Však já se tam nějak dostanu

Pro osmatřicetiletého věčně rozesmátého chlapíka není problémem protáhnout se na olympijské stadiony nebo na zápasy světových šampionátů. Ba co víc, jako sportovec zvládl i trať olympijského maratonu v Aténách. A před krátkým časem se pod pěti kruhy v Pragelatu zúčastnil lyžařského závodu mužů na 50 kilometrů. Samozřejmě opět se startovním číslem.

Démon, který se vloudí, kam potřebuje. „Někdo říká, že ničím jiným nežiju, ale myslím, že bych se bez toho obešel,“ říká Panuška uprostřed skromného jednopokojového bytu, jehož stěny zdobí olympijské vlajky, startovní čísla a plakáty.

Někomu mohou vaše kroky připadat jako velmi odvážné. Proč jste s tím vlastně začal?
Náhodou. Hlavně jsem neměl peníze. Když jsem v roce 1993 jel jako fanda do Německa na mistrovství světa v hokeji, chtěli tam za lístek tři tisíce korun, ale já bral jako ošetřovatel v jihlavské ZOO dva a půl. Tak jsem chodil kolem stadionu, vymýšlel, a pak jsem se tam dostal. To bylo poprvé, co jsem šel na velkém podniku zadarmo, těch šampionátů už byla spousta.

Takže v tom není touha po dobrodružství...?
Snad je, ale menší, než si myslíte. Do toho, že budu chodit na velké sportovní akce zadarmo, jsem se netlačil. Šlo to postupně, akce se nabalovaly, až vznikly ty přezdívky. Průšvih je, že po teroristických útocích je všechno složitější. Všichni se bojí, bezpečnostní opatření zhoustla a tím pádem je z mých kousků větší haló. Dřív jsem taky chodil zadarmo, a nedělo se nic.

Vaší první olympiádou byly Atény?
Přesně tak. O cestě na olympiádu jsem snil dávno, jenže když byly v Evropě, tak jsem si je s platem ošetřovatele zvířat nemohl dovolit. Pak byla Atlanta, Nagano, Sydney, Salt Lake City, všechno daleko. Ale přišly Atény a já se dočkal.

Olympijský maraton ale nemůže běžet každý. Jak na to?
Zase náhoda. V roce 2000 jsem při jednom maratonu pomáhal kamarádovi, běžel jsem s ním posledních pět kilometrů a hecoval ho. Zažrali jsme se do toho tak, že jsem proběhl cílem s ním, bez čísla, a stejně mi dali pamětní medaili. Tak říkám - hele, ono to jde! Pět maratonů jsem už uběhl regulérně, ale ten aténský byl asi poslední, bolí mě kolena.

Jak jste to tedy provedl?
Měl jsem štěstí, pár dní předtím jsem dostal startovní číslo od řecké maratonkyně. Maraton žen jsem absolvoval na kole za běžkyněmi, abych zvážil možnosti. Byl jsem tím úplně posedlý - jestli mi třeba nezavřou starý olympijský stadion, až budu přibíhat. Proto jsem se necpal na start, stál jsem na chodníku, ještě bez čísla, aby to nebylo podezřelé. Jak startér vystřelil, vyběhl jsem taky, ale stranou, a až mě předběhli a projely servisní vozy, vběhl jsem na trať. Dvakrát mě dojelo auto, jestli jsem redy, já že jo. Ke konci, když jsem běžel asi dvě a půl hodiny za posledním, mi lidi od stolků u restaurací tleskali. Všichni jsme se dobře bavili. (směje se)

Tudíž v sobě musíte mít i lásku ke sportování. Je to tak?
Rozhodně jsem víc sportovec než fanoušek. Když si můžu vybrat, jestli koukat na televizní finále olympijského turnaje, nebo si zahrát s partou hokej, vyhraje druhá možnost. Pokud nehrají naši.

Kdy jste přišel na nápad s lyžařskou padesátkou v Pragelatu?
Po Aténách, že by to mohla být taková třešnička na dortu. Běžky mě lákaly dlouho, po Naganu jsem začal fandit Katce. Tak jsem si je loni před mistrovstvím světa v Oberstdorfu koupil a dal si tam padesátku. Po závodnících, abych nepřekážel.

Vypadá to, že na vaše výlety musí padnout dovolená.
To ne, v ZOO už nepracuju. Deset let jsem krmil klokany, hrochy... Skoro větší moje vášeň než dostat se nepozorovaně na stadion jsou zvířata. Teď ale pracuju v mezinárodní autodoporavě, jezdím s dodávkou po Evropě. Všechny cesty jsou tak plus minus pracovní, z finančního hlediska to jde. Třeba do Portugalska na EURO jsem jel zadarmo.

Jen při hrách v Turíně jsem trochu prodělal, nesehnal jsem zakázku. Byl jsem tam až posledních pět dní. Předtím jsem si v závodě na běžkách poranil koleno, operovali mě, čekal jsem, až vyndají stehy. Bylo to na hraně.

A samotný závod?
Oberstdorf byl taková ledová generálka. Jel jsem tam na tři dny autem, při minus deseti nefungovalo topení, už první noc mi všechno zamrzlo. V Pragelatu topení fungovalo, odložil jsem berle a vzal hůlky. Zase jsem měl štěstí, japonská závodnice mi věnovala startovní číslo. Muži pak jeli pět okruhů - já se tam nechtěl motat, tak jsem běžel v boční stopě a vlezl na trať, až když ti poslední mířili do cíle. Tam už pak byl jen můj kamarád s fotoaparátem a pár policistů. Zatleskali mi a jeden řekl, že vítěz jsem já. Bylo to hezké a veselé, už se stmívalo, ale já ujel nejdelší běžeckou trať na olympiádě. (smích)

Existuje něco, co považujete za „majstrštyk“?
Asi Atény. Plánoval jsem je dlouho, byly to nervy. Tehdy jsem pochopil pocity Katky Neumannové nebo Romana Šebrleho, když čtyři roky dřou, a pak přijde den „D“. Celá Jihlava věděla, že tam chcu běžet, dva dny před odjezdem se mi zdálo, že nestíhám start. Tlak byl velký! (směje se) Taky jsem byl na slavnostním zahájení na olympijském stadionu. Lístek stál 930 eur! V Portugalsku na finále fotbalového mistrovství Evropy to byla tisícovka. Nezbylo než najít cestičku.

V Portugalsku jste spatřil všechny zápasy českého týmu?
S kamarádem jsme jeli až na bohužel prohrané semifinále s Řeckem. Měli jsme lístky koupené tady, ale na finále už při našem nepostupu neplatily. Museli jsme se dostat na Estadio Da Luz po svém. Dvakrát jsme to obešli, nikde skulinka. Až kamarád povídá - hele, tady by to šlo. To byla nejdůležitější kontrola, dál jsem už věděl já.

Takhle jste viděl i zápasy na řadě hokejových mistrovství světa, třikrát se vaše tvář dokonce objevila na fotografii šampionů z Česka. Jak k tomu došlo?
Dostanete se na stadion, najdete místo, on vždycky někdo nepřijde, a po výhře už je hračka přeskočit mantinel, oslavovat a být u fotografování. Povedlo se mi to ve Vídni 1996, v Hannoveru 2001 a loni opět ve Vídni, kde jsem si říkal - ještě jednou, a dost. V Jihlavě jsme se přece taky fotili s hráči Dukly, když slavili postup z baráže! (směje se)

Pokud jde o vaše průniky na stadiony, jak velká by byla úspěšnost v procentech?
Tak 60 - 70 procent. Před teroristickými útoky to ale bylo lepší.

Na zdi máte vlajku z Atén, modrá z Turína slouží jako přehoz přes lůžko. Úžasný pokoj!
Aténskou jsem koupil, turínskou jsem si sundal. Jednou ji dám nahoru jako nebesa. To budou sny!

Blažená slečna, která pod ní bude spávat...
Žádnou teď nemám, ale mně se pěkně usíná už teď. Vidíte ten nápis z Turína? (na zdi nad postelí je cedule se slovy welcome home) To jsem našel na smetišti po té padesátce. Z toho mám velkou radost.

Byl některý ze stadionů, na který jste se chtěl dostat "po svém", nedobytný?
Nejtěžší to asi bylo v Lisabonu před finále fotbalového mistrovství Evropy. Ne, počkejte. Nejtěžší bylo dostat se do pražské Sazka Areny při předloňském mistrovství světa v hokeji. Prostředí bylo téměř neprůstřelné, proto jsem si začal občas kupovat lístky.

Nebyl to krok zpátky?
Ale ne, vždyť pro mě zase není nějak hrozně důležité dostat se někam zadarmo. Ale  tomu později. Víte, co jsem zjistil? Že se na velkých sportovních akcích živí obchodováním se vstupenkami spousta lidí. A jsou stejní! Na hokejovém mistrovství světa v Praze, ve Vídni, na olympiádě v Aténách, a pořád ti samí. Divil jsem se, ale teď v Turíně jsem se už nedivil.

Tak to je skutečně zajímavé.
A taky jsem přišel na jejich taktiku, která mi absolutně vyhovuje. Takový chlápek mi prodává lístek, který byl koupený před tři čtvrtě rokem, ale tehdy se lístky ještě neprodávaly. Takže musí mít kontakty. Koupí jich sto nebo dvě stě na každý zápas, a pak se tady dozvídáme, že lístky nejsou, protože oni jich mají půlku v kapse. A teď plácnu - on má dvě stě lístků, prvních sto padesát prodá za dvojnásobek. Tudíž má vyděláno, a někdy se stane, že tolik lidí nepřijde, jemu zbyde třicet vstupenek a zápas začíná. Hodí je do koše, protože už je v pohodě.

Takhle jsem tenkrát v Praze chodil na hokej, lístky jsem koupil za padesát korun. Když jsem ho viděl, že má lístky, ale jde domů, povídám mu - dáte mi ho za padesát? Někdy mi ho dal i zadarmo. To bylo výhodné, protože lístky do Sazka Areny na 24 zápasů stály šest tisíc. Takže teď, když si nevím rady, vyčkávám na chvíle těsně před zápasem.

Překupníci jsou Češi?
Většinou nějací Angličani. Někdy mám pocit, že by mohlo jít o Slováky, ale všichni mluví anglicky, těžko to poznat. Na jednom mistrovství světa nám trvalo týden, než jsme zjistili, že překupník je Čech.

Mimochodem, na hokejovém mistrovství světa jste býval často, ale co třeba fotbalový šampionát?
Byl jsem ve Francii v roce 1998, na finále Francie - Brazílie. Tam to ale bylo těžké - kolem stadionu kroužily tisíce llidí a všichni chtěli lístek. Tak jsem to musel zkoušet jinak. A taky jsem to zvládl, mám na to svědka. Bylo to docela snadné, potom jsem měl nádherný zážitek. Vždycky jsem měl rád brazilský fotbal, ale teď jsem chtěl vidět, jak se slaví ve Francii, tak jsem přál Francouzům.

Říká se o vás, že jste se dostal do kabiny Realu Madrid. Jak to šlo?
S kamarádem jsme jeli na mistrovství Evropy do Portugalska, tak jsme to vzali přes Barcelonu, která mě lákala hodně, a Madrid nějak vyplynul ze situace. Jenže v Barceloně nám vybrali z auta na naše padesát tisíc, zbylo nám sotva na naftu do Portugalska a zpátky, tak jsme museli šetřit. Za deset euro by nás provedli po stadioně Realu, jenže my jsme neměli na rozdávání. Dopadlo to tak, že jsem se dostal do šatny, ale ne na plochu, a kamarád naopak.

Jak se to dělá, když chcete proniknout do kabiny Realu?
Náhoda, taky jsem chtěl na plochu. Prostě jsem šel vždycky tam, kde nikdo nehlídal, a chodby mě někam dovedly. Kabina áčka mě ale překvapila skromností, možná byla taková proto, že tam lpějí na tradicích. Staré modré kachlíky, žádná bomba.

Podle čeho jste poznal, že to byla kabina áčka?
Protože potom přišla skupina turistů s průvodcem, který mě vyhnal, protože jsem neměl lístek. (smích) Ale mně to stačilo - předtím jsem seděl na lavici, kde třeba sedává Ronaldo, anebo kdysi Di Stefano s Gentem. Užil jsem si to.

Takže jste dobrodruh, fanoušek a sportovec. Nemůže se do vaší touhy navštívit velké podniky a dokonce na nich něco odzávodit promítat také nenaplnění klukovských sportovních ambicí?
Určitě na tom něco bude. Naši mě ke sportu nepřivedli a člověk, když je malej, na zimák sám nepůjde. Ale já bych se nahoru stejně asi nedostal, je v tom spousta odříkání a přemáhání se... Ale je fakt, že jako kluk jsem o tom snil, a právě v hokeji. Teď ho hraju amatérsky a těším se na každý zápas.

Zvládl jste olympijský maraton v Aténách, ale kvůli kolenům už na vytrvalecké tratě nechcete. Olympijský maraton v Pekingu vás neláká?
Jak jsem říkal - uběhl jsem jich pět, ale dál už nemusím. Takže teď říkám ne, ale kdybych našel sponzora... Po Evropě se skoro všude dostanu zadarmo, jenže Peking, to je dvacet tisíc letenka, další peníze za ubytování, něco musím jíst, to se mi nechce. Nevíte o nějakém sponzorovi? To klidně budu běhat s jeho vlajkou! (směje se) Ba ne, ale mám kamarády, kteří by běželi, já bych jim dělal trenéra. Kolena si chci šetřit na hokej, ten mě baví.

A co kdyby vám řekli - pane Panuško, my vás do Pekingu pozveme, zajistíme vám volný vstup na všechna sportoviště, když nám jako uznávaný odborník z Evropy vychytáte všechny skulinky, kudy se dán proniknout na naše stadiony?
No to by bylo ideální! (smích) Já bych jim řekl - tamhle vám to krásně přelezu, tam si postavte dva lidi. To bych byl spokojený, ani by mi nemuseli platit. Stačí letenka a nějaká jen trochu slušná ubytovna.

Hovořil jste o dost vysoké úspěšnosti při vašem pronikání na stadiony. Zaznamenal jste také nějakou výraznou prohru?
Jo, byl to neuvěřitelný příběh. Na hokejovém mistrovství světa v Norsku v roce 1999 mě chytili a poslali letadlem domů, neměl jsem u sebe peníze na hotel, vstupenku na hokej, nic. Chytili mě už na stadionu v novinářském sektoru, právě jsem se chystal jít do sprchy a dával si kafe... (směje se) Tak mě poslali domů a řekli, že je to vyloženě kvůli penězům, které nemám, do pasu mi dali razítko nežádoucí.

Tak jsem přijel domů, kam mi mezitím přišel původní pas, který jsem předtím ztratil ve Francii. A pořád jsem si myslel, že to mistrovství vyhrajeme. Vzal jsem deset tisíc z úspor, to jsem ještě pracoval v ZOO, sedl na autobus a za tři dny byl zpátky v Oslo. A teď si to představte - jdu přes ulici ke stadionu, kolem jede policejní auto a zevnitř na mě kouká ten samý chlápek, co mě zatýkal poprvé! Koukl mi do pasu, razítko nežádoucí nikde, a už to bylo. Vyšetřovali mě stejní lidé, a znovu odjezd na letiště. Prostě smůla. Ale... Vlastně to byl takový neúspěch - úspěch.

Proč?
Když jsme vyšli z policejní stanice, měl mě na letiště odvážet stejný člověk jako předtím. Kouřil, ale jak mě spatřil, vytřeštil oči a cigareta mu spadla na zem. To stálo za to! Ptal se, jestli je to naposledy, tak jsem jen pokrčil rameny. Ale oslavy z titulu jsem si pak užil v Jihlavě, koupali jsme se v kašně.

Chystáte se do Německa na fotbalové mistrovství světa?
Určitě. Doufám, že tam bude jeden vekslák, co už se dobře známe, a bude mi těsně před začátkem zápasu prodávat lístky za dvacet eur. Loni na hokeji ve Vídni jsem takhle nakupoval za tři eura.