Hubený mladík s velkým nosem a kroužkem v uchu sedí za stolem a hraje si s klíčkem od auta velikosti lopatky na uhlí. Právě totiž dostal mercedes k ročnímu bezplatnému užívání a takto symbolicky mu ho před novináři zástupci automobilky předali.
Tím se vozový park sedmadvacetiletého Jakuba Jandy, šampiona ve skoku na lyžích, rozrostl celkem na pět aut - doma ve Frenštátu má ještě tři škodovky, na cestě je terénní Nissan X-Trail za vítězství v Turné čtyř můstků.
A to nepočítám „prchající stan“ neboli velorex, plátěné vozítko z dob totality, které čeká v garáži na renovaci. „To se ale spíš bere jako motorka,“ usmívá se fanda do aut, jemuž kdekdo z přítomných sporťáků říká Kubo.
S obřím klíčkem si nervózně hraje po celý rozhovor. Působí sympaticky a tak trochu nesvůj z té náhlé slávy kolem své osoby. Ani on, ani jeho tým si zřejmě ještě nestačil zvyknout na fakt, že z průměrného skokana, jehož vrcholem bylo třetí místo v Liberci, je najednou světová hvězda.
Několik desítek novinářů a dvě televize se právě perou o možnost položit vedoucímu závodníkovi Světového poháru aspoň pár otázek. Ačkoli jsme měli slíbenou hodinu, dostali jsme deset minut jako každý, pak nám ještě dalších deset přidali - čehož se medailista upřímně zděsil.
A já na něj koukala a pořád musela myslet na to, že tenhle občas pomoravsku mluvící kluk je schopen skočit si na lyžích, obrazně řečeno, z naší redakce na Smíchově až někam do Carrefouru k Andělu. Což je jinak pět minut chůze pro člověka, který neumí létat.
S tím se už nějak sžijete. Pro mě to bylo asi nejhorší ve finském Kuopiu. Věž tam má nějakých padesát metrů. A teď vystoupíte z výtahu, pod nohama máte jen takové plechové špryclíky, jak se z toho dělají schody. Vidíte dírami mezi nimi přímo dolů, máte těch padesát metrů pod nohama. Tam jsem si říkal: Ty jó… A stoup’ jsem si do rohu a s lyžemi v ruce tam čekal, až na mě přijde řada. Já se výšek opravdu docela bojím.
Máte závrať?
Ne. Jen se bojím výšek, ale závrať nemám.
Co dělají skokani, když čekají, až na ně přijde na můstku řada?
Já se snažím přijet na věž o takových deset skokanů přede mnou. A deset skokanů uteče jako nic - to se tam vlastně připravím, natáhnu si ty různé gumy, upravím si kombinézu, aby mi to všechno sedělo, přilbu - a jdu na skok.
Skáčete v kontaktních čočkách?
Přesně tak.
Když jste byl malý, měl jste docela vážný úraz - jedna holčička vám při hře rozkopla očnici. Doktor prý prorokoval, že mistr světa z vás už nebude. Máte ještě dnes nějaké problémy s viděním?
To mi bylo deset, když se to stalo. A dodnes se mi to v nějakém úhlu rozjede do dvojitého vidění. Ale to jsou úhly, které normální člověk ani nepoužívá. Mám v hlavě vsazenou nějakou platinovou destičku. Mělo se to správně vyndat, ale zatím s tím nebyly žádné problémy, tak mi doktoři řekli, že dokud nebudou problémy, bude to tam. Třeba to tam budu mít i nadosmrti.
Na co při letu myslíte?
Když letím, moc nemyslím. Tak se jako dívám a odhaduju, kam by to asi mohlo doletět.
Odhadnete už ve vzduchu, jestli to bude daleko?
Někdy jo, někdy ne, to je hrozně těžký. Někdy si třeba myslíte, že skočíte daleko, ale pak vás prostě sfoukne vítr, letíte a nic vás nenese. A někdy si myslíte, že to nepoletí, ale vítr vás nadnese a letí to.
Když se na můstku rozjíždíte, vnímáte neodvratnost té situace? Že už to zkrátka nejde zastavit?
Jakmile se jednou pustíte, už to nezastavíte. Musíte jet. To je třeba problém mamutích můstků. Člověk se tam nahoře drží lavičky, teď mu trenér mávne, on se pustí - a v tu chvíli, co se spustím do stopy, si říkám: Ty vole, ty jsi takovej… no já nemůžu vůbec použít ten výraz…, že ses vůbec pustil. Ale už to nejde zastavit, tak do toho jdete naplno. Jakmile se rozjedu, tak ze mě spadne, dá se říct, úplně všechno. Prostě jedu a buď to vyjde, nebo ne.
Řeknete si pro sebe něco, čím se vyhecujete? Něco jako: Jsem borec, dokážu to! To ne. Mi se naopak hodněkrát stává, že si prostě sednu do nájezdu, jedu a v tu chvíli mě napadne: Ty vado, dyť já jsem vlastně tak unavenej. Co kdybych se ani neodrazil, co kdybych se na to vykašlal? Takové mám někdy divné úvahy. (směje se) Ale jak dojedete na hranu, to vám nedá. Jdete do toho naplno.
Když letíte, máte to vůbec pod kontrolou? Nebo už si říkáte „děj se vůle boží“? Určitě to kontrolovat musíte, ne že vyletíte a necháte tomu volnej průběh. Soustředíte se nejen na odraz, ale i na to, abyste ty věci, co máte udělat ve vzduchu, udělala. Ruce třeba u mě v letu hrajou velkou roli, snažím se je dostat tam, kde je mám mít. A vím, že díky tomu udělám nějakou figuru letovou, která mě pak nese.
O Jiřím Raškovi se říkalo, že si kontroloval rychlost nájezdu ušima. On ale skákal v kulichu s bambulí. Slyšíte vůbec v helmě něco?
Občas se mě někdo ptá, jestli slyším, jak mi lidi fanděj. Ale když se pustím, už neslyším nic. Jen mám pocit, že kolem mě něco jede.
Dopad z takové výšky, to musí být docela pecka do nohou…
Když neletíte moc daleko, tak vlastně kopírujete terén, takže to zase taková pecka není. Ale když letíte za ty poslední čáry, tam už to pecky jsou. Bylo i pár úrazů, že si kluci při tom urvali menisky.
Čeho se skokan na lyžích nejvíc bojí?
Nejnebezpečnější je asi vítr, nárazy větru. Nejradši máme protivítr, ten nás vlastně nadnáší.
Ne že bych to chtěla přivolávat, ale kdy jste naposledy spadl?
Dlouho ne. (klepe do stolu) Naposledy jsem spadl asi… v Oberstdorfu na mamuťáku? Ale to jsem spadl při dopadu. Nejhorší jsou pády ze vzduchu. Kdybych spadl ze vzduchu a bylo by to mojí vinou, to nevím, jestli bych na ten můstek ještě někdy vylezl.
Máte někdy „lítací“ sny?
Kdysi jsem měl, ale teď vůbec. Někomu z kluků se o skocích zdá dvakrát do týdne. Mně už teda vůbec.
Proč se říká, že o tom, jak je skokan úspěšný, rozhoduje ne méně než z osmdesáti procent hlava?
Protože hlava je největší problém skokanů. Nejvíc ze všeho záleží na koncentraci a na tom, jak všechno kolem sebe vnímáte. Prostě se musíte sžít s můstkem. Já nevím, jak vám to mám vysvětlit. Někdo zaskáče fantasticky oficiální trénink a začne kalkulovat - a to je konec, závod už neskočí. Právě tyto věci se snažím v hlavě hodně tlumit.
A jak se to dělá?
Chodila jste do školy?
Jasně…
A učitel o něčem mluvil, něco třídě vysvětloval, ne? A vy jste ho prostě slyšela, ale neposlouchala, to určitě znáte. Tak asi tak se to dělá. (směje se)
To vás naučil trenér?
Ne, to mě naučili učitelé ve škole. (směje se)
Jsou nějaké triky, jak se závodníci navzájem před startem ruší z koncentrace?
Já žádné finty nepoužívám, a jestli je používá někdo jinej… Největší finta je napadnout závodníka přes noviny.
Což se vám stalo - v německém bulvárním Bildu napsali, že si dáváte do bot klíny, že není možné, abyste měl tak ohebné kotníky…
Přesně tak. Ale to nerozhodilo mě, řekl bych, že nakonec to rozhodilo spíš je. Já jsem se nad tím akorát zasmál.
Když jsme mluvili o škole - vy jste přerušil studium na Vysoké škole báňské… (skočí mi do řeči) Já jsem přerušil? Mě vyhodili, bych spíš řek’. Uvidím jednou, až s tím sportem skončím, co podniknu. Určitě bych chtěl na vysokou školu, ale problém je v tom, že já už si z té střední školy skoro nic nepamatuju.
Čím jste chtěl být jako kluk?
Surfařem… Ale abyste mi rozuměla, já chtěl být popelářem, já jim tak říkám, protože jezdí vzadu za popelářským vozem na těch prkýnkách. Ale zase vím, že to není žádná sranda, kór v těch mrazech.
Hráli jste si s kamarády ve Frenštátu na Rašku, nebo na Sakalu?
Když nad tím tak uvažuju, nejvíc jsme si asi hráli na Láďu Dluhoše, protože on měl zajímavý styl, že se mu tak trošku ve vzduchu třepala ruka. (předvádí to) Bylo to zvláštní - tak jsme prostě dělali Láďu Dluhoše a vibrovali rukama.
Jste Valach?
No Frenštát je… abych to, ty vole, nějak nezkazil. Ale já bych chtěl upřesnit, že jsem se nenarodil ve Frenštátu, ale v Čeladné, protože ve Frenštátu nebyla porodnice. Ale jinak jsem rodák z Frenštátu. To vy pražští novináři nepochopíte, protože tu máte těch porodnic deset nebo dvacet. No, Frenštát je přesně někde na hranici Valašska, asi jsem Valach. Ale pas Valašského království zatím ještě nemám.
Co se to vlastně stalo, že z průměrného skokana, jakým jste donedávna byl, jste najednou tak zazářil? Může za to opravdu jen slovinský trenér reprezentace Vasja Bajc?
Vasja Bajc je určitě jeden z těch aspektů, který mi pomohl. Ale druhý aspekt je, že jsem dospěl.
Jak se to pozná?
Psychicky jsem dospěl vůči tomu sportu. Už vím, jak to všechno vnímat, jak to brát.
Vysvětlil byste mi to trochu?
Dřív jsem se například zabýval každým problémem, který se týkal mé osoby. A teď to prostě neřeším -všechno řeší můj manažerský tým.
Vasja Bajc vás taky přiměl skákat z letadla, potápět se. Chtěl vás odnaučit bát se, nebo k čemu to bylo dobré?
Dělali jsme to proto, abychom se psychicky zocelili. A tady toto opravdu pomáhá.
Těžko na cvičišti, lehko na bojišti, jak se říká na vojně?
Přesně tak. Pak vás nerozhodí, že trochu zafouká vítr. Vy jste ten adrenalin už jednou v sobě měla a po těchto zážitcích se to s nějakým větrem na tu tehdejší hladinu už nikdy nemůže dostat.
Existuje nějaký doping pro skokana na lyžích?
U nás je brán jako doping třeba alkohol. Ne že bych nemohl vůbec pít, ale jako třeba že bych si dal panáka v průběhu závodu, to nepřichází v úvahu. I když panák je dobrej na uklidnění, na otupění smyslů, vlastně by nám to asi opravdu pomohlo. Byl zjištěn jeden jediný dopingový případ, je to asi čtyři roky zpátky. Rus Vasiljev bral nějaké prášky na odvodnění, aby si snížil váhu. Na určitou výšku totiž musíte mít podle pravidel určitou váhu.
Zažíváte teď to, čemu se říká náhlá sláva. Zaskočila vás něčím?
Já si nemyslím, že jsem se stal slavným, jen jsem momentálně díky výsledkům víc vidět. Ale přijde pár závodů, na kterých to nepůjde, a v tu chvíli jak jste nahoře, tak budete rychle dole. Skok na lyžích je proto tak těžký sport, že v jedné setině vteřiny, při odrazu, musíte udělat jeden jediný, v té rychlosti velice složitý pohyb. Teď je nějaká euforie, ale co bude za týden, za měsíc… Třeba si už pak nikdo ani nevzpomene, že nějakej Janda byl. Já tyto věci prostě neřeším.
Chovají se k vám teď lidé jinak?
Kamarádi se ke mně chovají pořád stejně a i já se ke kamarádům chovám pořád stejně. Spousty lidí mi gratulují. Jen aby si mě ale ty lidi nedávali někam, kam já nepatřím! Já jsem normální, pořád stejně obyčejnej člověk.
Přesto, už vám volají zástupci politických stran?
(směje se) Á, tady toto je bruslení na dost tenkém ledě. To teda nevím…
Takže vám volají.
Ne ne ne. Přišlo mi jen pár blahopřejných dopisů od nějakých pánů poslanců, to asi k tomu patří.
Jen od pánů poslanců?
Samozřejmě přišla i gratulace od pana prezidenta a od pana ministra obrany, protože pan ministr obrany je můj nejvyšší nadřízený, Dukla spadá pod armádu. Ale až začnou volat strany, tak… No snad nezačnou.
Nepochybně vás taky budou zvát na různé večírky celebrit. Půjdete?
To řeší můj manažerský tým. Ale já se těmto věcem docela dost vyhýbám, i když Renata (manažerka Renata Balašová) po mně toho chtěla víc. Ale já opravdu na to nejsem. Ty večírky jsou pro mě dost špatný v tom, že tím ztrácím tréninkový den. A to já si nemůžu dovolit.
Takže jste spíš introvert?
Introvert… to já se musím teďka trošku vrátit do školních let a definovat si z psychologie, co to introvert vlastně je…
Člověk obrácený spíš do vlastního nitra…
…přesně tak, člověk, který je uzavřen víc do sebe. Tak já si myslím na jednu stranu, že jsem introvert, a na druhou, že zase nejsem. Mezi svými lidmi, mezi svými kamarády jsem úplně otevřený člověk, pro každou srandu. Ale za toho introverta se trochu schovávám vůči tomu kolotoči, co se teď rozjel kolem mě, vůči médiím především. Protože kdybych si pustil některé lidi víc k tělu, tak by toho třeba začali zneužívat. Mám svůj okruh opravdových přátel, kteří se mnou byli ve špatných časech a jsou se mnou i v dobrých časech. A když budou zase špatné časy, vím, že se mnou pořád budou.
Jste připravený na zájem bulváru?
Tak… jak jako připravenej? Ať si píšou, co chcou. Mi to je úplně jedno. Já třeba tady s váma teď dělám rozhovor, ale já to stejně nečtu. Je opravdu málo článků, co si přečtu, většinou časopisy o autech. Jeden dokonce odbírám.
Čtete někdy taky knížky?
(směje se) Já nečtu, jako že bych četl nějaké romány. Čtu jen knížky, které mě musí na první pohled oslovit. Třeba jsem šel po ulici a viděl za výlohou od Miloše Zemana: Jak jsem se mýlil v politice. Koupil jsem to a přečetl jsem to. To je zvědavost. A poslední knížku, co jsem teď četl, to byl Radovan Krejčíř.
Zajímáte se o politiku?
Samozřejmě se zajímám o věci, co se tady dějou. A tady toto je docela nářez, byl jsem i na Krejčířových stránkách na internetu. Uvidíme, jak to dopadne. Ale to je zase bruslení na tenkém ledě. Třeba mi nařknou, že jsem jeho kamarád, a nakonec mě ještě zavřou. Já pana Krejčíře osobně neznám, i když pochází z Českého Těšína, který je asi třicet kilometrů od Frenštátu. Pakmě ještě jednu dobu nadchnul autor Wilbur Smith. To bylo v Japonsku a až v tom Japonsku jsem zjistil, že jsem schopen přečíst za dva dny tak hrubou knížku, že jsem z toho byl sám u vytržení. Já si říkal: Ty vole, ty si nikdy knížky nečet’, když jsme měli povinnou četbu ve škole, tak jsem to vždycky od někoho opsal. (zarazí se) No, až si to přečte paní učitelka z češtiny, tak z toho bude asi celá nadšená… Já předtím bral knížky jako ztrátu času. Ale teď si opravdu sem tam nějakou koupím a přečtu.
Prý kdysi na závodech existoval takový slogan: Přijede Janda, nebudem poslední…
Jo, přesně tak.
Máte vůbec pro skákání talent?
Někdo říká, že mám talent, a někdo, že to mám vydřené. Těžko říct. Já mám asi akorát jediné, co mi příroda dala: postavu na skoky.
Dřív jste míval problém sehnat peníze na činži a sponzory na skákání. A za tuto sezonu jste už vydělal jen takzvané prize money 2,5 milionu korun plus další peníze od sponzorů. Už se vám hlásí poradci s tipy, kam ty peníze investovat? Nějací poradci se mi ozývají, přišlo mi pár nabídek, abych zainvestoval tam nebo onam. Ale o tyto věci se stará Jandys Team, já to neřeším.
Dopřejete si teď něco, co jste dřív nemohl?
Řekl bych, že žiju pořád stejně. Jediné, co jsem si pořídil nového, je kanál HBO. Ale nakonec se na to stejně nedívám, protože vlastně vůbec nejsem doma.
Existují nějaké skokanské vtipy?
Skokanská hláška třeba je: „Zkontroluj si provázky!“ To jsou takové provázky vzadu, co vám drží patu. „Ty vole, ten skáče dobře! Asi pudu a ty provázky mu nařežu…“ Ale to je opravdu jen humor, kdyby to někdo udělal, byl by to trestný čin. Nejvíc mě štve, když mi někdo popřeje: „Zlom vaz!“
Jakub Janda (27) jako žáček začínal s tenisem, pak ho spolužák vytáhl na skokanský můstek. Léta ale patřil k průměrným skokanům a v reprezentaci chtěl opakovaně skončit. Teď zažívá nejúspěšnější období své kariéry, za nímž stojí příchod slovinského trenéra Vasji Bajce k české reprezentaci. Vloni získal stříbro ze středního můstku a bronz z velkého můstku na MS v Oberstdorfu a stal se také historicky prvním českým skokanem, který vyhrál letní Grand Prix 2005. Vede průběžné pořadí Světového poháru, spolu s Janne Ahonenem vyhrál Turné čtyř můstků, 35 let po vítězství Jiřího Rašky. V anketě Nejlepší sportovec ČR v roce 2005 skončil třetí - za Jaromírem Jágrem a Kateřinou Neumannovou. Jakub Janda je svobodný, žije s přítelkyní Lucií.
