Za bitvy se Sověty mě dva dny vyslýchali na StB, vypráví kapitán z roku 1969 Jozef Golonka

V roce 1969 začalo být jasné, že sovětská okupace Československa z předchozího léta nebude přechodnou záležitostí na pár měsíců. Komunisté po krátkém období naděje a politického uvolnění opět utahovali šrouby a sportovní zápasy byly jednou z mála možností, jak to Sovětům aspoň částečně vrátit.

Na mistrovství světa ve Stockholmu se své šance chytili hokejisté. Ve strhujících a vypjatých bitvách porazili nenáviděného soupeře 2:0 a 4:3. Přitom ani v jednom případě nepodali soupeři na závěr ruce a ve druhém zápase si čtyři z nich přelepili na státním znaku na dresu hvězdu – symbol sovětského útlaku. „Chtěli jsme, aby to viděl celý svět. Že stojíme proti Rusům, proti okupaci,“ vypráví v rozhovoru pro LN a Lidovky.cz tehdejší kapitán Jozef Golonka.

Lidovky.cz: Od událostí v srpnu 1968 jste se SSSR nehráli. Jak jste vnímali to, že se s nimi na šampionátu v roce 1969 utkáte?
Nedobře, protože tento šampionát se měl původně hrát v Praze. Vše bylo naplánované, abychom získali titul před vlastním publikem. Sověty jsme porazili v roce 1968 a věděli jsme, že to dokážeme znovu. Nepamatuji si přesně, ale dva nebo tři měsíce před mistrovstvím světa dali Sověti příkaz na ÚV, že se nemůže v Praze hrát, oni se báli manifestací, které by mohly proběhnout stejně, jako když jsme nad SSSR vyhráli v Grenoblu, kdy nás vítali jako vítěze.

Legendy za zády. Josef Černý, Jiří Holík, Jan Gusta Havel, Josef Horešovský, Josef Golonka a Vladimír Bednář při natáčení Archivu Z ČSSR-SSSR a ČSSR-Švédsko 1969 v Síni slávy. pic.twitter.com/uEgIMzHDvh

— Robert Záruba (@robertzaruba) 14. února 2019

Lidovky.cz: Takže jste mysleli na triumf?
Počítali jsme s tím, že se bude hrát v Praze, že to bude v dobré náladě, uhrajeme titul. A potom přišla těsně před MS zpráva, že se to u nás pořádat nebude, že si to ÚV nevezme na zodpovědnost, a stěhovalo se do Stockholmu. My jsme už měli připravené lístky pro známé v Praze, a rázem nic. Byli jsme hodně naštvaní, protože tady byly okupační jednotky a všichni víme, co se v noci na 21. srpna 1968 stalo. Sjednotilo nás, že to není korektní, že to není správné.

Lidovky.cz: Byli jste hodně naštvaní a zklamaní?
Celý život jsme se ve škole učili, že se Sovětským svazem na věčné časy, a rázem tady přistála vojska Varšavské smlouvy. Nešlo nám to do hlavy, proč jsou jednotky na našem území, hlavně když jsou to spojenci. Nikdo z nás nebyl straník, jen pár z nás bylo v Dukle, ale ti se od toho distancovali. Pro nás to bylo takové znamení, že musíme protestovat proti tomu, že se to přesunulo do Stockholmu.

Lidovky.cz: Jaký způsob jste zvolili?
Byly různé varianty, ale zúčastnit jsme se museli, jinak by nás vyřadili. V roce 1962, kdy jsme měli naprosto špičkové mužstvo, jsme nemohli odjet na MS do Colorada. Tým NDR totiž nedostal víza a my jsme tím přišli o titul mistrů světa. Sověti totiž věděli, že nejsou ve formě, tak se kvůli NDR nestartovalo. My, oni a Rusové. A nakonec to vyhráli Švédové, kteří od nás dva měsíce před turnajem dostali šestku.

Golonka se dostal i do hokejové síně slávy IIHF.

Československé hokejisty po návratu z MS lidé bouřlivě oslavovali. Kapitán Jozef Golonka dostal dort s připomínkou výher nad Sověty.

Lidovky.cz: Jak jste tedy chtěli protestovat?
Sešli jsme se na soustředění v Jílovišti, shodou okolností to zařízení patřilo KSČ, a odtamtud jsme jezdili na tréninky do Prahy. Situace mezi obyvatelstvem byla napjatá a nálady hodně protisovětské. Svolal jsem jako kapitán schůzku, na kterou přišlo i vedení, všichni hráči. A výsledek byl, že musíme dát najevo solidaritu s národem.

Jozef Golonka: Je divné, když proti sobě hrají Češi a Slováci

Lidovky.cz: Na co jste přišli?
Padaly nejrůznější nápady, ale nejlepší návrh, a teď ani nevím od koho, byl, že stačí jen porazit Rusy. Na to jsem řekl: „Co tady budeme vymýšlet? To bude nejlepší. Nikdo nám další nápady stejně nezveřejní, je cenzura a tak.“ Hrálo se dvojkolově a mohli jsme se prezentovat tak, aby to viděli lidé v televizi. Že stojíme proti Rusům, proti okupaci. Chtěli jsme, aby to viděl celý svět.

Lidovky.cz: Jak vznikl nápad s nepodáním rukou?
Bylo to schválené s tím, že i kdybychom měli prohrát, tak až dozní hymna, kapitán podá rozhodčím ruku a odjedeme spontánně z ledu, že protestujeme proti okupaci. Všichni jsme v tom byli jednotní. Ať to byli kluci z Dukly, kteří riskovali svá zaměstnání. I Rudá hvězda, ti také šli do rizika. Potom jsme byli dva Slováci: já a Vlado Dzurilla.

Lidovky.cz: Až přišel první duel se Sověty, i když jste na něj čekali do sedmého dne turnaje.
Vyhráli jsme ho a vše proběhlo přesně podle plánu. Pochopitelně to šlo do celého světa, naše televize to tehdy, pokud správně vím, raději vypnula hned, aby nikdo neviděl, že jsme ruce nepodali. To stejné se stalo i při druhém zápase.

Lidovky.cz: A přelepené hvězdy?
To bylo až ve druhém utkání. Udělali to někteří hráči, kteří si přelepili hvězdy na státních znacích černou páskou. Jenže novináři, kteří v tom období převlékli kabáty, jak to tak vždycky bývá, je náhle začali kritizovat. Jaké je to zneuctění státního znaku a tak podobně. To už byli ti prosovětští. Samozřejmě, že nás to zasáhlo. Já jsem šampionát odehrál s těžkým zraněním, o kterém nikdo nevěděl. Měl jsem natržené křížové vazy, před každým zápasem jsem dostával do kolena patnáct injekcí, abych mohl hrát. Ani jsme nechtěli, aby to někdo věděl, protože jinak by po mně asi šli. V té době jsem patřil mezi ústřední postavy týmu, věděl jsem dobře, jak na Rusy hrát.

Lidovky.cz: Jaké byly pokyny?
Hlavně jsme nesměli faulovat. Měli jsme danou taktiku, a to díky trenérům – profesoru Vladimíru Kostkovi a panu Jaroslavu Pitnerovi. Zkrátka jsme měli jasné, co na Sověty hrát. Porazili jsme je 2:0 a 4:3. Já osobně si vážím tohohle týmu z jednoho důvodu. Nikdo z nás si v té době neuvědomoval, co nás doma čeká. Ta perzekuce… My jsme věděli, jak dopadli někteří protestující doma proti vpádu. A my to dokázali na mezinárodním poli. Už to nebyla čistě sportovní akce, byla to sportovně-politická akce. Za Dubčeka, všichni šli za Dubčeka.

Hádka legend: Šťastný označil Golonku za komunistu a estébáka. Soud nařídil omluvu

Lidovky.cz: Co se od vás na šampionátu očekávalo?
My jsme samozřejmě plnili to, co se od nás požadovalo. A všichni jsme šli do velkého rodinného rizika, zda pro nás kvůli tomuto aktu nepřijdou. Nikdo netušil, jaký nás za to čeká postih. Ale každý věděl, že domů můžeme přijet s tím, že jsme předtím prohráli s kýmkoliv, kromě Rusů. Tak jsme je porazili dvakrát, a potom nás rozhodčí obrali o titul mistrů světa.

Jozef Golonka (vpravo) si proti Sovětům zahrál i v řadě exhibic. Na snímku je s Anatolijem Firsovem.

Bývalý československý reprezentant Jozef Golonka.

Lidovky.cz: Jak to?
Dal jsem proti Švédsku regulérní branku, měli jsme být mistři (stačila remíza, ale Čechoslováci prohráli 0:1 – pozn. redakce). Ale tehdy fungovala rozhodcovská mafie, a i kvůli ní jsme o titul přišli. To nás velmi mrzelo, protože by to bylo hezké zakončení šampionátu. Zase o výsledku rozhodla politika.

Lidovky.cz: Doma se zatím vaše výhry bouřlivě slavily. Věděli jste to?
Když jsme se vraceli domů, tak jsme neměli s našimi lidmi kontakt. Nebyly mobilní telefony, na hovor k nám se čekalo třeba tři nebo čtyři hodiny. Navíc to bylo hodně drahé a my jsme měli na den dva dolary. Naše kapesné.

Lidovky.cz: To skutečně není mnoho.
Nějak jsme se nakonec útržkovitě dozvěděli od přítomných fanoušků, co se u nás děje. Doma to skončilo tak, že někteří hráči byli za své jednání perzekvováni a kritizováni. „Jak jste se vůbec takhle mohli chovat, takto protisocialisticky,“ říkali nám.

Lidovky.cz: Jak se to dotklo vás osobně?
Jako kapitán týmu jsem strávil dva dny na Státní bezpečnosti. Přišli pro mne jednoho dne večer a snažili se mi dokázat, že jsem zodpovědný za revoluci, prý jsem mohl za to, že lidé v autech troubili a manifestovali. Protože jsem byl kapitán, měl jsem si prý poradit s tím, že jsme si nechtěli podat ruce, že jsme si přelepili hvězdy. A pořád mi dávali podepisovat papíry, že se přiznávám, že to bylo dohodnuté. Ale nic jsem nepodepsal, a tak mě po dvou dnech pustili domů s papírem o mlčenlivosti.

Lidovky.cz: Jak vzpomínáte na spoluhráče?
Takový tým, v jakém jsem nastupoval pod trenéry Pitnerem a Kostkou, se už asi nenarodí. U nás opravdu platilo heslo „jeden za všechny, všichni za jednoho“. Navíc jsem byl kapitán, a to kapitán zvolený kabinou, ne komunistickou stranou.

Lidovky.cz: Jak na vás působili uznávaní trenéři Kostka s Pitnerem?
Vedení i hráči byli pohromadě a jednotní. Dodržovali jsme všechno, co nám řekli. Nenechat se vyprovokovat, kontrolovat hru, měli jsme perfektně obsazené soupeřovy hráče. Dříve to bylo tak, že jsme na Sověty naletěli, pobili se, sudí vyloučili nás a oni nás potom zničili. Jenže tentokráte se nikdo nenechal vytočit, byla tam velká obětavost. V týmu bylo tak velké nadšení, že to nahradilo i řadu nedostatků. Proti nám hrály největší osobnosti ruského hokeje, například útočníci Anatolij Firsov nebo Valerij Charlamov, ale ani jeden z nich si s námi nevěděl rady.

Lidovky.cz: A to tedy na titul, kromě té křivdy se Švédskem, nestačilo?
Kdybychom měli Janka Suchého a Jardu Jiříka, kteří se před posledními zápasy zranili, ten titul bychom domů dovezli. Bohužel jsme za ně neměli náhradu. Honza byl vyhlášen jako nejlepší obránce mistrovství, to hovoří za vše.

Hapal bude s tak nízkým platem slovenským zbohatlíkům pro srandu, zlobí se Golonka

Lidovky.cz: Jak zápasy s vámi brali Sověti? Vnímali vaši motivaci?
My jsme to nezkoumali, ale když jsme se s nimi potkali po zápasech, někteří za námi přišli s tím, že za nic nemohou, že v tom jsou nevinně. A když jsme se potom s nimi potkávali jako staří veteráni, přišla na to řeč – oni prý přesně věděli o tom, co se u nás děje, ale nemohli nic říct, protože to v tehdejším Rusku bylo velice riskantní. Museli se tvářit, že o ničem nevědí. Ale přiznali, že byli velice překvapení, když jsme z ledu bez podání ruky odešli. Neměli jsme totiž spolu žádné konflikty, které by se týkaly nějakých politických urážek. To tam opravdu nebylo, ač se to objevilo v nějakých dokumentech. Stejně jako se v těchto filmech objevilo, že buď museli vyhrát Švédové, nebo SSSR. O tom jsem nikdy neslyšel, ale tyhle dokumenty to tvrdily.

Václav Nedomanský se raduje ze vstřelení první branky v utkání se Sovětským svazem na mistrovství světa (březen 1971).

Lidovky.cz: Takže jste měli dobré vztahy?
Rozhodně! Byli jsme kamarádi, ale jak tohle všechno vypuklo, vztahy se rozbily. Ale chtěl bych něco říci k té dnešní době.

Lidovky.cz: Povídejte.
Víte, mě mrzí, že si dnešní mládež neuvědomuje, co jsme tehdy pro Československo udělali, že jsme se nebáli postavit na zadní. Mladá generace to nikdy nepochopí, protože si dnes každý může dovolit prakticky cokoliv. Ale je to kolikrát až anarchie, tedy alespoň u nás. Mladí mají spoustu požitků, ale nikdo z nich si neuvědomuje, že dříve nic takového nebylo. Samozřejmě řada kluků odešla do zahraničí, například Nedomanský nebo Farda.

Lidovky.cz: Jak vůbec vzpomínáte na tehdejší dobu?
Když jsme chtěli jet na dovolenou do Chorvatska, musel jeden z nás zůstat doma, aby bylo pojištěné, že ostatní neutečou. Proto mě mrzí, že tato generace, která bojovala za národ na ledě a vzepřela se režimu, je nejvíce postižena. Nedostáváme skoro žádné důchody, protože jsme jako hokejisté nic nevydělávali. Za stříbrnou medaili z Grenoblu jsme dostali 5000 korun, to je asi 130 eur. Za olympijskou medaili. Například jen u nás byli čtyři hráči pochováni jako bezdomovci, protože neměli ani tolik peněz, aby jim mohl být zaplacen slušný pohřeb.

Lidovky.cz: A jak jste na tom vy?
Já mám tu výhodu, že mám vystudovány dvě vysoké školy. Absolvoval jsem fakultu tělesné výchovy, potom jsem si udělal i ekonomii. Ale ne každý z hráčů má takovouhle možnost, aby se mohl vrátit do normálního života.

Lidovky.cz: Kdybyste si mohl vybrat, vyměnil byste ty dvě výhry nad Sověty za titul mistra světa, který vám schází?
Ne! Výhry nad Sověty v tomto období bych za titul z mistrovství světa nevyměnil. Ty zážitky z Grenoblu a Stockholmu jsou víc.