Nakonec legendární a nezničitelný Václav Chalupa (40) zakotvil na dvojce "bez“ s Jakubem Makovičkou, stal se podruhé otcem a nyní se chystá na svou šestou olympiádu!
* LN Měl jste úspěšný začátek léta - jste podruhé tátou, potom vás dodatečně nominovali na olympiádu. Takže dvojnásobná radost?
Tak nějak. Jenže mezi těmi událostmi byl časový odstup. Když jsme těsně nepostoupili z poslední kvalifikace v Poznani, tak mě narození Ondřeje drželo nad vodou. Další týdny jsme trénovali a doufali, že to s dodatečnou pozvánkou do Pekingu vyjde.
* LN Dokáže člověk v takové nejistotě trénovat naplno?
Šlo spíš o psychiku, ale tím, že jsme na to byli s Kubou dva, se to dalo zvládnout. Když to řeknu trochu nadneseně, v těch chvílích se projeví, jak člověk ten sport bere poctivě. Když nám pak předseda svazu Jirka Kejval zavolal, že dvě místa pro Peking, co se uvolnila, patří nám, byli jsme nadšeni. Nádhera!
* LN V minulých třech letech jste byl členem párové čtyřky, stříbrné z Atén, a dvojskifu, medaile však zůstaly více či méně daleko. Nezačal jste o sobě pochybovat?
Myslel jsem, že jsem v párovce našel novou chuť, ale po dvou letech jsem zjistil, že mě ta skupina nechce. Dřel jsem jako mezek, a stejně jsem byl ze hry venku. A na dvojskifu jsme se loni s Milanem Dolečkem veslařsky nesešli. Když Milan odešel do párovky, tak jsem koncem zimy přijal Kubovu nabídku a usedl s ním do dvojky. A najednou ze mě spadnul stokilový batoh.
* LN Takže to bylo vysvobození?
Přesně tak. Do té doby jsem měl spíš nepříjemné pocity. Není to legrace, když slyšíte - jsi starý, jdeš.
* LN Zmínil jste stokilový batoh. Jak jste to myslel?
Protože jak od Kuby, tak od trenéra Petra Blechy cítím, že si mě váží. Samozřejmě, dvojka je nepárová, teď držím jedno veslo a musel jsem svoje veslování měnit, ale jsou jiné věci, které na mně oceňují. A hlavně - cítím podporu. Proto jsem znovu nadšený, pořád to naše snažení někam spěje, zase mě to hrozně baví. Rozvázaly se mi ruce, předtím jsem byl spoutaný.
* LN Troufnete si odhadnout, jaké umístění z Pekingu přivezete?
Před ostatními jsou lodě Kanady, Austrálie a Nového Zélandu, silná je Francie. My bychom měli patřit do další početné skupiny. Z loňska se kvalifikovalo jedenáct lodí a my šest nebo sedm z nich letos poráželi. Chceme předvést, že jsme si divokou kartu zasloužili. Dostat se do finálové šestky by bylo úspěchem.
* LN V prosinci vám bylo čtyřicet -předhazuje vám to okolí?
Spíš slyším, že pojedu na šestou olympiádu. To si ale hned připomenu, jak jsem starý... (úsměv)
* LNA co vaše tělo? Nevysílá varovné signály?
Kupodivu je v pohodě. Moje problémy jsou srovnatelné s těmi, co jsem měl ve dvaceti. Až na meniskus, který jsem si zjara urval. Čeká mě operace, ale moc to nebolí. Jen běhání nahrazuju jízdou na kole.
* LN Může se stát, že v Pekingu získáte impulz do dalších let?
Určitě. Cítím sice zodpovědnost za rodinu, zároveň ale vím, že věčně veslovat nemůžu. Rozhodnutí, jak ji budu živit dál, ale oddaluju. Olympiáda ukáže. Třeba řeknu - může to být ještě lepší, anebo - tohle jsem od toho očekával, už si to nechci kazit ničím jiným. Ale sedmá olympiáda? To už snad ne...! (smích)
* LN Takže by vám nevadilo, kdyby Štěpánka Hilgertová za čtyři roky vaši olympijskou "šestku“ vyrovnala?
Určitě ne, když bude chtít... My se často nevídáme, spíš na olympiádách. Je neuvěřitelné, jak to zvládá, když byla na olympiádě poprvé, měla už dvouletého syna. Má úžasný cit pro vodu, a hlavně ji to baví. A má to těžší než já, protože její manžel vodě rozumí a případné chyby si oba nosí domů. Což mě nepotkalo. Naštěstí.
