Ta jedina budova ktera v Hirosime zustala stat byla navrzena ceskych architektem.

K tomu bych ještě rád poznamenal, že ani dodatečné vlastnictví jaderných zbraní nakonec Sovětům naštěstí nezajistilo dostatečný potenciál, aby si mohli dovolit otevřený vojenský střet se Západem. Navzdory tomu, že na přelomu 70. a 80. let minulého století Sovětský svaz předehnal USA v počtu jaderných zbraní, byl sice teoreticky schopen zničit svět, ale ani v době největší slávy sovětských ozbrojených sil nebyli Sověti (stejně jako následně Rusko) schopni vojensky zvítězit nad Západem.

Právě proto se uchylovali k podpoře pátých kolon, "vývozu revoluce" a vedení válek proti Západu prostřednictvím spřátelených režimů a gerilových hnutí.

většina lidí, včetně historiků, si dodnes neuvědomuje širší souvislosti Hirošimy a Nagasaki. A to, že svržení dvou atomovek mělo objektivně ještě dalekosáhlejší dopad, než jen bezodkladné ukončení války a záchranu milionů životů (jak amerických, tak japonských), které by si vyžádalo dobývání Japonských ostrovů a boje s japonskými divizemi, ovládajícími v srpnu 1945 ještě Koreu a rozsáhlé oblasti Číny.

Vědomí existence těchto strašných zbraní v rukou Američanů totiž nepochybně zabránilo sovětskému diktátoru Stalinovi v dalším rozšiřování komunistického panství. A to nejen v obsazení jižní Koreje a poloviny Japonska, ale i Iránu , Turecka a Řecka , resp. celého Balkánu a Finska, jak to bylo v plánech Kremlu. (Čínského Lü-šunu [Port Arthuru] a plánů na anexi Mandžuska a Vnitřního Mongolska se Sověti vzdali jen v zájmu udržení maoistické Číny v sovětském bloku.)

S určitou nadsázkou lze tedy říci, že svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki zachránilo Evropu.

K tomu bych ještě rád poznamenal, že ani

Chytrákům zpochybňujícím podíl Ameriky na výsledcích 2. světové války doporučuji přečíst si aspoň stručný článek ruského autora Stanislava Koroleva: Důležitost americké role v 2. světové válce (http://ferohrabal.blogspot.sk/2017/06/dulezitost-americke-role-v-2-svetove.html )

Kremloboti zoufalé hledají, jak by zpochybnili lví podíl anglo-americké koalice na porážce nacismu.

Vrcholem cynismu je, když kremloboti označí bombardování Drážďan, Hirošimy a Nagasaki za válečný zločin.

Z dobových analýz totiž vyplývá, že ještě začátkem r. 1945 předpokládali vojenští analytici, že válka proti Japonsku bude trvat minimálně do poloviny 1946.

A hlavně, do chvíle, kdy Japonsko kapitulovalo pod dojmem hirošimské hrůzy, byly miliony jeho vojáků připraveny bojovat do poslední kapky krve. Japonské divize o síle 7 milionů mužů byly v té době rozmístěny od Koreje a Číny až po jihovýchodní Asii.

Když po jednání v Postupimi předložili státníci vítězných mocností (Velké Británie, Spojených států a Sovětského svazu) Japonsku mírové podmínky, Japonci se vzdát odmítli a na postupimské ultimátum odpověděli slovem "mokusacu", tedy "s jemným opovržením".“

Tehdejší americký prezident Harry Truman byl tak postaven před zásadní dilema. Jednak se i navzdory technické převaze Spojenců dal