Tak ale mohlo běžecké lyžování vypadat, kdyby vývoj mazadel ustrnul na svém počátku před více než sto lety.
„Slanina patřila mezi první běžně používané preparáty na mazání skluznic,“ vysvětluje Aleš Suk, který se historii vosků a mazání lyží věnuje. „Působilo to ale jen za určitých teplot, podobně jako posyp chodníku - sníh se rozpustil a promaštěná skluznice lépe klouzala.“ Když nebyla slanina, vypomohli si lyžařští pionýři třeba slanečkem.
Jenže slanina měla řadu zřetelných nevýhod, a tak odstartoval vývoj vosků, různých postupů impregnací lyží všech druhů - běžeckých, sjezdových, skokanských a v posledních letech i snowboardů.
Začalo to v Kalifornii „Dneska už nic netradičního na lyže nemažeme,“ usmívá se Jan Pešina, šéf českých servismanů na MS v Liberci.
|
Co se také nanášelo na skluznice |
| slanina vorvaní tuk parafín ze svíček petrolej lněný olej dřevitý dehet krém na boty včelí vosk mastek |
Z mazání se stala věda
Je historickým paradoxem, že lyžařské vosky se poprvé objevily v Kalifornii, a to už v polovině 19. století. Vynalézaví zlatokopové tam tehdy v zimě závodili na lyžích a skluznice začali mazat. Brzy spatřil světlo světa první komerční vosk zvaný Černý doping.
V Evropě se vosky začaly prodávat kolem roku 1900. „Receptury byly takové, co si kdo vymyslel,“ říká Suk. Bývalý trenér juniorské běžecké reprezentace a Pešinův učitel sám objevil čtyři exempláře vosků Reccord z roku 1901, které spolu s dalšími vystavuje ve Vrchlabí v rámci expozice s názvem „Každý mistr maže klistr“.
Rozvoj lyžování a první zimní olympiáda v roce 1924 poslaly výrobu vosků z kůlen nadšenců do továren. Složení a způsob výroby si ale „voskaři“ střežili jako oko v hlavě. Ztracená receptura Svůj zvuk měly v lyžařském světě i české výrobky. Nejproslulejší stvořil smíchovský Otto Bauše, z jehož dílny vzešel slavný Velox, později přejmenovaný na R klister. Po jeho voscích borci ze Skandinávie šíleli. „Komunisté ho po nástupu k moci dlouho nechávali být. Až na konci padesátých let za ním přišli a dílnu s dvanácti zaměstnanci zavřeli,“ vypráví Suk. „Nabízel jim, že když ho nechají vedoucím, tak jim prozradí výrobu vosku, ale odmítli. Tak si vzal unikátní recepturu do hrobu.“
| Recept Josefa Krause ze Štěpanic na výrobu lyžařského vosku z roku 1905 |
| 1 kg dřevitého dehtu 0,5 kg loje 0,2 zemního vosku může se také kombinovat s voskem ze svíček |
Přitom po voscích starých několik desetiletí prahnou nejen sběratelé, ale i závodníci. Dnešní ekologické regule totiž zakazují některé příměsi a tím se snížily ceněné vlastnosti. Takže se experimentuje dodnes. Třeba sjezdař Ondřej Bank před lety používal běžecké vosky. „A jely dobře,“ směje se Bank.
Jenže ne vždy se výsledek dostaví. V roce 1951 se o tom přesvědčil slavný skokan Zdeněk Remsa, když přijel předvést své umění mistra republiky na dorostenecké závody do Jilemnice a kolega Jarka Kadavý mu namazal lyže. „Říkal ,skluznice se leskne jako psí kule, to pojede jako šlak‘,“ vzpomínal Remsa. „Už ve stopě jsem věděl, že je to v h... Drhlo to. Letěl jsem po hlavě na buben v kotrmelcích dolů. Ostuda jak barák,“ usmíval se s odstupem let Remsa.
Vše začalo v Kalifornii, kde si v polovině 19. století zlatokopové zpestřovali zimu závody na lyžích. Tehdy začali vyrábět první komerční vosky založené na bázi vorvaního tuku, rostlinného oleje a borové pryskyřice. Světlo světa tak spatřil „vosk“ Black dope (Černý doping) a Sierra Lightning (Blesk Sierry). V Evropě se začaly první vosky vyrábět před první světovou válkou, rozmach zaznamenalo toto odvětví v meziválečném období. Složení vosků, hlavně těch slavných, podléhala přísnému utajení. V současnosti používají servismani předních závodníků desítky vosků, jejichž cena šplhá do statisíců. I dnes si ale své postupy žárlivě střeží.
