Uspět v tátových stopách bývá obtížné. Slavní fotbalisté však mívají skvělé potomky |
Lidovky.cz: Čím to, že se vaši synové dokázali ve fotbale také prosadit?
Je potřeba zmínit, že manželka byla profesionální baletkou v Ostravě, její táta zase fotbalový trenér a můj otec hrál fotbal, hokej i dělal atletiku. Takže kluci se ve sportovním prostředí narodili, pohyb měli na prvním místě. Důležitý byl i životní styl, kdy každá rodinná oslava končila na hřišti.
Lidovky.cz: Čekal jste, že se synové budou sportem živit?
Samozřejmě jsme si nikdo nevysnili, že budou hrát fotbal profesionálně. Spíš to tak přirozeně vyplynulo. Obrovský vliv na to mělo stěhování do Francie a tamní styl života: moře, hory, hodně sportu ve školách. Mario hrál v Grenoblu za předpřípravku, což v Čechách nebylo. A vtipné bylo, že i když jsme jeli na dovolenou, vždy bylo vedle bydlení nějaké fotbalové hřiště.
Mario Lička ještě v dresu pražské Slavie.
Lidovky.cz: Jaké to je, vychovávat fotbalisty?
Strávíte třeba půlku svého života na hřišti. Všechny víkendy. Má žena neuměla moc francouzsky a najednou jí řekli, že se hraje ve Vichy (město ve Francii), tak tam jela. Můj otec kvůli mně znal snad všechna hřiště na Moravě a možná i v Čechách. A pak začali kluci hrát na vyšší úrovni, přišly první úspěchy, starty za nároďák. Bylo to příjemné.
Lidovky.cz: Radil jste jim někdy během jejich kariér?
Pořád jsem se jim do toho motal, ale tím, že jsme si hodně hráli, to bylo trochu jiné. Když jsem přišel ze svého tréninku, už byly připravené míče a chodili jsme na hřiště kopat. Později to bylo spíše tak, že Mario ode mě kritiku bral a bavili jsme se o tom, zatímco Marcel se k tomu stavěl spíše jako zeď a nepřijímal to. Tehdy jsem s trenérem Bobem Páníkem domluvil, že když budu chtít Marcelovi něco vytknout, řekne mu to raději trenér Páník. Od cizího to vzal, ode mě ne. (pobaveně)
