Do míče už kope jen sporadicky. Zranění, která před šesti lety ulehčila jeho rozhodnutí o konci kariéry, ho stále limitují. Sem tam sice válčí na divizních trávnících v okolí Prahy, ale dobře ví, že i s tím se už brzy bude muset rozloučit.
„Asi se nedá tvrdit, že ještě hraju. Měl jsem ambice, ale musím si přiznat, že už to není ono. Kdybych měl hřiště vedle baráku, tak bych si možná občas šel zahrát. Jenže nemám, takže tím to pro mě zřejmě hasne,“ říká Mareš pro Lidovky.cz.
V lednu mu bude čtyřicet, na profesionální úrovni skončil před šesti lety. Naposledy bojoval na Žižkově, předtím vydřel se Spartou dva tituly, při angažmá v ruském Zenitu Petrohrad získal tamní ligový pohár.
A coby člen národního týmu byl na soupisce i během bronzového Eura 2004. „Prožil jsem naprosto úžasné období. Nikdy se mi ani nesnilo, že bych mohl podobných úspěchů dosáhnout,“ tvrdí.
Působí dojmem naprostého pohodáře, který se umí s ošidnými kličkami života vypořádat a postavit se na vlastní nohy. Moc dobře věděl, že našetřené peníze (především z Ruska) jeho rodinu navždy neuživí. „A přesně to by si měli uvědomit i všichni ostatní,“ dodává.
Otevřel si „poradnu“
Zprvu netušil, kam jeho kroky po konci kariéry povedou. Podle zlínského rodáka jde o podceňovaný problém, který musí v pokročilém věku řešit takřka každý jednotlivec, jenž si sportem vydělával.
Mareš nejprve vložil prostředky do nemovitostí, později na základě vlastní zkušenosti s hledáním nových možností založil společnost SportClient, jež ostatním sportovcům usnadňuje přechod do „normálního“ života.
„Fungujeme zhruba dva roky. Pomáháme hráčům se zorientovat a dáváme jim doporučení od našich spolupracovníků. Vím, jak je pro kluky těžké úplně přepnout na odlišný životní režim a živit se jinak,“ říká.
Rozdílné štace si netroufne porovnat, hovoří o nich jako o odlišných světech. „Vemte si, že někdo kope pětadvacet nebo třicet let fotbal a pak skončí. Byl zvyklý na nějaký režim, všechno mu obstaral klub. Žil v bublině. Najednou se rozloučí a co teď?“ pokládá otázku.
Šampioni po letechSeriál přináší příběhy sportovních hvězd let minulých o tom, jak je těžké se srovnat s koncem kariéry a najít nové místo, smysl a uplatnění v „civilním“ životě. Na stránkách Lidovky.cz přinášíme nový díl každý týden. Všechny dosavadní díly naleznete ZDE. |
A přidává extrémní případ: „Když to trošku přeženu, tak někteří hráči pořádně neví, kam jít k lékaři a kde si obstarat základní věci pro živobytí, protože to za ně desítky let řešil klub. Na druhou stranu se není co divit. Když jsem ještě hrál, tak času, kdy bych se mohl věnovat něčemu jinému než sportu, bylo minimum.“
Marešova společnost se snaží nerozhodné hráče usměrnit. Její služby už využila řada známých jmen včetně fotbalistů Vladimíra Šmicra nebo Vlastimila Vidličky. „Máme zhruba 150 klientů. Snažíme se jim poradit i třeba při výběru auta, dovolené nebo fungování na finančním trhu,“ vypočítává.
„Nikomu se nevnucujeme. Kdo chce, tak přijde. Bohužel je čím dál více těch, kteří se po kariéře uklidí stranou, investují do blbostí a tvrdě narazí. Brali desítky tisíc měsíčně, teď nemají nic a ze zvyku dál zbytečně utrácí. To je problém.“
Sám Mareš si na svoji finanční situaci nestěžuje. Bývalý krajní bek současně šéfuje také firmě, která vyrábí a distribuuje tréninkové pomůcky s názvem Team-mate (spoluhráč).
Chtěl by i trénovat
Jde o jakousi malou rampu, po níž se míč vyšponuje do vzduchu a hráč je nucený ho zpracovat a rozehrát, případně z obtížné pozice vypálit. „Trenérům na kempech se to líbí, teď třeba řešíme jednu větší zakázku do zahraničí. Je to jedna z věcí, z níž mi plyne příjem.“
Práce ho baví. Často se setkává s bývalými fotbalisty a hovoří s nimi o investicích, do nichž se vyplatí vložit peníze. Není tím, kdo zbrkle rozhazuje. Spíše se snaží šetřit a nakládat s financemi s rozmyslem.
V budoucnu by se možná rád věnoval trénování na vyšší úrovni. Má vystudovanou licenci A a„učí“ se coby kouč divizního Rakovníku.
A co případné angažmá na Spartě, s níž spojil kariéru a sklidil s ní nejvíce úspěchů?
„Uvidíme v budoucnu, rozhodně by mě to bavilo. Ale není to žádná legrace. Jde o práci na plný úvazek, jste vytížení denně a kromě pobíhání po hřišti vyřizujete i papírování. Možná si na to za pár let troufnu.“
