Vyšel speciál LN 101 pohnutých osudů |
Jak s oblibou vyprávěl, za to, že skončil u hokeje, mohla sama příroda. Když se onoho 21. listopadu před 88 lety narodil, panovala krutá zima. Když jej rodiče nesli na křest,měli velký strach, aby neumrznul. „Od té doby tak mám k ledu blízko,“ líčil před čtyřmi lety pro LN Augustin „Gustav“ Bubník.
„Ukázalo se to již během doby, kdy jsem vyrůstal. Můj táta byl řezník a uzenář, moje maminka prodavačka v uzenářství. Protože mamka byla velká sokolka, tak nás vodila na sokolské cvičiště k Libeňskému mostu, kde bylo každou zimu vytvořené kluziště. Tam jsme začínali bruslit a já jsem se dozvěděl, že poblíž – na ostrově Štvanice – existuje zimní stadion, na kterém se hraje hokej.“
Netrvalo to dlouho a i on se proháněl na slavné „nudli“ – kousku ledu za hlavní plochou a učil se hokeji. A že mu to šlo, brzy se stal oporou mládežnických výběrů, v 17 letech už hrál za A tým tehdejšího „neporazitelného“ LTC Praha.
Hrát za tenhle klub bylo zároveň i vstupenkou do reprezentace.
Zlaté pražské mistrovství světa 1947 mu těsně uniklo, přednost nakonec dostali starší hráči, ale o rok později už byl členem party, která ve Svatém Mořici vybojovala stříbrné olympijské medaile. A nejen to: Čechoslováci šokovali bezbrankovou remízou s Kanadou, která si do té doby do Evropy jezdila pro vysoká vítězství. Ani jeden tým na turnaji neprohrál, pro zámořské vyslance nakonec mluvilo lepší skóre, a tím pádem se stali šampiony.
V Davosu hlasovali o emigraci
Na konci toho roku pak došlo k události, která předznamenala osudy mnoha reprezentantů. LTC se vydalo na Spengler Cup – nejstarší klubový turnaj v Evropě. V Davosu dostali hokejisté nabídku k emigraci a hráči o ní hlasovali. Nakonec se rozhodli vrátit (poměrem hlasů 8 : 6) a nenásledovat tak příklad několika slavných sportovců.
Mistrovství světa 1949 hostil Stockholm a českoslovenští hokejisté po dvou letech slavili titul. Tentokrát už s Bubníkem v sestavě. A dokonce poprvé v historii porazili Kanadu! „Zábrodský dal první branku, já druhou, třetí Roziňák. Vyhráli jsme 3:2, což Kanadu deklasovalo. Když jsme přijeli zpět, lidé nás vítali v Praze na nádraží. Byl tam i předseda vlády Zápotocký, ministři. Slavili jsme ve vládním salonku v nádražní budově, pak následovala jízda ulicemi Prahy. Byla to velká sláva.“
Tenhle tým mohl světovému hokeji vládnout ještě několik let. Jenže všechny naděje na další tituly zmizely o rok později zásahem komunistické moci. Na jaře 1950 tehdy jednadvacetiletý Bubník slavil pátý titul v řadě, tentokrát v dresu ATK Praha, kde trávil vojenskou službu. Navíc se s 26 přesnými zásahy stal i nejlepším střelcem ligy.
Jenže své kanonýrské umění už na MS ve Velké Británii předvést nemohl.
Ale nepředbíhejme.
V sobotu 11. března 1950 se sešli hokejisté k odletu na šampionát. Jenže se nikam neletělo. Proč? Rozhlasoví reportéři údajně nedostali víza a hokejisté měli ukázat „socialistickou soudržnost“. O dva dny později byli pozváni do Tyršova domu, kde se dozvěděli, že kvůli vízům reportérů účast na MS Československo ruší.
Pravým důvodem byla obava ministra informací a osvěty Václava Kopeckého, že mužstvo zůstane po mistrovství v zahraničí. Kopecký totiž moc dobře věděl o událostech na Spenglerově poháru 1948.
V hokejistech vřela krev. Vždyť máme obhajovat titul, říkali si. „Sešli jsme se proto záhy nato U Herclíků. To byla hospůdka za Národním divadlem v Praze, kterou vlastnil bratr tehdejšího hráče Sparty Zdeňka Ujčíka,“ vzpomínal Bubník.
Alkohol tekl proudem, zapíjelo se i narození syna reprezentanta Jiřího Macelise. K Herclíkům nešli jenom hokejisté, kteří to měli domů hodně daleko. S přibývajícími hodinami se hráči čím dál tím víc osmělovali. „Když byla ta největší veselice, tak jsme nadávali a sem tam vyběhli ven a tam křičeli: Smrt komunistům!“
Hokejisté také zpívali písničku, v které se praví, že nikdo není tak hezkej jako Vlasta Kopeckej (slávistický fotbalista). „Ovšem my jsme si text upravili na ministra Václava Kopeckého,“ vyprávěl Stanislav Konopásek.
Právě on a Václav Roziňák pak vycítili, že z popíjení může být pěkný průšvih. Proto se rozhodli vyrazit za jedním kamarádem s tím, že zábavu dokončí někde mimo centrum Prahy. Už byli na cestě pryč, když se rozhodli vrátit se k Herclíkům a vzít s sebou ještě Bubníka.
Do restaurace vešel Roziňák, ale už se z ní nevrátil – na místě ho zatkla policie. Bubník se pár okamžiků předtím snažil zachránit útěkem a ukrytím na dvorku do kufru auta. „Jenže mě objevili a vytáhli jako zajíce za uši,“ pravil Bubník s úsměvem.
Železný pásek kolem hlavy
Tehdy mu ale do smíchu rozhodně nebylo. Nejprve se ocitl v Bartolomějské ulici, později v onom Domečku na Hradčanech. Tam skončil spolu s dalšími pěti vojáky – Kobranovem, Štockem, Hajným, Španningerem a Jirkou. Nejkrutěji zacházel kapitán František Pergl řečený Suchá lípa s Bubníkem. Právě on se měl stát jedním z exemplárních příkladů procesu. Vyšetřovatelé věděli, že se zná s Martinem Bowem – šéfem amerického úřadu, který v Praze uděloval vstupní víza do Německa. A Bubník prý pro něj prováděl špionáž.
Realitou bylo, že byli přátelé a chodili spolu do Klánovic hrát golf. „Byl jsem mladý chlapec, který si z toho všeho dělal legraci. Myslel jsem si, že se nic nemůže stát, že možná dostaneme nějaký trest za tu výtržnost, kterou jsme udělali v hospodě. Ale to, co všechno následovalo potom, bylo velmi kruté.“
V Domečku bylo na denním pořádku psychické i fyzické mučení. Z Bubníkova vyprávění až mrazí.
„Jednou mi dali takový železný pásek kolem hlavy a ten utahovali, že si člověk myslel, že mu rozdrtí hlavu. Svázali vám ruce, takže jste se nemohl nijak bránit, a dělali si s vámi, co chtěli. Člověk měl strach, že vlastně může přijít o život.“
Šestice ještě před několika měsíci národních hrdinů nedostávala ani pořádně najíst. Do Domečku přišel Bubník s 80 kily, když ho po dvou měsících opouštěl, vážil 50. Převezli ho na Pankrác, zhruba šest týdnů poté byla na dvoře stejné věznice popravena Milada Horáková a další tři s ní odsouzení lidé.
„A já se strašně bál, že mě a Bóžu Modrého taky pověsí. Měli jsme paragrafy na špagát – velezradu, špionáž a rozvracení republiky. Smrt nám hrozila za každé z těch provinění.“
Brankář Bohumil Modrý přitom vůbec u Herclíků nebyl a ani už za národní tým nehrál. Státní bezpečnost z něj ale nakonec udělala hlavního obžalovaného.
Šestého října 1950 začal vojenský soud s 12 lidmi – deset z nich bylo mistry světa. Souzen byl i hostinský Ujčík, sám bývalý hokejista. Druhý den už se ve stejné síni, kde odsoudili Horákovou, vynášely rozsudky. Modrý 15 let, Bubník 14, Konopásek 12, Roziňák 10, Kobranov 10... Nejnižším trestem bylo osmiměsíční vězení.
Bubníkovi soud ještě přičetl půl roku za dopravní nehodu, při které zemřel člověk a za kterou dostal původně půlroční podmínku.
V hokejistech přesto žila naděje, nesmyslné tresty musí přece odvolací soud zrušit, říkali si. S těmito pocity je převezli do plzeňského vězení Bory.
„Když nám tam dávali mundúry, tak Zlatko Červený, což byl veliký šprýmař, říkal, u kterého krejčího šijeme, že takové šaty ani Bárta nemá – to byla vyhlášená krejčovská firma na Příkopech. Samozřejmě hned dostal přes hubu. Další legrace byla, když nás oholili – já měl na hlavě velkou tržnou ránu a bylo vidět šlic, tak Zlatko zase neopomenul udělat vtip: No hezky to máš sešitou tu hlavičku, ty se budeš líbit. A dostal zase nářez. Bachaři nás tam mlátili hlava nehlava.“
Všichni vězni museli pracovat a za nejhorší práci se na Borech považovalo draní peří. Bubník samozřejmě skončil u něj. Když nesplnil normu, nedostal druhý den najíst. Do toho z oken věznice mohl slyšet, když na plzeňském zimním stadionu padl gól. Jeho ovšem místo hokeje zajímalo odvolání. K tomu došlo dva dny před Štědrým dnem.
Do Prahy je vezli vlakem a oni na Hlavním nádraží procházeli opět kolem vládního salonku. Tentokrát s pouty na rukou.
Toho dne jim zhasla i poslední jiskřička naděje, Nejvyšší soud potvrdil původní rozsudky. „Proti mně tam mluvila domovnice z našeho baráku, které přitom táta za války pomáhal. Prohlásila o mně, že jsem poslední výhonek zlaté pražské mládeže, který je potřeba uříznout,“ líčil Bubník.
Pak ještě nějakou dobu pobyl na Borech, poté ho přesunuli do uranových dolů na Jáchymovsku. V táboře XII. se dostal do pracovní party, jejíž část pak utekla. Nově příchozího Bubníka s sebou nevzali.
Útěk a zastřelení kamarádi
„Ty kluky pochytali a postříleli, a když je přivezli zpět do tábora, hodili je na zem jako kus hadru a všichni kolem nich museli pochodovat. Běda když někdo smekl čepici nebo udělal křížek. To hned dostal od příslušníka pendrekem po hlavě. Bylo hrozné vidět mrtvé zastřelené kamarády. Byla to téměř celá parta.“
Bubníka ihned obvinili z napomáhání útěku a odvezli do ruzyňské věznice, kde se z něj snažili vymlátit přiznání. Zažil tam bizarní okamžiky, jako když někdejší generální tajemník KSČ Rudolf Slánský a spol. zpívali internacionálu a do toho je bachaři mlátili hlava nehlava.
Po půl roce se vrátil do Jáchymova dobývat uran, na svobodu musel ale ještě dlouho čekat. Pustili ho, spolu s ostatními odsouzenými hokejisty, až v roce 1955 na příkaz Antonína Zápotockého – onoho muže, který je šest let předtím vítal v Praze jako mistry světa a který byl nyní prezidentem.
Sedmadvacetiletému Bubníkovi bylo povoleno znovu hrát, ale do národního týmu nesměl. Po skončení kariéry se z něj stal trenér. Když došlo k uvolnění poměrů, vyslali jej dokonce tehdejší mocipáni do Finska. Seveřané po něm totiž zatoužili a udělali z něj kouče národního týmu – stal se tak prvním Čechem, který trénoval reprezentaci cizí země.
Finsko v té době nepatřilo do světové špičky. Bubníkovi se však na MS 1967 podařil husarský kousek. Finové tam pod jeho vedením poprvé porazili Československo. Bubníkovi z jeho domovské země dorazilo velké množství telegramů, v kterém mu pracující kolektivy i jednotlivci přáli jako zrádci národa návrat do vězení.
Hokejový svaz jej poté odvolal zpět a slíbil mu trénování juniorského národního týmu.
Jenže zůstalo jen u slibu a z hokejového mistra světa a úspěšného kouče se na čas stal v Praze řezník...