LN Jak si užíváte první chvíle doma po téměř dvou měsících strávených v sevření třeskutých mrazů, skal, sněhu a ledu?
Žádné ejchuchu se večer nekonalo. Užívám si hlavně blízkých lidí, které mám rád, cítím úlevu a snad i spokojenost. Těšil jsem se taky na snídani v trávě. Tu mi ale trochu pokazil déšť. Teď mám zrovna nohy na stole; pořád mě strašně bolí.
LN Na expedici jste odletěl 4. dubna s vírou, že vám snad ty všechny čtyřky přinesou štěstí. Teď si asi říkáte, že datum odletu bylo skutečně dobře vybrané…
Nejsem numerolog, ale zaslechl jsem naopak, že těch čtyřek se pohromadě sešlo nějak moc. A já mám bohužel pocit, že na téhle expedici bylo snad všechno špatně. Až na ten závěrečný vrchol.
LN Co všechno bylo špatně?
Hlavně počasí. Nahoru jsem šel dvakrát a v okamžiku, kdy měl být vrcholový den, na mě čekalo sněžení a vichr.
LN Také vás zlobilo koleno…
Zpočátku a pak někdy asi v polovině expedice se koleno ozvalo, ale bolesti po pár dnech zmizely. Stejně jako se vyřešilo, když jsem se šmikl nožem do kolena při budování čtyřky a zahrabávání věcí do sněhu. Dlouho jsem pak cítil, jak mi krev teče do boty. V extrémních výškách se všechny rány špatně hojí.
LN Jak jste si poradil?
Nijak. Nechal jsem to a krvácení časem přestalo…
LN Zatímco většina horolezců ve stěně šlapala s kyslíkem a s vydatnou pomocí šerpů, vy jste tradičně lezl bez kyslíku a navíc sám, takže vám ani v nejtěžších chvílích nikdo nepomohl. Říkal jste si někdy, příště sám rozhodně ne?
Když nemáte v horách kámoše, tak to na psychiku dobré není. Ne že bych samotu vyhledával, ale nakonec to takhle vyšlo; byla to jakási z nouze ctnost. Mně ani tak nevadí, že lezu sám, ale hlavně jsem si říkal, ať nejsem osamocený tam dole v bejzu (základním táboře).
LN Což se nakonec stalo…
V bejzu totiž každý žije svým životem. I nejbližší sousedi jdou nahoru většinou jindy než vy, jiní se zase třeba zrovna vrátili seshora a měli toho plné zuby. Zkrátka tam život zrovna nepulzuje.
LN I podle zpráv na vašem webu bylo zřejmé, že jste na tom občas nebyl psychicky zrovna dobře.
Na dně jsem psychicky nebyl, to zase ne. Jenže ten tábor… V něm jsem nepotkával horolezce, komunitu, z níž pocházím, lidi, které vyhledávám. Tady byli naprosto jiní lidé než jinde. Bejz je totiž společný pro Lhotse i Everest. A na Everest dneska lezou byznysmeni, dobrodruzi nebo lidé, kteří chtějí být v něčem první. Třeba první policista, co tam vyleze, nebo primátor… Někteří si ani neuměli nasadit mačky.
LN Vy jste poslední atak vrcholu nejprve vzdal, ale o čtyři hodiny později jste pokus zopakoval. Neriskoval jste přece jen přespříliš?
Riziku se v horách nikdy nevyhnete. Navíc původní rozhodnutí, že na to kašlu, jen potvrzuje, že jsem měl situaci pod kontrolou. Při tom prvním pokusu jsem byl strašně vyčerpaný. I kvůli tomu, že jsem ve výšce 7700 metrů večer ve vichřici tři hodiny kopal plošinu pro stan.
LN Ono se navíc tak vysoko zrovna moc dobře asi nespí...
Prakticky jsem nespal, spíš bděl. A když jsem se pak ve dvě ráno vydal k vrcholu, po chvíli jsem si říkal, tohle skončí průšvihem, já se někam zřítím. Proto jsem se vrátil.
LN Jenže nakonec vás Lhotse na vrchol přece jen pustila…
Už bylo světlo, a já navíc v té chvíli o vršku vůbec nepřemýšlel. I proto jsem měl dost málo pití, které mi zoufale chybělo taky při sestupu. Vrátil jsem se strašně dehydrovaný, a tím i hodně unavený.
LN Pak vás ale cestou do Káthmándú konečně zahřálo slunce…
… a já viděl zase trávu, sundal si pohory a v kraťasech a triku si lehl na zem. To byla nádhera!
