Středa 15. července 2020svátek má Jindřich 23 °C přeháňky až bouřky Předplatné LN
Lidovky.cz > Sport > Ostatní sporty

Americká odysea Jakuba Dombeka aneb story nehrajícího hráče, který stále doufá ve splnění snu

Jakub Dombek | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jakub Dombek | foto: Jakub Dombek

Praha Říct, že je Jakub Dombek pechfógl, by bylo ještě hrubým podceněním situace. Už to, že stále působí v podkošovém světě, je spíš nebývalá souhra nebývalých okolností. Již třikrát totiž s basketbalem skončil, aby s ním čtyřikrát začínal.

Když se předloni vzdal své první možnosti reprezentovat a tím i zažít mistrovství Evropy U20, aby se včas odjel chystat na první univerzitní sezonu do USA, ztratil se zřejmě kdesi v kyberprostoru výsledek jeho testu z angličtiny. Jen co s obrovským zpožděním do Colorada, ležícího ve výšce Sněžky, „došplhal“, srazila ho k zemi až napotřetí objevená a po americku léčená mononukleóza, která mu prakticky sebrala šanci na prosazení se v první sezoně. A ač už plně zdravý - i s nemalou průpravou z atletiky, jež mu do velké míry srovnala celé tělo -, stihl 21letý 211 vysoký power forward v dalším ročníku pouhé čtyři zápasy s celkem šesti minutami ve hře. Když mu pak trenér dal jasně najevo, že s ním ani dál nepočítá, rozhodl se k přestupu na Hartford za jiným Čechem Miroslavem Štaflem. Teď už svůj basketbalový sen nechce vzdát. A stejně jako se v prvních měsících probil jednou ze světových top škol i bez pořádné znalosti angličtiny, bude chtít na nové univerzitě začít i úplně jinou sportovní kapitolu. A doufat, že mu příslušná komise NCAA svým hlasováním nesebere další sezonu.

Jakube, máte za sebou čerstvou zkušenost s kempem reprezentace U24, jaká byla?
Zážitek to byl super, moc se mi to líbilo. Byla to moje úplně první zkušenost s reprezentací. Jen jednou jsem byl pozvaný do dvacítek, to jsem se ale v létě 2018 soustředil na odchod do Colorada. Ten se ale o tři měsíce protáhl z důvodu nečekaných problémů s TOEFL testy z angličtiny.

Až o tolik?
Původně mi bylo řečeno, že test nebudu potřebovat, jenže se ukázal opak. Já se to dozvěděl v době maturit, na test jsem šel v Praze, ale protože jsem neměl prostor se náležitě připravit, tak jsem ho nezvládl. Napodruhé už to dopadlo, jenže jim trvalo o měsíc a půl nad standardní dobu jeho vyhodnocení, protože se jim výsledky mého TOEFL testu údajně ztratily, což nevím, jak je možné. Normálně trvá vyhodnocení dva týdny, ale když jsem tam po měsíci zavolal, pořád to nevěděli. Tušit tohle, do „repre“ dvacítek a na mistrovství Evropy bych býval tehdy jel. Já si měl možnost udělat test znovu, což bylo zdarma, jenže zase se vše o několik týdnů oddálilo a místo 1. června jsem odlétal až po polovině srpna.

Jakub Dombek
Jakub Dombek

Zpět do kempu U24 - jaký jste měl dojem z kouče dospělých lvů Ginzburga?
Dobrý. Očividně jde o úžasného trenéra, což dokazují jeho výsledky s českou reprezentací, které podle mě nikdo neočekával. Já tak byl poctěn, že jsem tu na kempu mohl být. Tréninky mě bavily, ten týden nebyl nic extra těžkého. Hodně se hrálo, 1 na 1, přesilové situace v protiútoku i akce pět na pět.

Vy jste o mládežnické reprezentace přišel i z důvodu různých pauz od basketbalu. Čím vším jste si tedy prošel?
Basket jsem hrál od nějakých šesti, protože ho hrála celá rodina a ke sportu jsem byl vždy vedený. Asi ve 12 letech jsem ale přešel na atletiku. A to jsem pak udělal ještě jednou – asi po roce a půl přechod zpátky k basketu a znovu k atletice. Zpět jsem se k basketu vrátil až v kategorii U17, což bylo v Ostravě, většinou v nějakých béčkových týmech. A pak někdy v U19 mě basket přestal úplně bavit a seknul jsem s ním. Měl jsem i nějaké méně vážné zranění a už jsem se nechtěl vracet. Jenže v den, kdy jsem se pro konec rozhodl a začal přemýšlet, co vlastně budu dělat, se mi ozval trenér Julián Beťko z pražské GBA. Já řekl „dobrý“, že se ozvu, a když jsem o tom řekl doma, bylo rozhodnuto. Takže vlastně až jako „devatenáctka“ jsem do basketu pořádně šlápnul.

Ovlivnily vaši individuální vybavenost ty tři přestávky od basketbalu hodně?
Určitě mi chybí vyhranost, nemám za sebou tolik zápasů, navíc poslední dva roky jsem v Coloradu stál. Na druhé straně atletika, kde jsem dělal skok do výšky i do dálky a příležitostně i překážky, mi hrozně pomohla s koordinací těla. Jako malý jsem s tím měl velké problémy, sotva jsem chodil. Měl jsem velkou skoliózu páteře, navíc i chodidla namířená k sobě a pořád jsem si o ně zakopával. S tímhle, se sprinty i výskokem mi ale atletika hodně pomohla.

Byla při dvou prosezených sezonách v Coloradu pozvánka na reprezentační kemp U24 o to překvapivější?
Já byl po předčasném skončení sezony ještě dlouho zaseknutý na škole, ale volali mi tam kvůli pozvánce asistent Luboš Bartoň i manažer Michal Šob. Já to na jednu stranu nečekal, ale zase jsem v Americe trénoval na té nejvyšší úrovni. Z týmů divize I odcházejí kluci do NBA každý rok a to mi dalo určitě spoustu zkušeností.

Do zámoří jste odešel nedlouho poté, co jste pod koši málem skončil. Jak k tomu došlo?
Na začátku působení v GBA jsme mezi sebou hráli i před skauty z Ameriky a to byl snad můj první trénink. Já tam jednou zasmečoval jako by nic asi přes čtyři lidi, pálil jsem to odevšad a dařilo se mi. Ani jsem se nepoznával, nevím, kde se to ve mně vzalo. A od té doby mi stačilo dodat jen sebevědomí, které mi v Ostravě hodně chybělo. A když jsem ho získal, povzbudilo mě to, našel jsem lásku k basketu, makal na sobě a ti skauti se začali ozývat. Jezdil jsem na návštěvy různých škol a pořád trénoval s Juliánem. Nakonec jsem byl na jedné škole v Los Angeles, na Arkansas State a v Coloradu. A měl jsem dalších asi deset nabídek.

Byl zájem skautů tím, co vás do USA přilákalo nejvíc?
Líbila se mi myšlenka jít tam studovat. Kdyby mi někdo ten rok, co jsem chtěl skončit v Ostravě, řekl, že budu hrát v Americe, zaklepal bych si na čelo. V Ostravě jsem nehrál, byl jsem psychicky dole. A na GBA jsem se dostal mezi kluky, kteří to chtějí někam dotáhnout. Tím se navýší standard i vám.

Po dvou letech v Coloradu jste ale skončil bez aktivního zapojení do zápasů – byl to dobrý výběr školy a týmu?
Jistě bych byl rád, kdybych někde hrál. Vybírat znovu, vzal bych nějakou nižší úroveň divize I, kde by mi dali šanci. Colorado patří na vršek divize, což obnáší, řekněme, pět top konferencí, a tam už je basket hodně o byznysu. My vesměs celou letošní sezonu byli mezi TOP 25 týmy celé divize, konkurence v týmu tak byla velká a já nedostával šanci.

Na školu jste jako nováček dorazil předloni v létě se zpožděním, bez možnosti přípravy s novými spoluhráči. Co ještě váš nástup ztížilo?
Už po týdnu jsem se necítit nejlíp zdravotně. Udělali mi tedy různé testy, protože jsem byl hrozně unavený - jen jsem vyšel schody, potřeboval jsem si lehnout. Nemohl jsem pořádně jíst, ani pít - měl jsem vždycky pocit, že polykám hřebíky a zhubnul jsem asi sedm kilo. Testy na streptokoky a mononukleózu ale dopadly negativně. Pak jsem přišel na jeden lehčí trénink, kdy trenér chtěl vědět, jak jsem na tom fyzicky. Chtěl s mnou udělat nenáročný „workout“, jenže už po rozcvičení jsem mu musel říct, že dál nemůžu, protože se cítím hrozně. Za to jsem to trochu schytal, protože v Americe vás jako Evropana často berou za měkkotu. A pak si kouč po několika mých klicích chtěl udělat fotku, abych později viděl, jak jsem se změnil. Jenže jak jsem vstal, omdlel jsem. A vzápětí mi, asi až napotřetí, zjistili mononukleózu v pokročilém stádiu. Tak strašně mi nikdy nebylo, a já s tím musel i trénovat. Jenže vydržel jsem tak pět minut, tělo mi úplně odcházelo. Jednou jsem takhle stál u stěny, omdlel a najednou se nade mnou sklánělo deset kluků. Nebo jsem měl několikavteřinové mikrospánky, kdy mi tělo úplně vypnulo.

Za jak dlouho jste se dal dohromady?
Dva dny mě nechali na kapačkách. Překvapilo mě, že Američani to řešili úplně jinak než v Česku. U nás bych byl pryč na půl roku, ale ve Státech to bylo asi měsíc a půl a pak už jsem začal normálně trénovat. Řekli mi, že tělo to pak samo přejde.

Byly by vaše vyhlídky při šesti podkošových hráčích v sestavě o hodně jiné, nebýt této šlamastiky i pozdního příjezdu?
Určitě by byly mnohem lepší. Ta letní příprava je hlavně o posilování (pod vedením trenéra smí tým v létě podle Dombeka strávit jen pár hodin týdně), což mi dost chybělo. A k tomu jsem zhubnul, takže fyzicky jsem se těm klukům nemohl rovnat. A jak začne sezona, tréninky jsou dvě a půl až tři hodiny denně, což jsem po té nemoci a krátké pauze na zotavení absolutně nezvládal. Do toho se ještě přidávala pro nás nezvykle vysoká nadmořská výška (přes 1600 metrů), kde se mi hodně blbě dýchalo.

Až loni v létě jste se tedy měl šanci dostat do plné kondice.
Tak. Oni mi navíc tu první sezonu nezapočítali, takže jsem o ni nepřišel. Věřil jsem, že na svou první pořádnou sezonu už budu ready. Už po návratu z té nemoci jsem makal pětkrát týdně v posilovně, v hale jsem byl víc než ostatní. A tím, že jsem ani necestoval, jsem měl víc času na školu. Já před odchodem prakticky neuměl anglicky, takže jsem se tomu mohl věnovat víc... Druhou sezonu už jsem čekal větší šanci, ale tu jsem nedostal. Kolikrát jsme v poločase vedli o třicet, ale trenér mě tam dal na poslední dvě minuty, čemuž jsem nerozuměl. Jednou dokonce dal místo mě do hry i „walk-ony“, což jsou členové širšího kádru, kteří si školu platí sami. A trenér mi pak nejednou přišel říct: „Sorry, měl jsem tě tam dát.“ Po sezoně jsem s ním mluvil a dozvěděl se, že moje pozice se možná ani dál nezmění. A prý že na škole můžu zůstat a že budou rádi, ale taky že můžu jít jinam a pomůžou mi najít školu, která by mi seděla nejvíc. A když jsem se nad tím zamyslel, rozhodl jsem se pro změnu, protože už vážně potřebuju hrát.

Na jaký ústav padla volba?
Na Hartford, kde je i Míra Štafl. V NCAA ale teprve budou hlasovat, jestli mi dovolí hned hrát, což by bylo super (po přestupu v rámci divize I hráč musí obvykle rok stát, ale NCAA v některých případech tuto povinnost zruší – pozn.). Teď se dokonce uvažuje, že by povolili všem hráčům po přestupu hned hrát, ale to hlasování se posunulo a taky by nastala zřejmě obrovská cirkulace hráčů.

Studium plánujete dokončit v kompletním znění, co by mělo přijít pak?
To je ještě daleko. Teď se soustředím na léto, kdy na sobě budu makat. To nehraní v Coloradu mě mrzelo, ale taky mě namotivovalo. A podle příští sezony, i podle toho, jestli budu moct hrát, uvidíme, co dál.

Splnili jste s týmem v letošní sezoně bilancí 21-11 cíle?
Sezona byla výsledkově dobrá, jednu dobu jsme byli i první v tabulce a vypadalo to, že můžeme být i nejúspěšnější tým dějin školy. Jenže pak jsme prohráli v Oregonu a sezonu zavírali bilancí 0-5. A na konferenčním turnaji jsme prohráli hned první zápas. Tím, že jsme většinu sezony hráli dobře, bychom ale pořád byli pozváni do March Madness (celostátní play-off pro nejlepších 68 celků divize I). Jenže korona pak vše zrušila.

Seděl vám zámořský herní styl?
Mně jo. Je to hodně rychlé, nahoru dolů. Své atletické tréninky z minulosti jsem tam mohl využít. Jediný problém jsem měl s nedostatkem kil. Jak jsem po mononukleóze zhubnul, nabral jsem ještě první rok přes jedenáct kilo. Aktuálně mám 92, ale v Americe jsem jednu dobu měl až 98 kil.

Jak jste zejména první měsíce bojoval se svou angličtinou při studiu?
Colorado obecně patří mezi 150 nejlepších vysokých světa, čímž je jeho hodně dobrá úroveň daná. Je to úplně jiný svět, a je to jako v amerických filmech, kdy jsem vůbec netušil, co mě čeká. Bylo to ale super. Největší problém byl s tou angličtinou. Z GBA jsem trochu mluvit uměl, ale v Americe má každý jiný přízvuk a já tak začínal od nuly. Když na mě někdy spoluhráči mluvili, musel jsem jim prostě říct, že jim nerozumím. A půl roku až rok mi trvalo, než jsem začal mluvit plynule.

A jaké zážitky jste zatím získal mimo zdi školního kampusu?
Několikrát jsem viděl naživo zápasy Denver Nuggets, na které to je od nás 50 minut autem. Na Vánoce jsem se podíval i na Havaj. A loni před sezonou jsme v rámci přípravy byli s týmem na týden v Číně, kde jsme stihli i Disneyland v Šanghaji. Další věc byla, že jako škola jsme měli soukromé letadlo, které sdílely týmy amerického fotbalu a basketbalu. Oba mají sezonu v úplně jinou dobu, takže během soutěží ho mají vždy jen pro sebe. Celkově je ta škola jiná, než jsme zvyklí od nás. Na kampusu se mi líbí, že jde o takové malé město, kde bydlí všichni pohromadě, a jde tam sehnat všechno. Navíc každý tam nosí školní věci, což je pro Američany ohromně typické.

Snažím se naučit mít jizvy po popálení ráda, říká Týnuš Třešničková

Kristýna Třešňáková známá pod jménem Týnuš Třešničková (Praha, 27. června 2020) | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Byl to okamžik. Vteřina, v níž ji ožehly plameny. Vlasy, krk, ruce, obličej... Ten krásný obličej, který ji živí. Jedna...

Největší slabiny ojetých dodávek. Přinášíme přehled nejporuchovějších vozů

ilustrační snímek | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Dodávky byly stvořeny pro práci. Najedou mnohem více kilometrů než osobní auta, a to v náročných podmínkách. Ne všechna...

VELKÝ TEST ZOO: přehled cen, zvířat i atrakcí. Přijeďte, pomůžete!

Tygr ussurijský v Zoologické zahradě Olomouc | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Mají otevřeno 365 dní v roce, ať praží slunce, nebo se žení čerti. Na několik týdnů je zavřel až koronavirus. Chcete...