Psal se šestý duben 1896 a na historickém aténském stadionu Panathinaiko zaznělo z úst řeckého korunního prince Constantina: „Prohlašuji první mezinárodní olympijské hry v Aténách za zahájené. Ať žije řecký lid.“
Krátce poté prolétl Američan Francis Lane v prvním rozběhu atletických soutěží stovku za 12,2 vteřiny a stal se prvním vítězem sportovního klání na novodobých olympijských her.
A byť šlo na tehdejší poměry o obří akci, nikdo jistě netušil, do jakých rozměrů se rozroste během následujících 125 let.
Jakou hybnou silou se stane. A to i politickou, byť to olympijský charta odmítá, ba přímo vylučuje...
  |
Už v roce 1870 se uskutečnilo v Evropě sportovní klání, které sledovalo na aténském stadionu na 30 tisíc lidí. Mezi nimi nechyběl ani francouzský pedagog Pierre de Coubertin. O dvacet let později napsal v LA Revue Athletique na toto téma první výraznější článek.
O čtyři roky později řecký král Jiří v oficiálním telegramu děkoval baronu de Coubertinovi za oživení olympijské myšlenky, když ten v Paříži uspořádal první sportovní kongres (zúčastnilo se ho jedenáct zemí včetně Čecha Jiřího Stanislava Gutha-Jarkovského), na němž byl založen Mezinárodní olympijský výbor.
Francouzský vizionář plánoval uspořádat první hry na stejném místě o šest let později, výbor jej ale přesvědčil o startu už v roce 1896 v Aténách.
Tedy v místě, kde se až do šestého století konaly hry starověké. Do Řecka se v roce 1896 sjelo 241 sportovců ze čtrnácti zemí, zahajovací ceremoniál na rekonstruovaném sportovním stánku sledovalo na 80 tisíc lidí.
Ženy byly jen v hledišti
Zatímco v hledišti mohly být ženy, na sportovištích (vedle atletiky se soutěžilo v cyklistice, sportovní gymnastice, sportovní střelbě, tenisu, plavání, šermu, vzpírání a zápase; veslařské a jachtařské závody byly kvůli nepřízni počasí zrušeny) nikoliv.
Jedna žena však mezi muže pronikla – stalo se tak v královské, maratonské disciplíně. Stamata Revithi jej den po mužích uběhla přibližně za 5 hodin a 30 minut. Dokonce měla svědky, vše písemně zdokumentované. Ve výsledcích ale její jméno nenajdete. Stejně tak se dle dostupných materiálů neví nic o jejím životě po olympiádě. Jako kdyby se vypařila z povrchu zemského.
Eteri Tutberidze s olympijskou vítězkou z Pchjongčchangu Alinou Zagitovovou.
Na prvního olympijského vítěze, jímž se stal Američan James Connolly v trojskoku, navázala první žena až o čtyři roky později v Paříži. Šlo o britskou tenistku Charlotte Cooperovou.
Ostatně ne náhodou právě v tenise, byť skoro o sto let později, panují ve sportu obecně nejrovnoprávnější poměry. Tenistky například dostávají naprosto totožné odměny na grandslamových turnajích jako muži.
Že však je na tomto poli na čem pracovat, ukazuje i poslední doba, kdy například ve Spojených státech chtějí zrušit pravidlo 50 olympijské charty, které říká, že „na hrách není povolena žádná forma politických, náboženských nebo rasových protestů či propagandy“.
Ostatně sami Američané o tom vědí své: když v Mexiku v roce 1968 vztyčili sprinteři Tommie Smith a John Carlos na stupních vítězů pěsti v černých rukavicích, aby tak vyjádřili podporu černošskému hnutí Black Power, byli bez milosti vyloučeni z vlastního týmu i samotných her.
Že nynější otočkou, se kterou ale zatím není většina zemí ztotožněna, otevírají Pandořinu skřínku, není třeba dodávat. A ještě kolem toho bude před historicky první odloženou olympiádou (v minulosti byly hry třikrát zrušeny kvůli světovým válkám) v Tokiu hodně povyku.
V kontextu tohoto dění není bez zajímavosti připomenout proslov Pierra de Coubertina (mimochodem, ten ženy ve sportu stejně jako Guth-Jarkovský neuznával) z onoho prvního kongresu MOV v roce 1894.
„Vyvážejme do zahraničí veslaře, šermíře a běžce, a hle – uvedeme tím do pohybu svobodný styk, s jehož pomocí zavedeme do krevního oběhu stařičké Evropy myšlenku míru. To mně dává odvahu k tomu, abych s vaší pomocí navrhl obnovení olympijských her, přizpůsobených požadavkům dnešní doby.“
Nejspíše ani sám netušil, jak se ona doba za 125 let změnila...
