Vypršela poslední sekunda finálového utkání Ligy mistrů, ve kterém vedl Kiel 33:28 nad vysoce favorizovanou Barcelonu, a náhradníci německého celku vtrhli na hřiště oslavovat spolu s hrdiny základní sestavy. Jejich hlavní trenér Filip Jícha šel ale nejdřív sportovně pogratulovat svým protějškům na španělské lavičce a až poté se se svými asistenty vrhl také oslavovat velké vítězství.
  |
„Je to neuvěřitelné a hodně emotivní. Jsem strašně šťastný za kluky a celý klub. Od posledního vítězství v Lize mistrů už uplynulo hodně času,“ rozplýval se Jícha bezprostředně po vítězství.
Kiel, jemuž kvůli koronaviru chyběla ve finálovém turnaji čtyř nejlepších týmů v Kolíně nad Rýnem levá spojka Pavel Horák, držela svými výbornými zákroky dánská opora v brance Niklas Landin. V útoku zase zazářilo pravé křídlo Niclas Ekberg ze Švédska, který vstřelil osm gólů, z toho šest ze sedmimetrových hodů.
Pro Jíchu měl navíc finálový zápas ještě speciálnější příchuť – v Barceloně totiž v roce 2017 kvůli přetrvávajícím problémům s kolenem končil svoji veleúspěšnou kariéru. „Finále proti Barceloně je zápas snů, co víc si lze přát,“ neskrýval emoce rodák ze Starého Plzence.
V Kielu jako doma
I když se jmenuje Filip, v Německu mu říkají „Pavel“. Historka, jak přezdívka vznikla, je stará už patnáct let z doby, kdy začal hrát v Lemgu. „Tehdy tam znali jen dva Čechy: Karla Gotta a Pavla Nedvěda. Na jednom z tréninků jsme hráli fotbal a já dal dva góly. A od té doby jsem pro ně Pavel,“ vysvětloval kdysi Jícha, který se stal pro fanoušky modlou. Paradoxně mnohem větší než v rodném zemi. Aby také ne, když s THW Kiel získal sedmkrát bundesligový titul, dvakrát vyhrál Ligu mistrů a stal se ústřední postavou zlaté generace severoněmeckého celku.
„Máme tu barák už deset let, jsme tu zakořenění a cítíme se tu jako doma. Zažil jsem tu s týmem jeho nejúspěšnější éru, kdy jsme vyhráli sedmkrát mistrovský titul, na ulicích nás poznává dá se říct každý. Hodně mi to ulehčilo můj návrat, protože fanoušci nezapomínají. Do kabiny nám od nich chodí stále nějaké výslužky,“ popisoval Jícha v jarním rozhovoru pro LN své výsadní postavení.
Osmatřicetiletý borec, který si vyzkoušel během své hráčské kariéry před působením v Německu i angažmá v saúdskoarabském klubu Al Ahlí Jeddah, se stal v roce 2010 nejlepším házenkářem světa. Fanoušky házené si podmanil především výbušnou pravačkou, buldočím projevem a svou největší povahovou předností – za žádného momentu se nevzdávat.
Nebylo tak překvapením, když jej Kiel po konci kariéry angažoval do role asistenta kouče a od roku 2019 na lavičce úspěšného celku začal působit jako hlavní trenér. „Jsem zastáncem toho, že je sice dobré mít nějaké teoretické základy, ale nejdůležitější je praxe. Samozřejmě jsem si rád během začátku nechal poradit od teoretiků, kterých je v Německu více než dost. Já jsem ale měl tu zkušenost ze hřiště jako hráč, ta mi během začátků pomohla nejvíce,“ říkal Jícha o svém přesunu do trenérské role.
A bývalá hvězda české reprezentace začala vskutku raketově. V první sezoně v roli hlavního trenéra slavil Jícha titul v německé bundeslize, k němu v úterý přidal i tolik vytoužený titul v Lize mistrů, k němuž jeho klub inkasoval také prémii půl milionu eur.
A jak moc odlišné je bojovat na palubovce a šéfovat ze střídačky? „Je to velký rozdíl, hlavně emočně. Na lavičce člověk víc vidí ty chyby a prožívá je. Trenéřina mě obrovsky naplňuje, chtěl jsem to dělat ihned po skončení kariéry a myslím, že je to logické vyústění mého sportovního života,“ může si už po krátké době dovolit bilancovat Jícha.
Velikán, který si svým umem a zarputilostí podmanil házenkářský svět.
