Co říkají fakta? Na posledních třech šampionátech od roku 2007 jsme kromě Američanů neporazili žádný tým z „velké šestky“ (Kanada, USA, Finsko, Rusko, Švédsko, Česko). Tři roky čekáme na medaili. Zatímco ještě na přelomu tisíciletí český národní tým tvořili většinou hráči z české extraligy či Evropy, nyní to je naopak. Výsledky juniorských reprezentací jsou žalostné.
Na druhou stranu – výsledky českých hokejistů se od roku 2007 lepší. Vyjma letošního zápasu s Kanadou jsme nikdy výrazně nepropadli. Generační výměna se celkem daří. Navíc o úspěchu či neúspěchu všech hokejových velmocí rozhoduje vždy hlavně a především čtvrtfinále. A ze šesti top týmů mohou jít dál jednoduše jen čtyři z nich. To není alibismus, ale fakt. Složení medailistů v posledních třech letech je pokaždé různé.
Kde je teda pravda? O velkém útlumu našeho hokeje určitě mluvit nelze, čeští hokejisté dozrávají (viz. NHL – Krejčí, Hudler, Michálek, dřívě např. Sýkora či Eliáš) o něco později. A malý důraz našich hokejistů? Právě Michálek, Čajánek či Vašíček dokazují, že i Češi umějí přitvrdit. Faktem ale je, že na špatnou práci s mládeží s v českých luzích a hájích poukazuje stále více lidí jak z řad veřejnosti, tak z řad odborníků.
O budoucnost českého hokeje se tak určitě bát nemusíme, k panice není důvod. Schopných hráčů se u nás rodí pořád dost a dost. Jen by jich při koncepčnější práci s mládeží, díky kvalitnějším trenérům a větší pracovitosti mohlo být ještě o něco více...
