Když ho však ze spánku na klubovém hotelu vytrhl ostrý alarm, který se čtvrtmilionovou Poltavou a okolím minulý čtvrtek časně ráno rozezněl, uvědomil si, že se děje něco vážného. Zkontroloval svůj telefon a uviděl pět zmeškaných hovorů od rodičů – ruská invaze se stala skutečností, došlo mu.
„V tu chvíli jsem začal panikařit,“ líčil pro CNN Codjovi, který se narodil ve Španělsku rodičům z Pobřeží slonoviny a Guineje-Bissau. „Otevřel jsem kufr a všechno do něj naskládal. Pak jsem se šel podívat ven, co se děje, a všichni moji spoluhráči říkali, že napadli Ukrajinu, že se to skutečně stalo.“
Ještě pár dnů před vypuknutím válečného konfliktu si ho byl ochoten připustit jen málokdo. Stejně tak nadějný záložník, jehož se během soustředění v Turecku snažili rodiče i agent přesvědčit, aby se do Ukrajiny s týmem nevracel. Jeho klub, který měl v jarní části tamní ligy útočit na příčky zajišťující evropské poháry, podle něj hrozící nebezpečí zlehčoval a ujišťoval hráče, že má záložní plán, kdyby je museli v krátké době evakuovat.
Mladíka Codjoviho poháněl sen vybojovat si stálé místo v prvním týmu, a tak se rozhodl s mužstvem zůstat. Tento sen se však rychle změnil v noční můru.
Rusové v mezinárodních fotbalových soutěžích dohráli. Vyloučeny jsou i kluby |
Uvázli v mrazu na hranici
Když Rusové zaútočili na Charkov ležící od Poltavy 150 kilometrů, sdělil trenér Jurij Maksymov hráčům, aby počkali v klubovém centru, než jim vedení zařídí cestu do bezpečí. Brzy mu došlo, že na to nikdo nedbá, že se každý bude spoléhat sám na sebe.
Přidal se proto ke skupině několika hráčů a jejich rodin, naložili vodu, nějaké jídlo, čokoládu a chipsy a vyrazili na 1500 kilometrů dlouhou cestu na západ, aniž věděli, co je čeká. Původně mířili k polským hranicím, ale na základě informací o kolonách a dlouhém čekání změnili směr na Maďarsko.
Benzinu bylo málo, silnice plné výmolů, z dálky doléhaly výbuchy a k tomu jedno z aut píchlo pneumatiku. „Bylo asi pět hodin ráno a nikdo nechtěl zastavit a pomoci,“ vyprávěl Codjovi. Navíc okolo nich projížděly i tanky. Přestože šlo „jen“ o ty ukrajinské, strach skupiny to nesnižovalo, jelikož seskupení se klidně mohlo stát terčem ruské palby.
V cestě pokračovali až po několikahodinovém zdržení a zbytek trasy chtěli dojet minibusem. Jelikož kolona před nimi byla velká, rozhodli se poslední část k maďarským hranicím dojít pěšky.
Tam je však čekal šok. „Byli jsme pochopitelně šťastní, že jsme dorazili, a oni nám řeknou, že nemůžeme přejít pěšky, že potřebujeme vozidlo,“ říkal Codjovi zklamaně. „Bylo to tak dvacet sekund jízdy... A my jsme doslova uvázli venku v mrazu. Někteří lidé tam skutečně přiváželi auta a prázdné minidodávky, ale účtovali si za odvoz 1600 dolarů na osobu. V tu chvíli jsem to prostě vzdal.“
Jaké štěstí, že s nimi jeli také Chorvaté Ivan Pešič a David Puclin. Pešič se zkusil dovolat pomoci u chorvatského velvyslanectví a po intervenci samotného premiéra Andreje Plenkoviče je přes hranice opravdu pustili.
Do Ukrajiny už ne
Po přejezdu do Maďarska dal Codjovi vědět své rodině žijící v britském Manchesteru, že je v bezpečí, a v Budapešti se po několika dnech dostal k teplému jídlu. „Byl to ten nejlepší McDonalds, jaký jsem kdy jedl. Chutnalo to tak dobře...“ vybavil si.
To se však nedá srovnat s tím, jak si vychutnal své oblíbené jídlo pocházejí z Pobřeží slonoviny, jež mu připravila máma. Čtyři dny poté, co se vydal na útěk z válečné zóny. „Prostě jsem se cítil dobře. Ale spíš kvůli rodině, protože vím, že rodiče nespali,“ dodal.
Amilcar Djau Codjovi se zapřísáhl, že se už do Ukrajiny nevrátí. „I když válka skončí, myslím, že fotbal už nebude stejný. Zotavit se z války netrvá pár let, ale hodně času,“ uvědomuje si.
Místo toho se chce pokusit nakopnout svou nadějně rozjetou kariéru v Anglii nebo rodném Španělsku, kde rodina žila do jeho patnácti let. Toto rozhodování je však momentálně na vedlejší koleji, teď je hlavní, že se mu podařilo uprchnout do bezpečí.
