„Cítím se jako filmová hvězda, ale to já nejsem,“ řekl v pondělí večer na pódiu v Torontu pětasedmdesátiletý Václav Nedomanský při slavnostním večeru, který uzavřel příjímání nových členů. Není to však úplně pravda. To by o jeho nesmírně zajímavém životním příběhu nevznikal film. Pokud vše klapne, měl by se snímek v produkci jeho syna Vashiho dostat k divákům ještě do konce tohoto roku.
„Měl jsem nabídky na zpracování od Američanů, Kanaďanů i Čechů a Slováků, ale pořád jsem se tomu bránil a oddaloval to. Jsem totiž poměrně privátní člověk, ale se synem nemám žádné zábrany. Mělo by to být něco unikátního,“ říkal Nedomanský už v roce 2017, kdy se filmový projekt rozjížděl.
Zrod kanonýra
Nedomanský se narodil na jaře roku 1944 v moravském Hodoníně, ale ve známost vešel hlavně jako hráč bratislavského Slovanu, kde se už v osmnácti prosadil do ligového áčka. Vynikal zejména skvělou střelbou, která mu brzy vynesla pozornost fanoušků i reprezentačních koučů. „Ani nevím, jak jsem dával tolik gólů. Jako kluk jsem hrával s kamarády na ulici s míčkem a pak ještě sám střílel na dřevěnou desku. Hlavně jsem ale pořád zkoušel nejrůznější sporty, a to se člověk přiučí novým věcem,“ tvrdí vyhlášený kanonýr.
Celkem čtyřikrát se stal nejlepším ligovým střelcem, třikrát získal cenu pro nejproduktivnějšího hráče soutěže. Do reprezentace pronikl poprvé v jedenadvaceti letech a hned pomohl na světovém šampionátu 1965 ve Finsku ke stříbrným medailím. Cenných kovů má z MS hned osm, mezi nimiž zvláštní místo zaujímá jediný titul mistra světa, který získal v roce 1972 v Praze. Ve druhém zápase se Sovětským svazem, který rozhodl o československém triumfu, dával Nedomanský úvodní gól zápasu. „Tehdy jsme měli opravdu vynikající tým a nacházeli jsme způsob, jak Rusy přehrávat,“ vzpomínal Nedomanský.
Václav Nedomanský si třese rukou v Torontu s dalšími oceněnými.
Za jedno z největších vítězství v kariéře považuje výhru nad SSSR z MS 1969 ve Stockholmu, kde Československo jen pár měsíců po okupaci vojsky Varšavské smlouvy nenáviděného soupeře dvakrát porazilo. Výher nad Sověty si Nedomanský vždy považoval. Tehdy po gólu obránce Jana Suchého přijel k brance soupeře a mocně jí cloumal. „To byla asi největší extáze, jakou jsem při hokeji zažil,“ přiznává Nedomanský. „Rád vzpomínám třeba i na zápas ve Winnipegu z roku 1967. Tehdy jsme vyhráli 5:2 a já vstřelil čtyři góly. Uznali mi ale jen tři, protože při čtvrtém puk protrhl síťku.
Na mém posledním šampionátu v roce 1974 v Helsinkách jsme je smetli 7:2, což mi udělalo moc dobře,“ usmívá se urostlý autor rekordních 163 reprezentačních branek, kterého zbožňovali nejen fanoušci, ale také si na něj myslelo mnoho dívek a žen. Při kariéře také zvládl vystudovat vysokou školu, úspěšně absolvoval biologii a fakultu tělesné výchovy, i když diplom nikdy nedostal. Jako čerstvého třicátníka ho čekala povinná vojenská služba, ale v polovině 70. let se mu do armády nechtělo. A tak se kolem něj postupně stahovala smyčka. Státní bezpečnost mu chtěla zabavit pas, někteří „kamarádi“ na něj donášeli a komunisté mu nehodlali povolit zahraniční angažmá.
Emigrace se třemi taškami
Tehdy vymyslel zdánlivě jednoduchý trik, kterým oklamal tajnou policii. Z Bratislavy se přestěhoval do Brna, kde StB nedostala echo od slovenských kolegů a na Moravě povolili Nedomanskému vycestovat s rodinou na dovolenou do Švýcarska. „Nasedli jsme do chrysleru s pouhými třemi sbalenými taškami, abychom nebudili pozornost celníků a jiných slídilů,“ cituje Nedomanského kniha Breakaway líčící útěky hokejistů zpoza železné opony do zámoří. Ve Švýcarsku samozřejmě cesta Nedomanského s manželkou a tříletým synem Vaškem neskončila.
Bylo jasné, že se už nevrátí, a rychle se vydal do zámoří, kde na něj už čekali. Podobnou cestu zvolil i jeho reprezentační spoluhráč Richard Farda, jenž se ale za velkou louží tolik neprosadil. Zatímco obyčejní lidé v Československu Nedomanskému úspěch v Americe přáli, komunisté zuřili. Jeho jméno bylo tabu. Nesmělo se o něm mluvit, ani psát. „První nabídky od klubů NHL jsem dostal už v roce 1963 při turné národního týmu v Kanadě,“ líčil Nedomanský, který nakonec kývl na nabídku z World Hockey Association, ligy, která se v letech 1972–1979 pokoušela konkurovat NHL. Ve WHA odehrál celkem čtyři sezony za Toronto Toros a Birmingham Bulls. „Měl jsem to tehdy těžké v tom, že kdyby se mi nedařilo, jako emigrant jsem se neměl kam vrátit. Američané a Kanaďané nás považovali za komunisty, co jim berou práci a holky.
Václav Nedomanský se raduje ze vstřelení první branky v utkání se sovětským svazem na mistrovství světa (březen 1971).
V tréninkovém kempu bylo najednou malé hřiště a všechno se řezalo. Navíc jsem neuměl anglicky,“ popisoval Nedomanský krušné začátky v Torontu. V roce 1977 přešel do NHL, když si ho vytáhl Detroit Red Wings. U Velkých jezer se rok rozkoukával, ve druhé sezoně v NHL už byl ale nejproduktivnějším hráčem červenobílých a dočkal se chvály i od slavného trenéra Bobbyho Kromma. „Neměl jsem jinou možnost než uspět. Z existenčních důvodů jsem si nemohl dovolit opustit profesionální sport. Přijel jsem do Kanady ve třiceti a komunikoval jsem na úrovni pětiletého dítěte. Nemluvil jsem, skoro ničemu nerozuměl a nikdo mi nepomohl. Naštěstí se hrál hokej. Ukázal jsem, že jsem lepší než ostatní, a začali si mě vážit. Kdybych nebyl pro tým přínos, brzo by mě vyhodili,“ řekl Nedomanský v rozhovoru pro MF DNES.
Agentova zrada i nemoc
Závěr kariéry v NHL mu pokazila křivda, když ho zradil slavný hráčský agent Alan Eagelson, který měl pod svými křídly třeba Bobbyho Orra nebo Darryla Sittlera, když nedotáhl prodloužení smlouvy s Red Wings. „Různě spekuloval, oblboval mě a podváděl. Domluvil jsem se s Detroitem na dvacetileté smlouvě, podle které bych pět sezon hrál a dalších patnáct pracoval ve vedení klubu. Myslel jsem, že je uzavřená, ale agentovou vinou nebyla,“ vzpomíná Nedomanský, jehož následný soud připravil o mnoho peněz.
V NHL „Big Nedo“ strávil celkem šest let, po Detroitu působil ještě v St. Louis Blues a New York Rangers. Celkem dal ve 421 zápasech základní části 122 gólů a další tři trefy přidal v play off. U hokeje zůstal i po konci kariéry, když trénoval čtyři roky v Německu a poté působil jako skaut pro Los Angeles Kings, Nashville Predators a Vegas Golden Knights. Postupně byl uveden do Síně slávy IIHF, slovenského i českého hokeje a letos se dočkal i uvedení do té nejslavnější v Torontu. „Nehrál jsem proto, abych se stal členem hokejové Síně slávy, ale proto, že hokej miluji.
Jsem rád, že jsem pomohl otevřít dveře některým evropským hráčům, když jsem dosáhl svého snu hrát NHL,“ prohlásil ve své řeči. Aby ji mohl přednést, musel před pár lety přečkat svůj nejtěžší boj. Lékaři mu našli nádor, kvůli němuž podstoupil těžkou operaci. Trvala sedm hodin, k tomu přes měsíc v nemocnici. „Zhubl jsem ze sta kilogramů asi na pětapadesát. Ale stal se zázrak. O to víc mi teď chutná červené víno,“ těšil se v září 2016. A dnes si může užívat zaslouženého důchodu v Palm Desert v Kalifornii. Jako nový člen hokejové Síně slávy.
