! Toooomáááš Vaclíííík a Toooomáááš Holeeeeš!
Hoši, děkujem! Postup do čtvrtfinále je v kapse
Na ulici pak byl už podstatně větší klid. Zklamaní Nizozemci nám gratulovali, někteří smekali před naším výkonem. Jeden takový nás zastavil a velmi smutně konstatoval, že jsme si postup zasloužili…
Ač to zpočátku nevypadalo, Budapešť nakonec zavalila na úkor oranžové radost červená. Teď už jen naplánovat cestu do Baku… To je však pořádná divočina.
