Rossi po smrti jezdce: Byl jako mladší bratr |
Kulisy své derniéry měl devítinásobný šampion čtyř kategorií vskutku velkolepé. Hlediště Okruhu Ricarda Torma zaplnilo 76 tisíc nadšených diváků povětšinou oblečených do žlutých triček Rossiho osobní značky VR46, přijeli se podívat i někdejší šampioni Max Biaggi, Casey Stoner či Jorge Lorenzo, v cíli mával kostkovanou vlajkou bývalý fotbalový kanonýr Ronaldo, videovzkazy mu poslali slavní tenisté Rafael Nadal, Roger Federer, fotbalový brankář Gianluigi Buffon nebo hollywoodský herec Tom Cruise, čestnému kolu pak dělal kulisu velký ohňostroj.
„Vždycky jsem na tento den myslel jako na noční můru, ale nakonec jsem si to moc užil,“ neskrýval dvaačtyřicetiletý Rossi dojetí ze své rozlučky, při níž byl také uveden do Síně slávy MotoGP.
  |
A všude nápis „Grazie Vale“ – Díky Vale. Není divu, motocyklový sport vděčí Rossimu za mnohé. Spoustu fanoušků přiznávalo, že si kolikrát na televizní obrazovce zapínalo nedělní velkou cenu vyloženě kvůli charismatickému Italovi, třebaže měl roky své největší slávy už za sebou. A řadu soupeřů z posledních let přitáhl k závodění právě on.
Brno jako mezník
Valentino Rossi se narodil v roce 1979, kdy jeho otec Graziano zářil v motocyklové třídě dvěstěpadesátek. Při své nejúspěšnější sezoně vyhrál tři závody a skončil celkově třetí. Malý syn vpadl do rodinných šlépějí už ve dvou letech, kdy ho táta posadil na minibike. Ty však máma Stefania považovala za nebezpečné, proto přesedlal na motokáry. V nich prokázal takový talent, že se nejspíš mohl úspěšně ucházet o start ve formuli 1, jenže kvůli nedostatku financí se tohoto snu musel vzdát. „Dařilo se mi, ale rodinný rozpočet zkrátka nestačil na posun do evropského motokárového šampionátu, a tak mě táta posadil zpátky na minibike,“ prozradil Rossi o svých závodnických začátcích.
Ve čtrnácti poprvé osedlal stopětadvacítku Cagiva Mito v tréninku italského šampionátu. Spadl hned v první zatáčce sto metrů od boxů. „Nezranil jsem se, ale moje pýcha utrpěla,“ přiznal.
VIDEO: Agresivní Rossi. Svého soupeře v zatáčce skopl z motorky |
Přestože coby zelenáč havaroval docela často, ve své premiérové sezoně mistrovství světa na aprilii nedokončil hned pětkrát, zároveň se ukazoval jako dravý a velmi schopný jezdec s vítězným instinktem. „Řídit motorku je jako umění – děláš to, protože uvnitř něco cítíš,“ říkal o svém vztahu k závodním strojům, s nimiž si prý i často povídal. „Není to jen kus kovu, má duši. Taky mi odpovídá, ne hlasem, ale součástkami.“
Svou bojovnou náturu ostatně plně prokázal týž ročník 1996 při Velké ceně České republiky. Na brněnském Masarykovu okruhu si nejprve poprvé v životě vyjel pole position, a přestože se po špatném startu propadl do druhé desítky, dokázal získat i své první vítězství ve světovém šampionátu. „Na ten okamžik nikdy nezapomenu. Výhra znamenala vykročení k profesionální dráze. Tady jsem si uvědomil, že se motorkama budu živit,“ vracel se ještě roky poté k jednomu z mezníků kariéry.
Tehdy jej v cíli slavil bez držení řídítek tak divoce, že spolu s motorkou málem skončil v zídce boxů. Na stupních vítězů pak šampaňským postříkal nejen soupeře, ale i kameramana. Zkrátka to byl odjakživa veselý šoumen.
A jelikož se od něj postupem času už vtípky automaticky očekávaly, začal je se svými přáteli pečlivě připravovat. Na vyhlašování vítězů například přišel coby Robin Hood, v roli vězně „odsouzeného k úspěchu“ či s afro parukou na hlavě. Jindy ho zase v cíli stopli dopraváci za překročení rychlosti nebo si při výhře místo vlajky k sobě vzal nafukovací pannu.
Incident Šlechtové i tragický střet
Celkem devíti vyhranými tituly napříč všemi kubaturami, z nichž první získal už ve své druhé sezoně, se zařadil mezi největší legendy motosportu. Ale nezajímal jen odborníky a fanoušky. Kam přijel, tam se strhlo šílenství. Kvůli neúsnosné popularitě se dokonce na čas odstěhoval z vlasti. „Bylo období, kdy jsem v Itálii nemohl vystrčit nos z domu. Nešlo už to vydržet.“
Nespoutaný Vale s věčně dětskou tváři a klukovskou povahou prostě fascinoval širokou společnost. A ženy po něm bláznily tak, až si postěžoval: „Je milé mít jednu dvě holky, které tě pronásledují, ale když je jich tisíc, to není dobré.“ V Brně před čtyřmi lety se po něm dokonce na startovním roštu sápala tehdejší ministryně pro místní rozvoj Karla Šlechtová a byla z toho mezinárodní ostuda.
Mnohem nepříjemnější chvíle mu však přinesly ročníky 2006 a 2015, kdy přišel o titul mistra světa v posledním závodě. A přímo byl u tragického neštěstí, když jemu a Colinu Edwardsovi v roce 2011 spadl během závodu pod kola kamarád Marco Simoncelli, který na následky nehody zemřel. „Sic byl jako můj mladší bratr. Byl silný na trati, milý v životě. Pořád tomu nemohu uvěřit, bude mi chybět,“ napsal otřesený na Twitter.
Obsahuje drastické záběry.
Ikonické číslo 46
K Rossimu patří několik přezdívek, z nichž asi nejznámější je „Doktor“, což má hned dva důvody. Sám Rossi ji začal zmiňovat, když si jej coby krále motocyklového světa začali ostatní opravdu považovat jako tomu je v případě lékařů v Itálii. A taky přirovnává chirurgický zákrok k nekompromisnímu způsobu, jakým předjížděl své soupeře.
Stejně tak pro něj bylo typické číslo 46, s nímž jezdil už jeho táta, a nevyměnil ho, ani když měl coby šampion nárok na jedničku. O jak ikonický znak Rossiho jde, dokládá i fakt, že městečko Tavullia, kde vyrůstal, se rozhodlo změnit povolenou rychlost v obci z 50 na 46 kilometrů za hodinu.
I když nyní ze závodních okruhů toto číslo zmizí, Rossi v MotoGP zůstává. V královské třídě bude šéfovat svému týmu, za který mají závodit jeho nevlastní bratr Luca Marini a Marco Bezzecchi.
