Přesto k nám již tento mužný sport taky strčil dva prstíčky na ohřátí -dokonce jsme s kapelou párkrát doprovázeli finálová utkání mezi Pražskými Lvy a Pražskými Pantery či Ostravskými Oceláři.
Hra se mi líbí, pravidla se při troše dobré vůle dají zmáknout za tři utkání v televizi. Tenkrát se mě ptala děvenka od novin, jak tipuji výsledek. Střelil jsem od boku - dvacet osm ku čtrnácti (obvykle jde o násobky sedmi). Děvenka vyvalila oči a zeptala se: To myslíte vážně? Tak možná třicet pět ku dvaceti osmi, řekl jsem. Vytřeštila zrak znovu, prostě si to pletla s normálním fotbalem.
Se zmínkami o americkém fotbalu jsem se setkal už v dětství, když nás v soudružských sdělovacích prostředcích informovali, že tento sport ze země vrahů z Wall Street je nejbrutálnější na světě a že je tam povoleno vše kromě užití rezavého nože. Jeden z toho mohl mít dojem, že tam muselo být aspoň sto náhradníků, aby se vůbec dohrálo.
Jedna z výhod amerického fotbalu oproti našemu je, že tam mají nepřeberné množství chlápků na postu "running back“. To jsou většinou ti, co zakončují báječnými touchdowny, protože běhají stovku za 10,20, takže v Evropě by byli sprinterskými giganty. Tu hru jsem nikdy nehrál, jen na tréninku ragbíčko s medicinbalem. Jako čtrnáctiletý jsem pevně popadl okolo pasu sedmnáctiletého vrhače, který ale se mnou přeběhl celou tělocvičnu a položil "touchdown“.
