6. srpna 2008 13:42 Lidovky.cz > Sport > Ostatní sporty

Milionáři s rudou hvězdou na čele

Vojáci stojí před národním stadionem v Pekingu, kde zahájí olympijské hry. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Vojáci stojí před národním stadionem v Pekingu, kde zahájí olympijské hry. | foto: ČTK

Je Čína stále komunistická? Anebo je rudá ideologie jen fasádou, která má udržovat stabilitu v početné a rozlehlé zemi? Majitelé firem říkají, že členství ve straně a a milionový majetek nejsou protiklady. A mladí Číňané se raději o politiku nezajímají vůbec.

Když v roce 1979 nový čínský vůdce Teng Siao-pching vybral bezvýznamnou rybářskou vesnici Šen-čen, aby se stala první „zvláštní hospodářskou zónou“, asi sám netušil, jak dramaticky tím změní tvář celé Číny. Z vesnice na jižním pobřeží, kde žilo pár desítek rodin, se stalo nejrychleji rostoucí město světa. Dnes zde žije přes devět milionů obyvatel a zdejší mrakodrapy jsou vyšší než ty v New Yorku.

V Šen-čenu započala explozivní hospodářská transformace Číny ze zbídačené země po globálního ekonomického hráče. Dnes se historikové shodují, že v posledních třiceti letech se Čína stala nejrychleji se hospodářsky vyvíjející zemí v historii lidstva. Dlouhé debaty ovšem vyvolává otázka, nakolik si Čína pod vedením komunistické strany uchovala svůj rudý ráz.

„Strana nediskriminuje. Reprezentuje všechny třídy společnosti, včetně kapitalistů,“ nabízí svůj pohled na věc Wang Š', šéf obrovské realitní firmy Shenzhen Vanke Co. Ltd. A dodává: „Západní kultura stojí na politické demokracii, ale v Číně nám vládne autoritativní státní moc již tisíce let. Čína svůj systém reformuje, aby se vyrovnala s tržním hospodářstvím.“

Ale zpátky do historie. Teng Siao-pching měl ke svému kroku hned několik důvodů. Koncem 70. let se země stále ještě probouzela z kómatu „kulturní revoluce“.

Fantaskní plány Mao Ce-tunga zruinovaly čínské hospodářství, roztříštily identitu obyvatel a zdeptaly jejich sebevědomí. Demokratický svět včetně Japonska Číně ujel o desítky let dopředu. Země nutně potřebovala reformy. Vizionář Teng si to plně uvědomoval a reformy začal prosazovat okamžitě po svém nástupu k moci v roce 1978.

Rudé vykořisťování
Byl v tom ale i politický důvod. Číňané sice umí trpět, ale všechno má své meze. Teng si dobře uvědomoval, že přetrvávající mizerie stamilionů obyvatel se může jednoho dne obrátit proti komunistické vládě. Řada analytiků je dnes toho názoru, že vedle hospodářské nutnosti byl za reformami, které v Číně před třicet lety začaly, i komunistický pud sebezáchovy.

Hlavní myšlenkou za zvláštními hospodářskými zónami bylo zavádět prvky tržního hospodářství do socialistického systému pod vedením komunistické vlády. Už Teng procesu říkal „budování komunismu s čínskými rysy“. Zní to možná divně, ale k úžasu a nevíře ekonomů na celém světě systém fungoval a funguje dodnes. Jenom se vyvinul. Čína postupně přejala tu nejbrutálnější formu kapitalismu připomínajícího USA či Velkou Británii v 19. století. K tomu patří milionářští továrníci s doutníky, vykořisťování dělníků, často dětská a otrocká pracovní síla, zákaz pracujících organizovat se v odborech nebo přetrvávající chudoba na venkově. To vše pod ideologickým vedením Komunistické strany Číny.

Marx se možná obrací v hrobě, ale systém přináší neuvěřitelné výsledky. Z ekonomicky naprosto bezvýznamné země se stalo hospodářství, které se dnes pohybuje mezi třetím a pátým místem na světě. Nikdy v historii lidstva nebyly tak obrovské masy lidí vyzdviženy z chudoby během tak krátké doby. Pravdou je, že desetimiliony sezonních dělníků dřou 15 hodin denně, šest dní v týdnu za částku v přepočtu odpovídající 1700 korunám za měsíc. Pravdou ale také je, že na vesnicích, odkud dělníci pocházejí, by si vydělali desetkrát méně. Z těch sedmnácti stovek pak živí na venkově celé rodiny.

V Číně stále žije zhruba 300 milionů lidí, kteří vydělávají přibližně šestnáct korun na den. Odhaduje se, že před deseti lety jich ale byla drtivá většina - 700 až 800 milionů. Podle výzkumů se platy těch čtyřset až pětiset milionů lidí za poslední dekádu minimálně zdvojnásobily. A to je prý v historii bezprecedentní.

Ženy pracují jako muži, muži jako zvířata
Nejde ale jen o ty nejchudší a nejbohatší. V Číně se velmi rychle rozrůstá i střední třída. Tvoří ji hlavně mladí vzdělaní lidé, kteří pracují pro čínské i zahraniční soukromé společnosti a podnikatele. Desítky milionů lidí dnes vlastní auta, byty, jezdí na prázdniny do zahraničí.

Fascinující je ovšem jejich vztah ke komunistické straně. Stačí se například zeptat mladého úspěšného Číňana, který v Pekingu pracuje pro zahraniční investiční společnost, vlastní auto a dva byty a je oblečen do značkových oděvů. Čemu vděčí za svou situaci? Nejdříve odpoví, že nesmírně tvrdé práci. „Ženy musí pracovat jako muži, muži jako zvířata,“ říká se v Pekingu a jiných městech. Pak ale dodá, že za mnohé také vděčí komunistické straně.

Jeho dnešní život byl umožněn oběťmi čínské armády, soudruha Mao Ce-tunga a jiných komunistických vůdců minulosti. Na narážku, že přece kapitalismus, soukromé podnikání a soukromé vlastnictví se neslučuje s komunistickou teorií, vám většinou odpoví, že tomu nerozumíte. V Číně je totiž komunismus úplně jiný než ten, o nějž se snažily některé země v Evropě. V Číně se buduje komunismus s čínskými rysy. Co na to říct...

Jinak se ale mladí Číňané o politice nebaví. „Nemá to smysl,“ tvrdí DJ a majitel jednoho pekingského nočního klubu, který nechce být jmenován. A hned dodává: „Vůbec mě politika nezajímá. Proč taky? Nemáme tu nejmenší šanci něco v politice země ovlivnit. Všechno rozhodují za nás. Někteří mladí lidé to chtěli v roce 1989 změnit, a podívejte se, jak dopadli,“

Jeho názor je typický pro drtivou většinu mladých Číňanů - k politickému vývoji země jsou apatičtí. Sami přiznávají, že se zaměřují na vydělávání peněz a na to, aby si mohli koupit co nejvíc co nejdražších věcí.

Nejbohatší... žena
Na vrcholku čínské sociální pyramidy je exkluzivní skupina dolarových milionářů. Je jich dnes v zemi více než 300 tisíc a jejich počet roste každý den. Nejbohatším Číňanem je ovšem žena: šestadvacetiletá Jang Chuej-jan. Hodnota jejího majetku se odhaduje na 16,2 miliardy dolarů. Peníze dostala od milujícího tatínka Yeung Kwok Keunga v podobě akcií jeho developerské realitní společnosti, jejichž cena vylétla nahoru.

V roce 2006 dokonce začal multimilionář Čang Jüe - zakladatel a majitel společnosti Broad Air Conditioning - organizovat srazy čínských milionářů v ústředí své firmy ve městě Čchang-ša v provincii Chu-nan.

Hlavní budova ředitelství jeho společností je kopií Buckinghamského paláce. Před ní se rozprostírají francouzské zahrady, na jejichž konci stojí kopie egyptské pyramidy. Pan Čang zve na srazy také výrobce luxusního zboží. Nabízejí se privátní letadla, luxusní auta, značkové oblečení a kosmetika či nejdražší světová vína. A proč to vlastně dělá? Podle svých slov proto, že milionáři v Číně si neumějí svých peněz užít. A on je to chce naučit. „Většina bohatých lidí nerozumí životu, protože jsou příliš zaneprázdněni vyděláváním peněz. Nemají čas ani na to, aby se obeznámili s věcmi, které nakupují. To je jeden z účelů našich setkání. Doufám, že budeme objevovat neznámé stránky života, které si zaslouží naši pozornost,“ dodává majitel firmy Broad Air Conditioning.

Milionáři na sjezdu komunistů
Na setkání v roce 2007 přijelo do Čchang-ša hned několik desítek boháčů. Byli nadšeni. Jason Fan, šéf soukromé letecké společnosti CHATair, to shrnul slovy: „Jsme pouhé tři hodiny od původního domova předsedy Maa. Nedovedete si to představit. Před třiceti lety jsme chodili pěšky a jezdili na kole. Teď hovoříme o soukromých letadlech. To jsou změny!“
 
Řada čínských milionářů jsou členy Komunistické strany Číny. Podle čínského ekonomického časopisu Hurun Report, který publikuje seznamy nejbohatších lidí v zemi, je mezi pěti sty nejbohatšími Číňany celkem 175 členů komunistické strany. Několik milionářských straníků bylo loni dokonce i mezi delegáty 17. sjezdu strany. Stalo se tak poprvé v čínské historii. Účast jim umožnilo rozhodnutí Ústředního výboru strany na sjezdu v roce 2002.

Reformy ovšem nejsou jen nějakým novým výstřelkem vládnoucího režimu - jsou zcela nezbytné. Komunistická strana Číny se například obává rostoucí propasti mezi zbohatlíky a zbytkem obyvatel. Průměrný roční příjem v zemi činí v přepočtu méně než 19 tisíc korun. Stamiliony lidí žijí v chudobě bez zdravotního pojištění, bez adekvátního vzdělání, bez důchodového zabezpečení a bez dalších jistot. Komunistická strana varuje před možnými sociálními nepokoji.

A existuje ještě jedna obava. S jídlem roste chuť. Co kdyby si třeba nějaký mladý milionář chtěl vedle letadla pořídit také necenzurovaný internet nebo svobodné noviny? Dovolit si to přece může.

Tomáš Etzler, zpravodaj České televize v Číně