"Nevyšlo to, což mě mrzí i kvůli Jirkovi Hellerovi, ale život jde dál,“ říká Martin Doktor a zmíní přitom svého parťáka z deblkánoe, s nímž se dal dohromady před necelými dvěma lety.
Chce se vám tři dny poté mluvit o příčinách neúspěchu?
Ani ne. Hodně lidí umí po jakékoli akci říct, co by šlo udělat líp, nechci ale spekulovat. Prostě nám to nesedlo, jak bychom si představovali.
Vašemu otci a trenérovi jste v přípravě vyčítal, že vám dává zabrat jako nikdy předtím, a přesto vaše snaha vyzněla naprázdno. Jak si to vysvětlujete?
Těžko říct, ve sportu to prostě někdy nevyjde. Makali jsme i za cenu toho, že je to víc práce než dřív, že mě to s přibývajícími lety čím dál víc vyčerpávalo. Zkrátka to nevyšlo. Možná se vyskytly menší zdravotní potíže, které mi nedovolily přichystat se opravdu naplno, ale to je součást života a sportovního boje.
Už delší čas naznačujete, že tahle sezona bude vaše poslední, nicméně definitivní rozhodnutí chcete oznámit až na podzim. Proč?
Podzimem přece končí každá sezona... Teď je ale brzo, všechno je čerstvé, nechávám si čas na rozmyšlenou s tím, že se rozhodnu potom. Třeba dostanu novou chuť a nebude se mi chtít zahodit pádlo, nebo se stane zázrak a na olympiádu nás vezmou.
Cožpak ta možnost existuje?
Kdyby nějaká země vrátila své místo, tak by se to stát mohlo, protože jsme první v pořadí. Je to ale spíš naděje z říše snů...
Zbývá tedy ještě jedna sezona. Nebude pro vás, který jste vždycky jasně mířil ke sportovnímu vrcholu roku, taková... prázdná?
Kvůli tomu, že v ní nebudu mít olympiádu, asi ano. Je škoda, že se o tom rozhodlo už na začátku sezony. Takhle mi nezbývá než říct, že tento způsob léta bude poněkud nešťastný, když použiju slova klasika.
Počítáte tedy s nějakými závody?
To ještě uvidím. V každém případě si teď dám pauzu, potřebuju si odpočinout, protože jsme pro postup na olympiádu dřeli fakt hodně.
Sám ale možná máte jasno o blízké budoucnosti už teď, je to tak?
Ne úplně. Chci všechno nechat odležet. Někdy kolem 18. června se dozvím, že žádná místa pro olympijskou regatu už dávat nebudou, a pak už to bude asi jasné.
Bude také mistrovství republiky. Pojedete?
Fakt nevím. Teď se mi samozřejmě nechce, ale striktně ne říct nemůžu.
Je nějaká šance, že byste se rozhodl v kariéře pokračovat? Váš starší kolega Petr "Čáp“ Procházka vám před časem radil, abyste v přípravě ubral na objemu...
No jo, to jsou hezké rady, ale člověk musí žít v realitě a vědět, co trénuju. Je to složité. Zatím nějak výrazně nepředpokládám, že bych ještě další sezonu jel, ale ze zkušenosti vím, že nikdy není třeba říkat nikdy. Stát se může opravdu hodně věcí, proto si nechávám čas na rozmyšlenou.
Vystudoval jste fakultu tělesné výchovy, jste dokonce doktor Martin Doktor. Bavila by vás možná práce trenéra?
Tak ta by mě bavila určitě. Jenže jde o to, jestli by mě uživila. Něco už vymyšleného mám, ale na to je ještě čas.
Celou kariéru jste se pohyboval pod otcovým vedením, mimo systém středisek. Myslíte, že současný systém vrcholové kanoistiky má na to, aby se někdo přiblížil vašim úspěchům?
Tím si nejsem úplně jistý, mám pocit, že by to chtělo nějakou změnu. Nechci teď říkat vševědoucně, jak by to mělo vypadat, ale nějaké změny by se asi udělat měly. Protože když se člověk podívá směrem zpátky, a teď mám na mysli výsledky na olympijských tratích, o které jde především, a když od toho odečtu sebe, kterého hodnotit nechci, tak tam moc těch extra dobrých výsledků nebude. Nevím přesně jak, ale nějaké změny by asi měly proběhnout.
Nikdy jste neměl problém otevřeně říct, že si kanoistikou vyděláváte na živobytí. Rýsovala by se s postupem na olympijské hry větší šance, že byste u pádla zůstal?
Takhle jsem o tom nepřemýšlel, takovéhle věci nechávám až na situaci, která nastane. Určitě jsem ale neuvažoval, že by při cestě do Pekingu byla další šance pokračovat. Podobné věci řeším, až přijde čas. Rozhodně se v zimě nestarám, co bude, až se mi povede vyhrát domácí kvalifikaci, pak tu další, a potom co bude po olympiádě. To už by bylo moc schodů.
Ve světové špičce se pohybujete šestnáct let, první medaili z mistrovství světa seniorů jste získal v roce 1995. Udělal byste za tu dobu něco jinak?
Tuhle otázku nemám rád. Nechci se bavit o tom, co by, kdyby, tím se člověk nemá zatěžovat. Co se jednou stane, stane se, ve sportu to takhle nefunguje a v životě taky ne.
Po dvojnásobném olympijském triumfu v Atlantě v roce 1996 jste se stal miláčkem národa. Úspěchů jste pak dosahoval stále, ale nikoli na hrách. Nepřepadá vás možná kapka lítosti, že to šlo s vaší popularitou maličko do ztracena?
Lítosti? Ani ne, nestěžuju si. Zažil jsem hezká léta. Ani takové ty aktuální výkřiky, kdy lidi chodili a plácali mě po ramenou, mi nevadily. A docela potěší, a taky si toho vážím, když mi někdo řekne, že tenkrát se mu ten závod líbil. Ale že bych si nějak stýskal, že mi zmizela popularita, to ne. Sport jsem dělal kvůli něčemu jinému než kvůli dobrému PR.
Nosíte vůbec v hlavě, kolik jste za tu dobu získal medailí?
Jako že bych si to zapisoval do notýsku? To ne... Ale vím, že mám po dvou zlatých z olympiády, z mistrovství světa a Evropy. A to ostatní už je jedno. I přesto, že jen těch stříbrných bylo asi čtyřikrát tolik.
Pokud anály nelžou, činí vaše sbírka sedmadvacet medailí, jste nejlepším rychlostním kanoistou české historie...
No, poslouchá se to hezky. (úsměv)
Kdysi jste řekl, že ideální jízda na kánoi je po řece s provázkem, na jehož konci se chladí lahvové pivo. Je ta myšlenka možná stále silnější?
Začíná být velice aktuální! (smích) Čím jsem starší, toužím po tom víc a víc. Ta doba se blíží a doufám, že na to budu mít čas.
