Na mistrovství světa do Německa přijel jako nejlepší hráč české extraligy, s téměř stoprocentní jistotou je to však naposled. Až totiž dostane pozvánku příště, bude z něj už legionář. Jen ještě sám neví kde přesně.
Otázka na úvod: co by podle vás měl všechno mít ideální hokejista?
Ideální? Těžko říct... Žádný asi není dokonalý, každý by měl mít nějaké přednosti a slabiny. Nemůžu říct, že má dobře střílet nebo přihrávat, ale čím více předností, tím lépe pro něj.
ROMAN ČERVENKANHL, nebo Rusko? Byly jen dvě jistoty: buď že si vybere své nové angažmá před mistrovstvím světa, nebo všechno nechá až po něm. Zvítězila varianta druhá. Co však ví Roman Červenka už určitě, je, že končí ve Slavii. "Ale ještě nejsem rozhodnutý, kam odejdu," říká. Prioritou je pro něj NHL, jenže to má jeden háček: tento rok by ve svém věku musel podepsat ještě dvoucestnou smlouvu. "To je maličkost, která se mi úplně nelíbí. Nechtělo by se mi skončit někde na farmě." V nabídce je stále několik zámořských klubů, ale ozývají se ity ruské s lákavými penězi. Jako nejvážnější adept je prý nyní Omsk. A hrát znovu vedle Jágra, to je přece dostatečně lákavé. Box jako relax: Ať bude hrát kdekoliv, vždycky uvítá, když nablízku bude tělocvična – Roman Červenka totiž rád boxuje. Je to pro něj fyzická příprava i druh odreagování zároveň. "Když má člověk dvě minuty bušit do pytle, celkem se u toho zadýchá," vypráví. "Svým způsobem se tam i vyřádím a zklidním. Jsou dny, kdy nemáte nejlepší náladu," dodá. Zda by boxoval i v cizině, ale zatím netuší. "Vždyť kdo by mě tam trénoval?" |
Já se za nejlepšího hráče rozhodně nepovažuju, určitě ne. Vím, že mám za sebou povedený rok, ale já nechci být jen někým u nás. Musím to prokázat hlavně na vyšší úrovni. Tam se teprve ukáže, jak jsem dobrý nebo ne.
Máte třeba pocit, že jste to úplně neprokázal na olympiádě?
Tam to mohlo být daleko lepší. Jenže hry i šampionát jsou krátkodobé turnaje, navíc ve Vancouveru fakt bylo znát, že tam jsou ti nejlepší. Všechno bylo těžší, ale já jsem za tu šanci i zkušenost moc rád.
Teď jste v Německu. Berete to jako novou výzvu dokázat, že už zvládnete národní tým táhnout?
Asi jo. Hlavně bych byl rád, kdybychom konečně udělali úspěch. Vždyť kolik už let je to čtvrtfinále všelijaké... Pokaždé o nás rozhodne ten jediný zápas.
Proč ho Češi za poslední roky neumí zvládnout?
Rozhoduje jediná chyba, jeden gól, přesně jako na olympiádě. Je to všechno kdyby, ale v ten daný okamžik opravdu rozhodují maličkosti. Je to i o štěstí.
Nechcete však tvrdit, že je to jen o něm, že ne?
Určitě ne. Ale všimněte si, že jen málokdy někdo přehraje někoho jednoznačně. Bohužel nám se nepovedlo vyhrát čtvrtfinále třikrát za sebou. Pokusíme se o to tady.
S olympiádou už čtyřikrát... A také svazové vedení nabírá dojem, že z něj hráči dostali psychický blok.
Já si tohle nemyslím. Vždyť tým se každým rokem nějak mění, pokaždé přijdou jiní hráči. Můžu vám říct, že do toho jdeme stejně jako do každého jiného utkání. Jenže to teď zkrátka nevychází.
Nedeprimuje vás pak poslouchat rozbory neúspěchu?
Pro mě tohle deprimující není. Zkrátka zlatá generace je už bohužel pryč a všichni víme, jak byla výjimečná. O to těžší je to nyní pro nás.
Tak se ještě vrátím k tomu ideálnímu hokejistovi: jaký by měl být po mentální stránce?
(chvíli přemýšlí) Hlavně vyrovnaný. A taky to určitě nebude člověk, který nemá velké srdce. Psychicky by měl být silný každý hokejista, a když po něm všichni jdou, zkrátka to musí hodit za hlavu. Podle mého to právě ti nejlepší zvládají, jsou v klidu a hrají to, co umějí.
I vy se na ledě umíte ovládat. Kolikrát vás soupeři střežili, provokovali a vás to stejně nerozhodilo.
Protože tím, že člověk bouchne, týmu asi nepomůže a většinou naopak uškodí. Že na vás někdo hraje, si během sezony celkem zvyknete. Pro mě to bylo ve Slavii normální.
Jaký jste tedy ve skutečnosti? Kliďas?
To zase ne. Spíš jsem takový... (zamyslí se) Možná toho dost vydržím, ale když to potom jde ze mě ven... Občas hodně závidím flegmatikům, ale za něho se rozhodně nepovažuju. Že by mi bylo všechno jedno, tak to teda ne.
Měl by mít ten ideální hokejista respekt před ostatními?
Určitě by ho měl mít ke každému hráči. Ale takový ten zdravý respekt. Ne že se bude bát, jestli má někoho srazit. Přes to všechno by se měli hráči uznávat.
Upřímně: vy ke každému respekt máte?
Nevím. Těžko říct...
Tak před kým ho tedy opravdu máte?
Před velkými hráči, samozřejmě. Ať už je to v naší lize třeba Martin Straka, Martin Ručinský nebo Pepa Beránek ve Slavii. Tihle hráči v minulosti něco dokázali a já je za to hrozně uznávám.
Nepochybuji o tom, že mezi ně patří i Vladimír Růžička, trenér v reprezentaci i ze Slavie. Jaký spolu máte vůbec vztah?
Super, řekl bych. On mě dostal do extraligy, dal mi možnost nějak vyrůst. A já se pod ním opravdu vyhrál. Je výborný kouč, ví, v jakých situacích se kdy může hráč na ledě zachovat. Jsem mu vděčný.
Ztotožňujete se ve svých názorech?
Někdy už taky ne, ale to je logické. On z lavičky vidí všechno jinak než hráči na ledě. Jsou chvíle, kdy na věc máme každý jiný pohled. Ale tohle je určitě běžné i jinde.
Proběhla už někdy ostřejší výměna slov?
Já bych si to k němu ani nedovolil. Respektuju ho jako trenéra i člověka, který když mi něco řekne, tak to vezmu. A když k tomu něco mám, tak se o tom pobavíme. Ale nikdy ne v ostřejším tónu.
Růžička po šampionátu u reprezentace skončí. Pomohlo vám, že ji vedl ty dva roky právě on?
Možná ano, měl mě neustále na očích a podrobně mě zná. A navíc v nároďáku se hraje podobný systém jako u nás ve Slavii.
Nebude se vám po něm stýskat, až odejdete do ciziny?
(usměje se) Stýskat... Jeho i můj klub je sice Slavia, ale nadešel čas jít někam dál. Uznávám ho, ale naše cesty se budou muset rozejít.
Takže cítíte, že ten správný čas odejít nastal právě teď?
To už jsem si myslel loni. Ale tahle sezona se mi vyvedla ještě líp, upřímně nevím, co bych pro to musel ještě další rok udělat. Takže asi správná chvíle nadešla.
Co vše jste byl pro ni ochoten udělat?
Vše je to o nějakém tréninku.
Ale nejen o něm?
Souhlasím. Zkrátka jsem věděl, co se ode mě očekává, a byl po psychické stránce ve všem vyrovnaný. Začalo to už tím, že mi v útoku odešel Jarda Bednář, tým jsme taky neměli bůhvíjaký. Ale já si pořád věřil, měl jsem sebevědomí a od toho se všechno vyvíjelo.
Takže vám vyhovuje absolutní odpovědnost?
To musí každému hráči, který si věří a nebojí se hrát. Ano, já mám vsobě vůdčí osobnost už odmalička, vyhovuje mi, když vše stojí na mně, když vím, že zápas musím rozhodnout já...
... a když vás všichni chválí...
To sice potěší, ale člověk se nesmí ukolébat, aby si nemyslel, že je někým, kým vlastně není. Protože pak přijdou i chvíle, kdy se přestane dařit, a vy pak o mně třeba napíšete, že jsem nebyl vůbec vidět. Proto se od toho všeho snažím oprostit.
Když mluvíme o té odpovědnosti... Nemůžu se zbavit dojmu, že ji vedle Jágra zase tak úplně nepřijímáte.
(pokrčí rameny)
Že když jste na ledě s někým jiným, tak zkrátka víc hrajete a nehledáte především jeho.
Těžko říct... Jarda chce být hodně na puku, já bych se k němu taky rád dostal. Je to i o spolupráci, jenže tady není čas něco nacvičovat. Olympiáda i šampionát jsou pouze o dvou týdnech.
Jak českému týmu na mistrovství věříte?
Zase chceme medaili a já myslím, že skutečnost, že přišlo před turnajem celkem dost omluvenek, nás může jen vnitřně posílit. Ne, nebudu tu vyslovovat nějaké prognózy, stejně se vrátíme zase ktomu čtvrtfinále.
A až přijde, budete nervózní?
Já jsem trémista spíše v běžném životě, ale v hokeji určitě ne. Tohle u mě proběhne v klidu.