Byl konec srpna. Uplynul měsíc od ostře sledovaného rozchodu dlouhodobě nejlepšího českého páru Markéty Slukové a Kristýny Kolocové.
Sluková s novou spoluhráčkou Hermannovou za sebou měly druhý turnaj Světového okruhu. Stejně jako na prvním neprošly z kvalifikace.
Sotva mohly dát kritikům nové dvojice lepší „munici“. „Ale je strašně snadné soudit a dělat závěry, když někdo nevyrazil za beachvolejbalem dál než na Mácháč,“ říkala Sluková.
Obě dál trénovaly. Sehrávaly se. A věřily potenciálu jejich páru.
Víra se brzy změnila ve výsledky - nejprve čtvrtfinále v ruském Soči, poté i triumf na posledním turnaji sezony v turecké Antalyi. „Je to zadostiučinění,“ shodly se.
Jakým slovem byste popsaly tuto sezonu?
Sluková: Speciální.
Hermannová: Zlomová. Sezona velkých překvapení.
Není vám teď líto, že končí?
Hermannová: Je pravda, že jsme to na konci pěkně rozjely... Akorát zranění kotníku, které se stalo Markétě v Číně, nám udělalo škrt přes rozpočet, ale to se bohužel stává. Mohly jsme přivézt třeba ještě jeden pěkný výsledek z Číny, ale jsme rády, že jsme se daly do kupy na turecký Open a zakončily ho nejlíp, jak jsme mohly.
U vás, Barboro, se z toho stává pěkný zvyk, že? I loni jste zakončila sezonu vítězně, ještě po boku Martiny Bonnerové na turnaji v Jižní Africe...
Hermannová: Je pravda, že jsem dostala pár zpráv ve stylu: Pokud bude v příštím roce posledním turnajem Rio (dějiště letní olympiády), tak se o tebe nebojíme. Tak jsem se zasmála, je to hezká a příjemná shoda okolností.
Na turnaji v Turecku jste se utkala právě i s Bonnerovou, někdejší dlouholetou spoluhráčkou. Bylo to hodně zvláštní?
Hermannová: Samozřejmě. Byl to pro mě velice emotivní zápas. Šlo to vidět i zvenčí, že to bylo vyhecovanější na obou stranách. Musím říct, že to byla taková zvláštní energie. Je to ale pochopitelné už jen proto, že jsme se od té doby viděly poprvé.
Prohodily jste spolu pár slov?
Hermannová:
Jen jsme se pozdravily. Ještě asi bude chvíli trvat, než si budeme říkat něco delšího.
Markéto, nezávidíte trochu Báře, že už má konfrontaci s bývalou spoluhráčkou za sebou?
Sluková: Závidím, nezávidím... Vím, že je to těžká situace, vím, že tyhle věci musí přijít a myslím, že ať se na to sebevíc připravíte, stejně to není příjemná věc. Jsem ráda za Báru, že už ta první konfrontace proběhla, jsem ráda za nás, že jsme to zvládly, to je asi tak všechno, co je z mého pohledu třeba hodnotit. Věřím, že to jsou věci, které se ve sportu dějí. Lidi se scházejí i rozcházejí, to je stejné i v běžném životě. Pokud se potkáte s bývalým partnerem, je to vždycky nejdřív divný. Bohužel v našich případech byly podle mě okolnosti prezentovány jako státní velezrada. O to divnější je pak stát proti druhému na opačné straně.
Cítily jste vzhledem k okolnostem větší tlak na výsledek?
Sluková: Bylo to složité období. Nemyslím, že bychom na sebe kladly nějaký tlak, ale čistě z herního hlediska je pro každého sportovce medaile zadostiučiněním, je úplně jedno za jakých okolností. Vždycky do toho vložíme práci a energii. A když pak visí na krku placka, je to super. Co se týče lidského hlediska, byla jsem vždy vedena k tomu, že činy jsou silnější než slova. Po tom, co nás spousta lidí soudila a říkala, že společně nemáme šanci, že to bylo nejhorší rozhodnutí, co jsme udělaly, tak myslím, že je zlatá placka poměrně úctyhodný čin a ta nejlepší odpověď.
Premiérový titul. Sluková s Hermannovou vyhrály turnaj v Antalyi |
Úplný úvod vaší spolupráce však výsledkově tolik nevyšel. Co se vám honilo hlavou, když jste dvakrát za sebou vypadly v kvalifikaci?
Hermannová: Myslím, že začáteční turnaje se moc nedají srovnávat s tím, jak jsme hrály teď na konci sezony. Ze startu naši hru ovlivňovalo několik faktorů najednou. Dneska už jsme spolu na hřišti mnohem jistější. Ale myslím, že jsme hrály dobře už od začátku, nenaskočily jsme a neučily se pinkat do balonu. Jsme obě zkušené hráčky, akorát nám chybělo nějaké štěstíčko ve dvou kvalifikačních zápasech, kdy jsme vyhrát mohly, ale schovávaly jsme si to nejspíš teď na poslední turnaj.
Tudíž pochybnosti nebyly?
Hermannová: Neviděla bych to jako pochybnost. Já už objela tolik kvalifikací a tolik jich prohrála, že to pro mě asi nebyl takový šok ve stylu: Sakra, my se hned na prvním turnaji nekvalifikovaly, byl to špatný krok a končíme. To ne. Do budoucna našemu týmu věřím a vím, že to nepůjde ze dne na den. Je za tím spousta dřiny, co se musí natrénovat, máme spoustu věcí, které musíme zlepšit, sehrát se... Pořád je na čem pracovat. Chce to jen trpělivost.
Snily byste vůbec o tom, že v první společné sezoně vyhrajete turnaj?
Sluková: Snít může člověk o čemkoliv. Ale netušila jsem, že se dostaneme během tří měsíců až na vrchol.
Markéto, pro vás šlo po Praze a Berlínu o třetí titul na Světovém okruhu. Kam byste triumf z Turecka zařadila?
Sluková: Až na zlatou medaili bych ty tři turnaje z mnoha důvodů vůbec nesrovnávala. Ty dvě medaile byly s Kristýnou, tahle je naše první s Bárou, která přišla po třech měsících poměrně náročného období. Ta pražská byla první a první jsou prostě jiné ve všech směrech. Další byla z grandslamu, která je strašně cenná z různých důvodů, nejen z pohledu obsazení. Ale tahle s Barčou pro mě má taky obrovskou hodnotu a dala bych ji na stejnou úroveň s těmi ostatními zlatými. Spíš to pro mě bylo emotivní z různých jiných důvodů a jsem na nás jako tým hrozně pyšná, že jsme to zvládly společně dotáhnout po třech měsících takhle daleko.
Cítíte, že vaše souhra jde nahoru?
Sluková: Medaile ukazuje, že to, co děláme, děláme dobře a smysl to má. Určitě se sehráváme, jsme na dobré cestě. Kdyby to nešlo nahoru, nedovezly bychom medaili. Vím, že potenciál v našem týmu je. Na druhou stranu si uvědomuju, jak je těžké se stabilně prosadit na Světovém okruhu. Zůstáváme obě dvě nohama na zemi a skromné, ale je to pro nás super motivace do zimní přípravy, že to je krok správným směrem. A pokud na sobě budeme pracovat, tak myslím, že spolu ještě můžeme dokázat hezké úspěchy.
Byl to velký nezvyk, stát najednou na kurtu s někým jiným?
Hermannová: Musím říct, že hned na prvním turnaji, který jsme s Markét zkoušely v Rakousku, nás jeden novinář přichytil, že si neumíme na kurtu ani společně plácnout. Neměly jsme nacvičenou žádnou oslavu. Myslím, že si postupně hledáme cestu, pořád se poznáváme, jsou to přece jen tři měsíce. To není doba, kdy poznáte člověka dokonale a víte, kde a jak reaguje. Pořád je to pro nás nové, ale myslím, že už jsme si na sebe zvykly daleko víc a víme, kde se která na hřišti pohybuje a na co se ta druhá může spolehnout.
Jak jste se vlastně vy dvě poznaly?
Hermannová: Myslím, že poprvé jsme se potkaly v roce 2010. Známe se z českého beachvolejbalového světa minimálně pět šest let. Když jsem v roce 2011 přišla do Prahy, tak nám Markéta s Kristýnou nabídly roli sparingpartnerek.
Sluková: Jeden rok jsme spolu trénovávaly, ale pak jsme se rozešly. Kvůli ne úplně vyhovující spokojenosti. My jsme trénovaly se Simonem, holky s námi, ale chtěly svého kouče naplno. Ve světovém beachvolejbale je těžké se dělit o jeden realizační tým. Asi po roce a půl jsme šly oba páry svou cestou. Ze začátku to bylo všelijaké, protože jsme na sebe byly opatrné. Pak si to sedlo a začalo to být v pohodě, měly jsme profesionální vztah. Ale nikdy jsme se moc neznaly, protože jsme neměly šanci jít si sednout na kafe. Povídat si, jaká je Bára, jaká jsem já. To vyplynulo až teď koncem léta. A dobrý to je!
Hermannová: Na turnajích není na poznávání moc času. Navíc jsme vždycky byly protihráčky, takže to moc neštymuje, kamarádit se se soupeřem. Ale myslím si, že jsme neměly problém se pozdravit, seděly jsme spolu kolikrát na jídle, když jsme se potkaly na delší dobu.
‚Když se nedaří, tak se nedaří.’ Kiki je po operaci ramene odkázaná na ostatní |
Markéto, s Kristýnou Kolocovou jste byly povahově spíš protiklady, jak to funguje teď?
Sluková: Přijde mi, že jsme si ve spoustě věcí s Barčou hodně podobné. Navíc si myslím, že jsme si schopné ve spoustě věcí vyhovět. Hlavně na hřišti. Mimo hřiště zatím nemáme žádné téma, kde bychom musely ustupovat. Tam to plyne. Přijde mi, že člověk pozná od začátku, jestli ten druhý člověk ladí stejnou frekvenci, nebo ne. Pak už to je jen štelování dalších věcí. Myslím, že společnou frekvenci ladíme dost podobnou. Proto i vstup do sezony v té těžké situaci - a vůbec ty uplynulé tři měsíce šly tak, jak šly, hlavně kvůli tomu, že jsme si sedly lidsky i na hřišti. Spoustu věcí se pak dělá snáz a rychleji než u lidí, kteří musí dělat hodně kompromisů.
Jak si sedíte jako dvě blokařky herně?
Hermannová: Obě jsme se jako zaběhnuté blokařky těšily, že už nebudeme muset běhat na síť. A na hřišti to tak pomalu vypadá, že se skoro boxujeme, která bude vzadu v poli. Asi bychom nevyhrály zlatou medaili, kdybychom obě zůstaly na bloku. Kritikům, kteří si mysleli, že dvě blokařky nemají šanci na světovou úroveň, bych to teď chtěla trošku vyvrátit.
Sledujete, jak si vedete ve sběru bodů do kvalifikace o Rio?
Sluková: Samozřejmě. Ale když jsme do toho společně šly, tak jsme věděly, že to bude cesta dlouhá, náročná, v podstatě od začátku. Teď máme super výsledek z Turecka, ze Soči, i pár dalších... Ale zároveň nebudeme tvrdit, že vítězstvím v Antalyi jsme nakročily do Ria. Je to dlouhá cesta a pro nás je hodně na začátku.
Možnosti máte dvě: buď přes žebříček, nebo přes Kontinentální pohár. Kterou vidíte jako reálnější?
Hermannová: Světovým žebříčkem to bude hodně těžké, protože všechny týmy budou hrozně nabušené, jedou každý turnaj za nejlepším výsledkem. V novém roce to nebude jinak, bude hodně náročné se dostat co nejvýš. Nevíme, po jak kvalitní přípravě se týmy na světovce ukážou.
Sluková: Kontinentální pohár je specifický - je to jeden turnaj, buď se povede, nebo ne. Jeden zápas může v podstatě rozhodnout o tom, jestli do Ria jedete, nebo ne. To si myslím, že je samo o sobě těžší než dlouhá kvalifikace. Ale jak Barča říkala, ta vedoucí skupina z žebříčku už je nějak formovaná a nemůžeme počítat s tím, že všichni budou od nového roku válet šunky a my jediné budeme objíždět turnaje a sbíratbody. Sbírat budou i ostatní a my budeme potřebovat buď nějaké super výsledky na začátku sezony, nebo pro nás zbude jediná varianta přes Kontinentální pohár. A na to se pak budeme soustředit a zkoušet, jestli se nám dostatečně zadaří a měly bychom na to se tam kvalifikovat, nebo ne.
Hermannová: Navíc na Kontinentální pohár bychom potřebovaly ještě druhou dvojici. Nehraje se to za tým, ale za zemi. Je potřeba mít dva kvalitní týmy z jedné země, které budou bojovat jako na Davis Cupu.
Plán na příští rok tedy bude objíždět co nejvíc turnajů, předpokládám...
Sluková: Budeme muset hrát všechno, co půjde, abychom nasbíraly super body. A nejen budeme muset, ale svým způsobem se na to i těším. Člověk dostal novou energii, nový impulz. Chceme zkusit, kam až budeme moct dojít. A jestli stihnem nasbírat dost bodů do Ria, nebo ne, je sice zásadní, ale není to jediná věc, kvůli které bychom to dělaly. Kdybychom chtěly jet do Ria v tomto složení, tak jsme se měly rozhodnout o dva měsíce dřív a odehrát celou sezonu. Ale okolnosti byly jiné. Myslím, že Simon (trenér páru Simon Nausch)to má jako vždycky dobře spočítané, co je třeba uhrát a kam jet.
Cítíte však už nyní zadostiučinění po triumfu v Turecku vůči lidem, kteří nevěřili, že spolu budete moci vyhrávat turnaje?
Sluková: Herní zadostiučinění po odvedené práci a vložené energii je medaile. A lidsky... Vím, že i kdybychom vyhrály dvacet medailí, tak lidi, kteří nás chtějí kritizovat, si vždycky najdou důvod. Těm je úplně jedno, jestli jsme vyhrály, nebo byly poslední. Ale hrozně málo lidí světový beach opravdu zná a ví, co to obnáší, jaká tam je opravdu úroveň, jak to vůbec funguje, jaké charakterní i herní vlastnosti či smýšlení jsou tam potřeba. A je strašně snadné soudit a dělat závěry, jak tohle či tamto bude fungovat nebo nebude, když jsem nevyrazil za beachem dál než na Mácháč a nebo když nemám všechny potřebné informace. Nechceme ale stavět naší práci na ocenění od ostatních. Je to hezký bonus, ale myslím, že by to nemělo být hlavním hnacím motorem. Satisfakce je to hlavně pro nás, pro náš tým, pro lidi, kteří s námi pracují a kteří nám od začátku věřili a fandili. Víme, kolik práce jsme do toho daly a tušily jsme, že to potenciál má. Teď už to má potenciál i na papíře. A že nám na nástěnce visí medaile, to je takový malý důkaz.