Nedlouho po okupaci v srpnu 1968 platila v úvodu zmíněná slova dvojnásob. Daviscupový zápas ČSSR – SSSR na Štvanici v červnu 1971 byl navíc první sportovní akcí v Praze, kdy se "Rusákům" mohlo dát najevo rozhořčení a nenávist. "Bylo to hodně vyhecované, víc než proti komukoli jinému," vybavuje si jeden z přímých aktérů duelu František Pála (63). "Strašně jsme je chtěli porazit, což se nakonec podařilo. Diváci byli nadšení," vzpomíná na výsledek 4:1.
"Stará" Štvanice měla kapacitu 5000 diváků, z toho byla polovina sedících. "Bylo narváno, mělo to náboj, všichni chtěli vidět naši pomstu za srpen. Atmosféra úžasná, naše vítězství pak lidi brali jako velké zadostiučinění a my taky," dodává tehdejší jednička čs. týmu Jan Kodeš (62).
Doby jisté posrpnové "volnosti" už byly pryč, utkání provázela rozsáhlá bezpečnostní opatření. "Fandilo se úžasně, ale sportovně, k žádné protisovětské manifestaci nedošlo. Jak mi později řekli kamarádi, mezi lidmi byla spousta fízlů v civilu, což se brzy v ochozech rozneslo. Riskovat nemělo cenu," líčí Pála. Na tribunách byli také uniformovaní policisté. "Určitě šlo o vybrané typy, ale nechali se strhnout a nakonec se paradoxně rozčilovali, že se málo fandí. Ale lidi fandili normálně, tenisově. Křičet "zkaž to!", jak si možná představovali, na tenise prostě nepřichází v úvahu," přibližuje s úsměvem.
Jedničkou sovětského týmu byl Alexandr Metreveli, Gruzínec. "Byl to inteligentní kluk, za tanky v Praze nemohl, ale lidi to nebrali, pro ně to byl Rusák. Ten proud ho tam prostě spláchl taky, jako spoustu ostatních," má jasno Kodeš. "Ale byl to borec, nám hráčům se za okupaci omluvil, o čemž se samozřejmě psát nemohlo," dokládá Pála. S bezpečnostními opatřeními souvisela další skutečnost. Hráči dostali pár volňásků, další vstupenky pro známé si mohli zakoupit. "Jenže všechno se přísně evidovalo. Takže jsem dostal šest lístků do třetí řady, místa deset až patnáct. A zároveň mě zodpovědný činovník, který to samozřejmě dostal befelem, upozornil, že za ty lidi ručím. Kdyby tedy udělali nějaký průšvih nebo provokaci, mohl jsem za to já!" směje se Pála.
Cestující spílali z vlaků
S někdejší tenisovou Štvanicí jsou spojeny i vlaky, jež projížděly v těsné blízkosti a bylo z nich dobře vidět na centrální kurt. "Že ty vlaky různě šibovaly, bylo normální, ale tehdy tam soupravy stály o poznání déle. A měli jste vidět lidi v oknech, jak nám fandili a Sovětům spílali se zaťatými pěstmi! Bát se nemuseli, věděli, že vlak se dá brzy do pohybu," baví ještě dnes Pálu. Mohli nějak protestovat i tenisté? "Ale jak? Tak jsme se Sověty a jejich činovníky nemluvili rusky. Oni chtěli, my to ze školy uměli, ale bavili jsme se jsme jen s tím, kdo uměl anglicky. A taky jsme si řekli, že nejlepším protestem bude, když je porazíme," uzavírá Pála vzpomínku na podivnou dobu.
