LN Nepřemýšlíte trochu o tom, jestli je oněch sedm bodů adekvátních honičce na Hrad, podtržené sháněním letadla a nemalými náklady na jeho vypravení?
Náklady jsou vůči bodovému zisku určitě neadekvátní. Takový ale bývá život. Tyhle věci se nedají dopředu spočítat. Chtěla jsem tady ale sprint zkusit, protože na konci sezony se každý bod může hodit.
Kolik asi tryskáč, který vám zachránil účast na sobotním večeru na Hradě, stál peněz?
To ví spíše manažer Josef Jindra. Prý asi tak kolem sto tisíc korun. Dost výrazně nám ale na něj přispějí sponzoři.
Jak jste se po dlouhé době mezi sprinterkami cítila?
Ve čtvrtfinále bych potřebovala, aby se jelo ještě tak dvě stě metrů. Start byl ale hroznej, až se skoro stydím. Já ho ale momentálně rychleji neumím. Vůbec jsem ho netrénovala, stejně jako rychlost.
8.00 budíček v hotelu
Když jste v předvečer závodů dorazila letadlem do Düsseldorfu, zdálo se, že se lyží nemůžete dočkat. Opravdu jste se těšila?
Sobota Kateřiny Neumannové
9.00 snídaně
11.00 odjezd na závody
13.24 kvalifikační jízda
15.31 čtvrtfinále
15.33 cíl
15.52 odjezd na letiště
16.14 nástup do letadla
16.23 Cesna 550 vzlétá
17.22 přistání v Ruzyni
17.26 nástup do vozu
17.43 zastavuje před svým smíchovským bytem
19.30 odjezd na Hrad
19.45 vchází do Vladislavského sálu
20.00 začátek slavnostního večera
22.30 posezení na Vikárce
Líbilo se mi hlavně, že jsem přiletěla na lyžařské závody jen s kabelkou... Navíc v letadle bylo docela veselo.
Povídejte...
Nejdřív jsem z něj měla trochu strach. Před dvěma roky jsem totiž letěla soukromým letadlem velikosti čmeláka ze Svatého Mořice a prožila v něm dvě hodiny hrůzy. Jenže kapitán tohohle letadla Roman Čepek mě uklidnil, že let bude klidný. A skutečně byl. Letěli jsme pěkně vysoko, nádhera. Měli jsme k dispozici samoobslužný bar, tak jsem si nalila portské... Kdyby se tak tahle Cesna dala koupit...
Tak si ji kupte...
(směje se) To bych nejdřív musela vyhrát několik tenisových grandslamů.
Itinerář vašeho návratu do Prahy zněl velice napínavě. Ve hře byly minuty a klidně se mohlo stát, že byste Hrad včas nestihla. Trápilo by vás to hodně?
Já si vyznamenání strašně vážím, ale dostávám ho za to, že jsem něco dokázala v lyžování. A já i v téhle zimě chci na běžkách cosi dokázat. Kdybych závod v Düsseldorfu obětovala, trochu bych tak popírala to, co vlastně dělám.
Kdybyste se v sobotu prodrala až do finále, hrozilo by, že byste se možná nestihla před převzetím vyznamenání ani umýt...
Nedělejte ze mě nějakýho smradláče. (směje se) Věřila jsem, že všechno v pohodě klapne. Měla jsem domluvené, že z Ruzyně pojedeme na Hrad přes Řepy, kde na mě bude čekat paní Tůmová, co mě občas líčí. A také jsem počítala s tím, že právě u ní se osprchuji. Nejkrizovější varianta počítala s tím, že se převleču už v letadle.
Proč jste se vlastně cestou z Dachsteinu neplánovaně zastavila na skok v Česku?
Zůstala bych v Rakousku úplně sama. Na Zadov to mám autem čtyři hodiny, tak jsem jela domů. V pátek jsem dopoledne něco dělala kolem baráku a v Praze pak ještě stihla oběd s Pavlem Kolářem.
Nepřemýšlela jste o tom, vzít si s sebou do Düsseldorfu i dcerku?
I kvůli té honičce by to nebylo ideální. I když v letadle by se jí asi líbilo. Měli tam bonbony a žvejkačky... Povídala jsem jí, že bude beze mne spát asi jen jednu noc, což komentovala po svém.. Řekla - hmm, to je ale smutný. Když jsem navíc v Düsseldorfu zjistila, jak blízko u řeky se závodí, trnula bych obavami, že Lucka spadne do vody.
Když jste se loučila s Dachsteinem, necítili jste s trenérem Frühaufem nostalgii? Přeci jen jste tam strávili kus života...
Já byla ráda, že v tom mizerném počasí s námi nespadla lanovka.
Skončeme povídání na Pražském hradě. Setkala jste se tam s někým pro vás mimořádně zajímavým?
Takových lidí tam byla spousta. Seděla jsem mezi pány Miroslavem Ondříčkem a Zdeňkem Milerem, přičemž právě pan Miler byl pro mě zajímavý i tím, že maloval krtečka. A na něho se s Luckou dost často díváme...
